Konkurz




Milý tanečníku,

děkujeme za tvůj zájem. Obdrželi jsme několik set přihlášek a po prostudování životopisů a videí na jejich základě provedli předběžnou selekci.

Je nám potěšením ti oznámit, že BYCHOM TĚ RÁDI POZVALI NA NÁŠ KONKURZ.

Konkurz se uskuteční v budově Teatro Municipal Rivoli v Portu dne 24. září od 10 hodin. Předpokládaný konec: v 17 hodin.

Prosíme o potvrzení účasti. V případě jakýchkoliv dotazů nás neváhej kontaktovat.

S pozdravem,

Ana Pereira, manažerka Companhia Agitado



Ten zvuk lze slyšet snad všude na světě, říkal jsem si po cestě z portského letiště v metru a pozoroval muže s šedivými vlasy, který právě takový zvuk vydával snad každých deset vteřin.

"Ccc."

Krev se ve mně vařila. Pokaždé zkřiví tvář, vytvoří v ústech podtlak, a jakmile udělá něco s jazykem a propustí skulinkou mezi rty vzduch, ozve se cosi jako ostré "c". Pravděpodobně jde o vyproštění jídla z mezizubních prostor, upevnění zubní protézy či co já vím, skutečně je ale nutné obtěžovat tím okolí? Portugalec hleděl nevzrušeně z okna a koutek mu začal opět pomalu vyjíždět.

"Ccc," ozvalo se v přeplněném voze.

Vždyť on si nepotřebuje vyšťárat ze zubů párek, to by se mu dávno povedlo, ten asociál si mlaská jen tak z nudy, pro radost! Vzteky jsem málem rozdrtil držadlo. Ostatní cestující se tvářili jako by nic. Copak to sakra nikdo jiný neslyší?!

Vzduchem prolétlo další mlasknutí a zapíchlo se nekompromisně do mého ucha.

Zatnul jsem čelist, až mi zuby zaskřípaly a ve své fantazii chlapovi třískl hlavou o dveře vozu. Bezohlednost, vřískal jsem v duchu, čirá bezohlednost! Co by se stalo, kdybych mu namířil brokovnicí na hlavu a řekl, že ještě jednou to udělá, ustřelím mu palici? Garantuju vám, že by bylo ticho jak po pěšině.

"Ccc."

Ááááááááááááááá!!

Jakmile jsem z metra vystoupil, stal se ze mě opět mírumilovný člověk. Vydal jsem se dlouhou nákupní třídou, zhruba v polovině zabočil intuitivně doprava a pokračoval dál podél kolejí, po kterých projížděly staré žluté tramvaje. Kopíroval jsem trasu z google mapy, po paměti.

Vláčel jsem svůj kufr ulicemi dál a dál, do míst, kde ubývalo turistů a přibývalo holubů, až jsem se ocitl u velkého modrobílého kostela, co vypadal jak z cibuláku.

"Excuse me, sir, do you speak English?" Zastavil jsem pána v bekovce, který se mě lekl. Mělo to být od zastávky deset minut, já už kráčel dobrou půlhodinu.

"Ingleš, sim, ingleš," prohlížel si mě stařec nedůvěřivě.

"Do you know where is -" luštil jsem papírek s adresou, "rua Alexandre Herculano, please?"

"Alešandrikulanu?"

"Rua Alexandre Herculano," zopakoval jsem pro jistotu.

Zahleděl se do dáli a nafoukl tváře, pak vzduch dlouze vyfoukl a chvíli těkal očima.

"Ir diretu paru kruzamentu.. depojza eskverda.. depojza džireta.." Kynul rukou doprava doleva, tak dlouho, až jsem nabyl dojmu, že mě naviguje na stejnojmennou ulici v Lisabonu, a tak jsem slušně poděkoval a zmizel v první uličce.

Když jsem dorazil do hotelu, měl jsem kopcovité město prakticky prochozené. Složil jsem mapu z infocentra do špatných záhybů a padl na postel. V tu ránu mi zakručelo v břiše. Uvědomil jsem si, že jsem kromě svačinky v letadle celý den nic nejedl. S námahou jsem se tedy opět zvedl, popadl klíč s přívěskem, a s batohem na zádech vyrazil zpět do portských ulic, nad kterými ještě svítilo slunce.



Vrátil jsem se plný portugalského párku a rozporuplných dojmů z města. Celé Porto bylo jako slepené z jiných metropolí.

Zapnul jsem počítač a pokusil se připojit na internet, signál žádný; "free wifi" stálo na dveřích pokoje spolu s obrázkem výsměšně surfující veverky. Aniž bych se tím nechal rozčílit, odebral jsem se do koupelny a vlezl si do sprchy, na konečky prstů jsem zkusil vodu a okamžitě se rozklepal. Funguje tady doprdele něco, jak má? Tekla pouze ledová. Otočil jsem červeným kohoutkem nadoraz, ale nic se nestalo. Zatnul jsem tedy zuby a celý se kromě břicha osprchoval, a sotva jsem z těla smyl poslední bublinku mýdla, vyprskla z hlavice bez varování vařící. Ulehl jsem s modrými rty a rudými stehny.

Rád si před spaním čtu, kapitolku dvě, dnes mi ale myšlenky utíkaly k zítřku, tak jsem knížku zase zavřel a zachumlal se do prostěradla, které bylo místo peřiny. Dvakrát jsem zkontroloval budík. Předtím, než jsem usnul, šimralo mě v břiše známé vzrušení, jaké předchází dnům jako ten zítřejší.

Uprostřed noci mě vzbudilo podivné pleskání. Soused si v televizi pouští nějaký lechtivý snímek, napadlo mě v polospánku, pak jsem se probral a došlo mi, že je to jinak. Za prvé, na pokojích nebyla televize, za druhé, označení "lechtivý snímek" mohl pro zvuky vycházející z vedlejšího pokoje navrhnout jen ospalostí utlumený mozek: ženská řvala, jako by ji na nože brali a chlap se musel buď na něčem škrtit nebo se mu u toho spustil astmatický záchvat. Bránil jsem se všem představám, moje zlomyslná fantazie však začala přijaté sluchové informace okamžitě zpracovávat a nabízet mi k nim adekvátní obrazový doprovod. Nechtěl jsem nic vidět, ne dokud jsou brány mého podvědomí rozespale pootevřené, ale jako když při hlubokém štěkotu vidíte hned velkého psa, měl jsem před očima hrbící se chlupatá záda, pravidelně se stahující půlky a růžová masitá stehna, na kterých se rytmicky natřásala celulitida.

Přimáčkl jsem si polštář na hlavu a snažil se myslet na něco hezkého. Asi se nebudete divit, když vám řeknu, že se mi to moc nedařilo.



Do divadla jsem dorazil jako první. Vrátný se divil a jestli prý vím, že jsem tu o dvě hodiny dříve, radši o dvě dříve než o dvě později, odvětil jsem, a protože se nechtěl s takovým chytrolínem dohadovat, vpustil mě dovnitř.

Bloudil jsem chodbami jako každý, kdo poprvé vstoupí do neznámé budovy, vyjel výtahem do čtvrtého patra a v místnosti s kávomatem jsem narazil na mladého vousatého hipstera, který tam seděl s laptopem a hrnkem kávy.

"Á, dobrý den," vzhlédl. "Jdete na konkurz? Jste tady brzo. Ale pojďte. Posaďte se."

Zamumlal jsem to samé co na vrátnici a šel si přisednout.

"Ták," doťukal do klávesnice cosi rychlostí koncertního pianisty a pak přístroj s nakousnutým jablkem přivřel. "Odkud jste?"

Neměl jsem tušení, kdo to je, zda se nejedná třeba o samotného šéfa souboru, pro každý případ jsem se choval pokorně a uctivě. "Z České republiky."

"Á, Praha?" zaradoval se. "To je krásné město. Áchuj, jakšemaš, haha."

"Hahaha, dobře, dobře.. děkuji. Skvělá výslovnost! No, já jsem z Ostravy, to je na opačné straně, taky velmi.. neobyčejné město."

Přikyvoval a hrabal se mezitím v nějakých papírech. "Ták, tohle mi zatím vyplňte a pak vám ukážu šatnu a sál, dobře?"

Vyplnil jsem všechny kolonky, včetně "předchozí zkušenosti" a "speciální dovednosti", a nechal se bludištěm chodeb a schodů dovést k velkému tanečnímu sálu.

"Šatny jsou za rohem. Hodně štěstí," popřál mi.

"Obrigado," poděkoval jsem a zamířil se převléct.

Na sále nebyla ani noha. Rozplácl jsem se na zem a odfoukl odtamtud všechny okolní smítka a vlasy, roztančily se po podlaze jako nějaké hmyzí víly, načež spočinuly o kousek dál. Přitáhl jsem koleno k hrudníku, že se budu rozcvičovat, ale pak jsem nohu zase spustil a jen tak tam ležel. Cítil jsem se unavený a bez energie. Kdybych si nedal ráno k snídani dvojité espreso a opět nedobrovolnou, leč účinnou ledovou sprchu, stěží bych se z ranní malátnosti vůbec probral. Jak se ukázalo, milenci se totiž do hotelu - na rozdíl ode mne - rozhodně nepřišli vyspat, sousedova nadlidská výdrž mě do svítání utvrzovala spíš v tom, že do něj s partnerkou zavítal bezprostředně po svém propuštění z basy.

Zívl jsem a natáhl se pro hodinky; do konkurzu zbývala hodina. Představa blížící se aktivity ve mně v tuto chvíli vzbuzovala ne-li přímo nechuť, pak nedostatek nadšení, ale pomalu jsem se začal převalovat po podlaze předstíraje sám před sebou, že se rozcvičuju. Vůně baletizolu mi stoupala do nosu a přenesla mě o několik let nazpátek do mého dětství, na konzervatoř. Jak jsem jako malý kluk čekával před baletním sálem číslo dvě a poslouchal tlumené zvuky piana za dveřmi; ve vzduchu se tam musela vznášet stejná vůně, akorát jsem ji tenkrát vědomě nevnímal.

Postupně se začínali trousit další účastníci. Vytahané svetry, plandavé kalhoty, vyholené půlky hlav, piercingy v obličeji, potetované ruce, jednalo se o konkurz nezávislého portugalského souboru, takže vzezření některých příchozích tomu odpovídalo. Jediným ústupkem nekonvenčnosti byl samosebou iphon v každé dlani, jak jinak demonstrovat svou nezávislost kdykoliv a kdekoliv online? Ne všichni se ovšem nudnosti vzpírali, něčí plachou přítomnost jsem stěží zaznamenal. Pokud jsem nevězel v obzvláště krkolomné rozcvičovací pozici, pokusil jsem se každého příchozího pozdravit nebo mu aspoň věnovat úsměv. Po zkušenostech z baletních konkurzů - jako čerstvý absolvent jsem plánoval vystřídat Baryshnikova na titulních stranách tanečních magazínů - při kterých vždy tuhla krev v žilách, vím, že i tak malé gesto dovede přispět k uvolnění počáteční rozpačité atmosféry.

Zanedlouho se to už na sále hemžilo cizokrajnými děvčaty a ambiciózními mladíky. Zvýšil jsem neznatelně své úsilí a zároveň v zrcadle nenápadně kontroloval, zda mé rozcvičování působí dostatečně profesionálně. Zvědavě jsem okukoval ostatní, stejně jako oni mě. Někteří seděli na zemi a mačkali si rozpačitě chodidla, jiní se vykloubili do roznožky a jezdili znuděně ukazovákem v mobilu. Před oknem stála dívka a fascinovaně laskala dlaněmi vzduch kolem sebe, za ní se drobný asiat plazil po břiše jako ještěrka. Ten se zahříval intenzivním pohupováním v kolenou a protřepáváním končetin, onen zvolil přístup duchovnější: zrzka zauzlovaná v jogínské pozici ze sebe vyrážela afektované výdechy s takovou razancí, že si z plic div nevyplivla čtvrtou čakru. Byla zde k vidění ochutnávka rozmanitých technik, od soustředěného přelévání energie v těle, po dynamické výskoky a pády, a několik tanečníků po chvíli vypadalo, že své síly vyčerpali ještě před začátkem konkurzu. "Hey darling, how are you? Haven´t seen you for ages!" Děvče zamotané do sportovní gumy spatřilo ve dveřích kamarádku.

Nastal čas, kdy bych si mohl zjednat trochu respektu provedením několika dobře vybalancovaných stojek, řekl jsem si. Vyskočil jsem a spatřil svalovce, který stál opodál bez hnutí na jedné ruce. Rozmyslel jsem si to a věnoval se raději neméně přínosnému kroužení pánve.

Uprostřed sálu na sebe přitahoval pozornost mladý pár, bezpochyby byli párem i v soukromí. Dívka do chlapce šťouchala prsty, čímž mu zřejmě předávala jakési pohybové impulzy, a ten na ně reagoval nemotorným svíjením. Když jsem k nim zabloudil později, držel chlapec svou milou kolem pasu a třásl s ní zase, jako by jí zaskočila oliva. Oba se přitom tvářili, že jsou nejvýraznějšími inovátory kontaktního tance od dob Stevea Paxtona.

"Sorry." Kolem dvojice prosvištěl vzdušným baletním skokem mládenec v elasťákách, pohled zachycený v zrcadle. Viděl jsem, jak se někteří zlomyslně usmáli pod vousy: nebožák si zjevně zapomněl na youtube ověřit pohybový styl souboru. Po chvíli jsem v jeho pohybech rozpoznal jednu z Balanchinových klasických variací.

Těžko říct, jakým dojem jsem na ostatní působil já, když jsem však v zrcadle zahlédl své sympatické vlnění páteře, přišlo mi, že nemůže být jiný než příznivý.

Náhle se podezřele ztišilo štěbetání děvčat a mládenec v trikotu otočil místo dvou piruet tři; když obrat zakončil efektně v princovské pozici na koleni, vrhl nervózní pohled kamsi do rohu. Tam stál skloněný nad hudební aparaturou jakýsi muž, zezadu mu nebylo vidět do tváře. Zničehonic se místností rozlehla hudba, arabské bubny a kytara, následované temperamentním mužským zpěvem. Muž se otočil. Byl vysoký a měl husté kudrnaté vlasy. Chodidlem v ponožce vykroužil po podlaze několik kruhů, načež se začal vlnit do rytmu. Nebylo pochyb o tom, že dorazil choreograf.

Dívka v mikině s logem špičkového belgického souboru, nejatraktivnější ze všech přítomných dívek, odkopla masážní váleček a docupitala k chlápkovi. Podala mu svou útlou ručku, cosi kníkla a naznačila skromné pukrle. Nepochybně se mu šla představit.

"Ahoj, pojďte blíž," špitl muž. Tanečnictvo se začalo zvedat a zaujalo kolem něj půlkruh. "Vítejte ... ... Agitado, ... ... Nicolao ..., ... ... doufám rozcvičení, ... ..." Mluvil tak potichu, že všichni natahovali hlavy, aby něco slyšeli. Pokoušel jsem se odezírat mu ze rtů a doufal, že neříká nic zásadního, když spráskl ruce.

"Pojďme ...," vybídl nás a přesunul se před zrcadlo.

Prozíravě jsme se rozvrstvili po prostoru a nespouštěli z něj oči. Pak nás Nicolao začal učit první vazbu.



Opíral jsem se o kolena a prudce oddechoval. Žena, jež seděla po celou dobu na židli v rohu a něco si zapisovala, přišla k Nicolaovi a něco mu šeptala.

"Dobře, lidi, dáme si pauzu," zahlásil pak. Překvapeně jsem si uvědomil, že mé uši si na zvukovou frekvenci jeho hlasu nejspíš zvykly.

"Čau," uslyšel jsem, když jsem si oplachoval v šatně obličej. Byl to ten kluk v elasťákách, vycházel z toalety a zapínal si jakousi zahřívací kombinézu, jakou nemohl zakoupit jinde než v potřebách pro polárníky. "Odkud jsi?"

"Z Česka. Ty?"

"Z Maďarska," odpověděl a napřáhl ke mně pravici. "Tamás."

Představil jsem se a pak si znovu umyl ruce.

"Takže Maďarsko."

"Jojo, baletní akademie v Budapešti, ale teď tančím prvním rokem v Polsku," pochlubil se mi.

"Aha."

"Baltic Ballet. Znáš?"

"Hm, neznám," přiznal jsem.

"Nevadí. Děláme spíš klasiku, ale i modernu," vysvětlil a naznačil jazzový výpad.

"Super."

"A ty tančíš kde?" zajímal se.

"No, já.. v podstatě jsem teď na volné noze, takže.. tak různě."

Pravdou bylo, že jsem v předchozím angažmá dal výpověď a nic neměl, toužil jsem po kvalitním tanečním divadle a doufal jsem, že brzy něco vyjde, protože mé úspory se vypařovaly jak plivanec na sporáku. Tančím s dětmi v odpoledním pohybovém kroužku, odpověděl jsem mu upřímně v duchu.

"Ty jo, na volné noze, to bych taky jednou asi chtěl. Naprostá svoboda, co?"

"Jo, naprostá."

Náhle se zamračil: "Kolik říkal, že je pauza?"

"Deset minut."

Přidali jsme se na sále k ostatním a čekali, co bude dál; někdo se protahoval.

"Tak," zvedl se Nicolao a v rukou držel jakýsi zlověstně vyhlížející papír. "Jen seďte, lidi, odpočívejte. Teď nás čeká ne úplně příjemná chvíle, s některými z vás se totiž budeme muset rozloučit." Sálem to zašumělo. "Hledáme pro tento projekt velmi specifické typy, takže pokud teď nepřečtu vaše jméno, neznamená to, že jste se nám nelíbili. Nebo že jste špatní tanečníci. Naopak. Kdyby to šlo.." A následovala klasická omáčka pro uklidnění těch, co budou vyřazeni.

Pak Nicolao pozvedl arch a začal vyjmenovávat. Když jsem uslyšel své jméno, ulevilo se mi, znamenalo to ale vydržet v maximální koncentraci a nasazení ještě dalších několik hodin. Jakmile doznělo poslední jméno, zůstali všichni napjatě ještě několik vteřin sedět, ale když kat odložil papír a omluvně pokrčil obočí, pohasla těm nejmenovaným i poslední naděje. Začali se zvedat a neochotně šourat do šaten, hlavy sklopené i se zklamanýma očima. Ti statečnější ještě popřáli postupujícím kamarádům hodně štěstí.

"A my budeme za pět minut pokračovat," oznámil Nicolao s pohledem upřeným na jakousi nekolegiálně skotačící holku.

Šel jsem zase do šatny a vyhýbal se vyřazeným očima. Slupl jsem banán, vtom se připloužil Maďar.

"Taky končíš?" dosedl na lavici a začal si strhávat piškoty.

"Zatím ne," opáčil jsem provinile. Nevím proč.

"To máš dobré. Já jo."

Solidárně jsem tam postával a hleděl, jak si prohlíží svůj propnutý nárt.

"Víš, štve mě to," spustil, "vážně jsem se cítil dobře."

"Já vím, kašli na to, oni prostě hledají -"

"Nechápu to, měl jsem pocit, že se na mě Nicolao dívá!"

" - určitý typ."

"Člověk vyhodí tolik peněz za cestu a ubytování," bědoval, "a co z toho?"

"Ono je to kolikrát jen o štěstí, no," chlácholil jsem ho.

"Přesně! A to já očividně nemám."

"Ále."

"No, je to tak," nedal se.

"To tak nesmíš brát."

"A přitom mě to tolik bavilo. Ani jsem nestihl ukázat, co ve mně všechno je!"

"To ne," ujelo mi.

"Ach jo.. Kdyžtak se na vás budu ještě koukat," řekl a mávl piškotou směrem k sálu.

"Dobře."

"Stejně nemám co dělat."



Vazba, kterou jsme se učili jako další, byla o poznání delší a náročnější než ta předchozí a zdálo se téměř nemožné naučit se ji takhle rychle. Opakovali jsme ji dokola a snažili se vychytat všechny nuance, a zároveň pochopit pohybové principy, které činily Nicolaovu techniku tak delikátní.

Nicolaova technika spočívala zjednodušeně v tom, že se jednotlivé tělesné části pohybovaly každá vlastním směrem i rytmem, zdánlivě nezávisle na částech ostatních, organicky, avšak neorganizovaně, a dohromady vytvořily jeden konzistentní celek s jakousi vlastní inteligencí. Pod tím se pak táhla choreografická linka, daná struktura, jíž bylo třeba dodržet. Jako takové ty obrázky z teček, které musíte spojit, aby vznikl obrázek, ale mezi těmito tečkami určené choreografie si můžete kreslit a čmárat jak se vám zachce, vedeni pouze vlastním instinktem a citem. Účelem pohybu tu není vytvořit primárně estetickou hodnotu, nýbrž pohyb sám, kultivující sám sebe. Zásadní je hudba: absorbovat ji tělem a přefiltrovanou pohybem nechat proudit zase ven.

Nicolao nás nabádal, abychom přitom byli kreativní a mně se neurony škvařily do nových a nových spojů, obával jsem se, že takovým tempem brzy dosáhnu nenávratně bodu singularity, kdy čas a prostor splynou v jedno. Jakmile se však Nicolao otočil, aby zhodnotil naši samostatnost, zhroutil se můj mozek nečekaně do sebe a všechny naučené pohyby v něm zmizely jako v černé díře.

"Vypněte hlavu a poslouchejte muziku, tělo vás samo navede," radil nám tvůrce té koordinační perverzity.

Zašilhal jsem do sálu. Těla prozatím naváděla všechny stejně. A pak, jako blesk z čistého nebe, pak to najednou přišlo: na kratičký okamžik se mi podařilo vypnout nějakou svou část, která neustále kontrolovala formu mých vnějších pohybů a jiná moje část se automaticky napojila na ducha hudby, v tu ránu jako by do sebe něco zacvaklo a mé tělo si začalo počínat intuitivně. Jako voda v moři, v souladu s vesmírným řádem. A přitom stačilo málo, poddat se tomu, vypnout hlavu.

Opájel jsem se svou unikátní vnímavostí a nechal ego poskakovat na obláčcích, když se do mé zóny přimotal neohrabaný svalovec, ponořený taktéž zjevně v extatickém transu, a začal mě omezovat v pohybu.

"To je ono, super!" křikl Nicolao naším směrem.

A kterého z nás teď doprdele myslí?

Celý sál se vlnil jako mořské dno plné sasanek a mnohým pohrával na tváři úsměv, všichni jsme se vezli na vlně vyplavených endorfinů.

"Výborně, lidi, výborně. Někteří už začínají chápat, co jsem měl na mysli. Vydechněte, dáme si na chvíli přestávku."



"Teď budou určitě improvizace," oslovila mě pohledná dívka v mikině s logem špičkového belgického souboru, když jsme čekali před automatem na vodu.

"Je to možné," připustil jsem a pustil ji galantně před sebe.

"Díky." Měla zářivě bílé zuby a ambiciózní oči. "Jsem úplně zpocená, ty jo," informovala mě, zatímco voda bublala. Na jejím tričku však po skvrnce potu nebylo sebemenší stopy, a to ani v podpaží. Ukázal jsem na své tričko a nasadil výraz, který měl říct "to mi povídej".

"Ty jo, jestli budou fakt ty improvizace, tak už to nedám."

"Ale dáš."

Nato jsme se vrátili společně do sálu a zapředli rozhovor o představení skupiny, jejíž logo jí zdobilo mikinu; konverzace pomalu a nevyhnutelně ústila do okamžiku, kdy bývá zdvořilé zeptat se na jméno. "Marie," zajiskřily jí oči.

Začal jsem pod vlivem Mariina úsměvu jaksi automaticky vtipkovat a vyhříval se v její pozornosti, z opačného konce sálu nás sledoval svalovec, přežvykující proteinovou tyčinku.

"Vážně ti připadá, že takhle šišláme, jo?" plácla mě Marie rozverně do prsou.

"Úplně!" Smáli jsme se.

Svalovec nás pozoroval s kyselým výrazem, ovšem: ochutnali jste někdy proteinovou tyčinku? Bylo jasné, že Marie se mu líbí, ostatně jako všem mužům zde, a stejně tak vyhlídka na práci s Nicolaem. V obou případech mu muselo připadat, že by se nic nestalo, kdybych včera při pouliční rvačce dostal láhví portského po hlavě. Muži mají v genech zakódovanou soutěživost a když se sejdou na malém prostoru dva, nabití toutéž dominantní energií, přirozeně se odpuzují jako shodné póly magnetů. Co se týče Marie, nedělal jsem si o ní iluze, pohled, který věnovala nebo spíš nevěnovala Maďarovi, který se chtěl k naší legraci přidat, mi prozradil, že by se mnou neztratila dalšího slova, kdybych nedejbože nepostoupil do finálního výběru. A že usilujeme s Herkulem o stejný flek? Tanec není sport, abychom se v něm předháněli, řekl bych ušlechtile v televizním rozhovoru.

Zčistajasna někdo třikrát tleskl. "Připravte se na improvizace," oznámil Nicolao. Skončila pauza, ani jsem se nestihl vyčurat.



"Pojďme teď do kruhu a chytněme se za ruce."

Nějak se stalo, že se po mé pravé straně ocitla Marie, zatímco po levé hádejte kdo.

"Zavřete si oči a poslouchejte chvíli muziku."

Arnold mi držel ruku jako ve svěráku. Periferně jsem zamžoural, ale měl oči zavřené jako ostatní a pokyvoval hlavou do rytmu. Zkusil jsem zesílit stisk taktéž, jenže mě držel pravou, zbabělec, tou silnější. Z druhé strany jsem najednou ucítil laškovný dvojitý stisk; uvědomil jsem si, že drtím ruku i Marii.

"A teď přejděme pomalu do chůze po kruhu. Nechte hudbu, aby vás prostoupila; už si raději otevřete oči."

Konečně jsme se pustili a rozešli se proti směru hodinových ručiček, přede mnou Marie a za mnou ten debil.

"Nechej se unášet rytmem, slyšíš ty bubny?" instruoval nás choreograf. "Bum bum, bum bum bum. To je ono, nezastavuj. A kytara, výborně, nech ji zaznít v těle, a zpěv.."

Náš učitel plul po kruhu s námi a jeho pohyb působil samozřejmě a přirozeně. Vynikla vedle něj nepoddajnost nás ostatních. Marie přede mnou zavírala samou rozkoší z tance oči a tvářila se, že je do toho naprosto ponořená, dbala ovšem, aby ji u toho Nicolao zahlédl.

"Fajn, lidi, fajn," řekl vedoucí po pár minutách. "Rozdělíme se zase na skupiny, co vy na to? Ať máte trochu místa a my vás dobře vidíme."

A tak jsme improvizovali. Každé skupině se po výstupu zatleskalo, než ji vystřídala další, s únavou z nás nějak opadla dravost a z konkurentů se stali kolegové, potili jsme se všichni společně a těšilo nás být tam dohromady. Že úspěch hrstky podmiňuje prohru ostatních, jsme na chvíli dobrovolně vytěsnili.

"Jste vážně skvělí, lidi, je radost na vás koukat." Zvážněl. "Škoda, že si vás tu nemůžeme nechat všechny.."



"Deset," prohlížela si nás žena poté, co se drtivá většina z nás dozvěděla, že může jít domů, "vybrali jsme vás deset. Vy všichni, kteří teď tady sedíte, jste konkurzem úspěšně prošli." Ozval se náznak potlesku, ale utichl hned v zárodku. "Je tu ovšem jeden háček," zarazila jej totiž žena. "Pro tento projekt máme jen čtyři smlouvy." Počkala, až to vstřebáme. "Přáli bychom si, abychom je mohli nabídnout vám všem, ale.. to bohužel nejde." Odmlčela se. "Tančit už nebudeme, nebojte, myslím, že toho máte dost, ale s každým z vás bychom si teď rádi individuálně promluvili."

Seděli jsme před sálem a čekali, až na nás přijde řada.

"Můžete další."

Všichni jsme si nejspíš připadali, jako bychom se právě vydrápali na vysokou horu a zjistili, že opravdový vrchol se skrývá kdesi daleko v mlze. Ze dveří vyšla Marie a na tváři měla tajemný a potutelný úsměv. Zvedl se svalovec, a ačkoliv na pohovor čekalo několik děvčat, vrhl se buransky do dveří. Až teď jsem si všiml, že mezi ostatními sedí i Maďar, v džínech a s pečlivě ulíznutou patkou.

"Gratuluju," pronesl melancholicky, když jsme se střetli.

"Díky, ale zatím není k čemu."

Zvedl se a šel si přisednout.

"Jsi rád?" ptal se mě.

"Prosím?"

"Žes to dal. Konkurz," vysvětlil.

"Nic jsem ještě nedal, vybrali nás víc, než kolik můžou vzít."

Chvíli mlčel. Pak se ze dveří vynořil Rambo a měl nečitelný výraz. Po něm vklouzl do dveří někdo další.

"Aspoň jsi nevypadl na začátku jako já."

"Hm?"

"Žes aspoň nevypadl po prvním kole," mudroval uherský tanečník.

Potlačil jsem zívnutí a zaslzely mi oči. "Víš, kolikrát jsem takhle skončil? Je to prostě konkurz."

"Mezi náma," naklonil se a ztišil spiklenecky hlas. "Myslím, že jsem nebyl zas o tolik horší než někteří, co vybrali."

Pokusil jsem se mezi námi obnovit neutrální vzdálenost. "Ono je to.. subjektivní, ten náš obor," namítl jsem, spíše diplomaticky.

"Díval jsem se, někteří to nedávali, ty třeba jo, ale všichni ne."

"Bylo to docela náročné, no."

"A, jak jste dělali takové to," zvedl se a zavlnil trupem, "tak my jsme dělali něco podobného ve škole, akorát ještě trošku jinak."

"Aha."

"No."

"Počkej, ty ses fakt díval celou dobu?" Uvědomil jsem si a v duchu spočítal ten čas.

"Tak já jsem bezprizorní. Počítal jsem, že budu až do konce, nemám žádný jiný program."

Tohle mě nebavilo, změnil jsem téma: "A kdy se vracíš do Polska?"

"Zítra. Mohl jsem už dneska, kdybych věděl, že vypadnu, ale mám zaplacený hotel a letenku."

"Jo." Hypnotizoval jsem dveře, ten někdo je tam už pekelně dlouho.

"Ty už jedeš dneska?" divil se.

"Já? No.. ne, taky zítra."

"Tak můžem někam zajít potom. Spolu. Třeba na pivo. Co?"

Nechtěl jsem být nespolečenský, ale.. "Já mám v Portu známé, víš? Mám.. známé..," vykoktal jsem první, co mě napadlo. "Tady, v Portu."

"Známé?"

"No..," sbíral jsem čas, "spíš jsou to takoví rodinní známí."

"Aha. A ty u nich bydlíš?"

"No.. ne, ale.. dneska jdeme společně na večeři, oni to tu znají, víš? Musím se s nimi prostě sejít, když už tu jsem."

"Aha. Škoda," hlesl.

"No jo."

"A zítra-"

Otevřely se dveře a v nich dívka s kroužkem v nosní přepážce. "Můžete jít další."

Vymrštil jsem se a chytil za kliku. "Promiň," kývnul jsem přes rameno na Huna. Bez nadšení zvedl palec.

Nicolao a žena, pravděpodobně to byla produkční, seděli u stolu.

"Pojď dál, posaď se."

Žena pohlédla do papírů a pro kontrolu přečetla moje jméno. Posadil jsem se na dřevěnou židli a po krátkém zaváhání si položil ruce na kolena.

"Tak, jak se cítíš?"

"Skvěle."

"Fajn, to jsme rádi. Takže: jsi jeden z kandidátů, se kterými bychom spolupracovali opravdu rádi."

Pokýval jsem hlavou. "Já taky. Taky bych s vámi rád spolupracoval."

"Zatím ti tedy nemůžeme nic slíbit, protože je vás trochu víc, jak víš. Bude záležet na tom, jak poskládáme celý tým dohromady.."

"Jasně, chápu."

"Pracujeme docela tvrdě, jak jsi viděl. Intenzivně.."

"Ideální."

"Tady jsou předběžné pracovní podmínky, termíny, honorář a podobně, klidně na to koukni."

Zběžně jsem text prolétl, oči hledaly především číslo. "Vypadá to v pořádku," řekl jsem.

"Výborně. Nějaké dotazy, otázky?"

"Asi ne..," pátral jsem v paměti. " - Nebo možná: kdy mi dáte asi tak přibližně vědět?"

"Určitě během zítřka. Během zítřka, co Nicolao? Dneska nepůjdeme spát, dokud z vás nevybereme čtyři."

"Tak dobře. Děkuji."

"My děkujeme. Že jsi přijel, že jsme tě mohli poznat. Jsi skvělý tanečník! Kdyby to náhodou nevyšlo, zůstaneš v naší databázi a je šance, že se ozveme kvůli nějakému jinému projektu."

"Aha. Super."

Prohlíželi si mě. Pak na sebe pohlédli, kývli a žena řekla, že to je prozatím vše. Když jsem vycházel ze sálu, měl jsem zřejmě stejný nicneříkající úsměv, jako ti přede mnou.

"Tak co, co ti řekli?" Seděl, kde jsem ho zanechal. Teď mě sledoval do šatny. "Máš to?"

"Říkali, že se ozvou, musí se poradit," odvětil jsem trpělivě.

"Myslím, že to máš jasné."

Tiše, ale zhluboka jsem se nadechl. Nacpal jsem civil do batohu a začal se soukat do mikiny, abych dal najevo, že nemám v úmyslu déle se zdržovat.

"Fičíš, jo?"

"Jo, už musím, známí mě čekají. Měj se, Tamási."

"Počkej, napiš mi svůj facebook. Až pojedeš někam na konkurz, dej vědět. Budeme v kontaktu."

"Dobře, jasně. Tak ukaž." Potýkal jsem se s dotykovou klávesnicí jeho iphonu a přístroj s kontaktem mu vrátil. "Tak ať se ti daří, Tamási, určitě se zase někde potkáme."

"Jojo, já tu ještě počkám, víš. Abych se rozloučil s Nicolaem. Třeba mi poradí, co zlepšit nebo tak."

Vyšel jsem na ulici a překvapilo mě, že venku je už tma. U vchodu stála Marie, vybavovala se se svalovcem, mezi prsty svírala cigaretu a nohu měla opřenou o zeď jako kovboj z reklamy na Marlboro. Mr. Olympia byl ve zpoceném tílku a bicepsy se mu v měsíčním světle nevkusně boulily.

"Mějte se," kývl jsem, když jsem procházel kolem.

"Počkej.. Už jdeš?" Odlepila se od zdi a nastavila mi k polibku tváře. Panu Činkovi ztuhly rysy jako by uvízl pod benčpresem.

"Jo, už jdu. Rád jsem tě poznal, Marie."

"Tak třeba se ještě uvidíme, ne?" mrkla na mě. Její tón zněl tak sebejistě, až jsem zapochyboval, že si vyslechla stejně nekonkrétní verdikt, jako my ostatní.



Procházel jsem se městem a nahlížel do oken útulných restaurací a osvětlených výloh. Na patře jsem měl pořád tu skvělou chuť rohlíčků plněných masovou směsí, namáčených v dýňové marmeládě, co mi doporučili v té srandovní keltské hospůdce jako specialitu. Ještě jsem si broukal keltskou baladu, co tam hrála.

Město bylo plné světel a turistů. Zastavil jsem se a představil si sám sebe, jak chodím těmito ulicemi denně na zkoušky a večer zase opačným směrem kamsi do malého podnájmu, kde si dávám osamělou večeři a pak čekám na skypu Terezu, která bude osaměle večeřet zase na druhém konci Evropy. Může se naplnit, tahle představa. Anebo taky ne. Ale to ví jen osud, a možná už i Nicolao.

Prošel jsem kolem žebráka a první, co mě napadlo, bylo, že když mu hodím dvě tři eura, nezbude mi zítra na oběd nebo na suvenýr pro Terezu, to druhé bylo, že sedí na zemi a dotýká se jí rukama, stejně jako tanečníci, na rozdíl od ostatních lidí.

Náhle mi na mysli vytanula otázka, kterou jsem prozatím zanechal bez odpovědi. Po konkurzu jsem dorazil do hotelu, dal si sprchu - někteří sportovci se údajně po výkonu taky nakládají do kádě s ledem - , na chodbě se mi podařilo připojit na internet a napsal jsem dva stručné vzkazy; jako by seděly a na mou zprávu čekaly, odepsaly mi Tereza i mamka téměř obratem; ohromný úspěch, přeháněla jedna a druhá psala, že je pyšná a ať se ozvu hned, jakmile budu něco vědět. Jaký máš z toho dojem? zajímalo obě. Scházel jsem širokým náměstím, jež mi připomínalo Václavák, a ten banální dotaz mě v duchu šimral svým otazníkem.

Jaký mám z toho dojem?

Nechtělo se mi hrabat se teď ve svých pocitech, natož pak je definovat. Když se pokusím svůj dojem zformulovat, nutně ho zredukuju do slov, nedostatečných symbolů, kterým rozumí beztak každý po svém. Teď ve mně klíčí jako nějaká rostlina a pokud ji vytrhnu, abych se na ni podrobně podíval, poškodím tím její křehké plátky, a vytažená jednou z kořene na světlo boží, zůstane už navždy pouhou sušenou ozdobou, založenou mezi stránkami mého příběhu. Nechat ji vykvést, pak na ni můžu posvítit. Prožil jsem den s lidmi, které už možná neuvidím - ačkoliv vzhledem k provázanosti tanečního světa o tom pochybuji -, a každý z nich má z dnešního dne jistě své vlastní, nepřenosné dojmy; propletl jsem s jejich příběhy příběh svůj a stal se v nich tak jakousi epizodní postavou; a jednou, až i poslední z těchto příběhů dospěje ke svému konci, a svědci dnešního dne budou do jednoho pohřbeni, ztratí se onen den, ve kterém se všechny tyto příběhy protly ve víru minulosti. Realita, jejíž obraz dojmy zrcadlily pouze zkresleně, se bude chladně vznášet kdesi v nezaujatém vzduchoprázdnu.

Došel jsem k obchůdku, jenž se od ostatních lišil tím, že před ním stála fronta. Zeptal jsem se kolemjdoucí skupinky studentů v uniformách a tmavých hábitech, co že je to za zajímavý prostor, před kterým jsem se ocitl. "Livraria Lello," poučil mě chlapec v kulatých brýlích s jizvou na čele. Všiml jsem si cedule, která to potvrzovala: knihkupectví Lello. Koupil jsem si lístek - svůj první do knihkupectví - a nechal se vnést davem turistů dovnitř.

Lidé postávali u regálů, nahlíželi do knih, obdivovali zdobný interiér, fotili se na majestátním pohádkovém schodišti, které se točilo uprostřed. Ačkoliv jich zde bylo mnoho a ti pózující na schodech navíc brzdili cirkulaci návštěvníků, bylo to krásné místo. Nejkrásnější v tomhle městě. Nebo spíš - nejkouzelnější; krámek totiž jako by z oka vypadl čarodějnickým obchůdkům a knihovnám z příběhů Harryho Pottera. Všechno to dřevo a zvláštní světlo, protékající dovnitř barevnými vitrážemi, vůně knih a moudrost v nich ukrytá, všechno to mě přimělo, abych se zasnil jako dítě, což je stav vzácnější s každým přibývajícím rokem, a propadl kouzlu tohoto chrámečku literatury; rochnil jsem se v té magické iluzi, jak člověku dovolí jen svoboda osamělého cestovatele. Popadl jsem jakýsi dárkový notýsek, záměrně vyhlížející starobyle, a bezmyšlenkovitě hladil jeho koženou vazbu. V těle se mi usadila příjemná únava a klid. Na okamžik jsem pocítil vlnu iracionálního štěstí. Vrátil jsem ho zase do regálu, ale chuť toho pocitu ve mně zůstala.

Čím to, že takové okamžiky přichází často ve chvílích, které se navenek jeví jako obyčejné a nejedinečné? Co když jsou si všechny okamžiky navzájem rovny a jsme to my, kdo chodí se sklopenou hlavou a zpětně pak některé momenty vyzdvihujeme uměle nad jiné, protože nám to připadá patřičné? Co když je ve skutečnosti dokonalý každý okamžik?

Vystoupal jsem po točitém schodišti do prvního patra a tam seděli v kožených křeslech lidé a četli si nebo odpočívali. Všechna byla obsazená. A tak jsem shlížel dolů na lidský mumraj a čekal, až se jedno z nich uvolní. Neuvolnilo, ale to nevadí. Já mám času dost.



Milý tanečníku,

ještě jednou děkujeme, že ses zúčastnil našeho konkurzu, setkat se s tebou pro nás bylo velkým potěšením.

Bohužel ti musíme sdělit, že do připravovaného projektu jsi nebyl vybrán. Rozhodli jsme se pro jiné kandidáty. Věř, že toto rozhodnutí pro nás nebylo snadné.

Doufáme, že našemu souboru zachováš i nadále přízeň a budeme se těšit, že tě uvidíme na některém z příštích konkurzů.

S pozdravem a přáním toho nejlepšího ve tvé budoucí kariéře,

Ana Pereira, manažerka Companhia Agitado