Křehká struna II.

Pokračování povídky Křehká struna


Eva


Tak a máme to za sebou, díkybohu.

Sedím na šatně v županu a smývám si z obličeje líčení Scarlett Brownové; vždycky mi chvilku trvá, než se po představení zbavím jejích gest a mimiky, to máte těžko, zkuste se na dvě a půl hodiny proměnit v takovou lhářku, už tak lžete jako herečka, a navíc se do lží zamotává vaše postava, komu by pak netrvalo takové klubko rozplést, než se v něm sám najde?

Kde je ten Standa?, měl se za mnou hned stavit. Zítra už mi odjíždí do Prahy, ach jo. Bude se mi stýskat, kdoví, kdy se zase uvidíme. Teď zas režíruje něco ve Vinohradském; bojím se, že mi ho tam nějaká pražská kurvička svede, ale i kdyby ne, bude tam jeho manželka. Křehká struna naší zakázané lásky bude vystavena hodně náročné zkoušce. A já to navíc nemám možnost z Ostravy nijak ovlivnit.

Ach jo.

Dneska se s ním pomiluju přímo tady na šatně, ať mu ukážu, co doma - a snad ani ve Vinohradském - nedostane!

Ťuk ťuk.

Á, už je tady. Ještě vteřinku, pane režisére, - jsem už skoro odlíčená, ale rychle si přejedu rty rtěnkou a trochu poodhalím župan. A potom co možná svůdně zvolám: "Dále."



Zdeněk


"Evi, to jsem já..,"

"Co chceš?" vyjede po mně a než si zavře župan, na malou chvíli zahlídnu její bradavku.

"Pan Brown ti nese kytičku..," vklouznu do šatny.

"Zdeňku, nech toho, já se převlíkám." Je tak sexy, když se rozčiluje.

Jo, představení stálo za hovno, celou tu dobu jsem se nemohl ponořit do role, ale teď, když už opona spadla a já jsem dávno v civilu, jako by se ve mně pan Brown opožděně probudil. Je to neuvěřitelné, vím, že kdybych na jeviště vlezl teď, hrál bych jak pánbů - vlastně nehrál, byl bych panem Brownem.

"Počkej Evi, fakt, omylem mi přinesli tvoji kytku, je od nějakého.. moment.. od nějakého Lumíra. Píše tu svoje číslo, vyznává ti lásku.. No, jak ty to děláš? ,Kouzelná slečno Vejlíková, dovolte mi.."

Eva vstane a vytrhne mi kytku z ruky, čte si vzkaz. Zdupe mě, že nemám strkat nos do jejích věcí.

"A jde se dneska někam?" vyzvídám a prohlížím si její dlouhé nohy.

"Ty bys měl jít domů, za Karolínou!" zpraží mě.

"Slečno Scarlett, proč jste ke mě tak krutá?"

"Karolína je moje kamarádka, a nech toho," odvětí a volnou rukou si přitáhne župan k tělu. Je pod ním nahá?

Udělám pár kroků s motivací to zjistit, políbit svou Scarlett, zmocnit se jí, načež mi Scarlett vlepí facku. Je hrozně vzrušující být s Evou na šatně sám.

"Slečno Scarlett neblázněte, pojďte se aspoň trochu pomazlit.."

"Zdeňku, vypadni!"

Eva přede mnou couvá a omylem zavadí o židli. Klopýtne, přičemž se jí župan zachytí o vozík s kostýmem, a ona ve snaze zachránit kytici padá pozadu na zem a kytice letí za ní. Teď přede mnou Scarlett Brownová leží dočista nahá a pan Brown - nevím, proč jsem furt v roli - neví, kam s očima.



Karolína


Nakonec se mi to docela líbilo, i když můj manžel byl mnohem přesvědčivější jako Králíček Tomášek v Lesíku pro nejmenší. Ovšem Evička je fakt kus, to musím uznat i já, hrála to skvěle. Zdeněk to prostě tak neumí, myslí si, že jo, jenže.. hraje tak nějak moc divadelně, nevím. Leo DiCaprio je vždycky naprosto přesvědčivý, ale úplně - mám pocit, že to ani nehraje. Asi je to těžké, já vím. Se Zdeňkem se o tom nedá bavit, řekne, že herectví houby rozumím.

Ve foyer jsem potkala Jiřinu, Zdeňkovu babičku, bavila se s uvaděčkou. Prý se jí to líbilo moc, hlavně "Zděneček", samozřejmě, ale - jak nás stihla informovat - seděla vedle nepříjemného člověka, který se na ní celou dobu ošklivě díval, i když si třeba jen rozbalovala větrovku. "Támhle ten," zašeptala a ukázala na pana režiséra Slezíčka, který se prodíral davem a mířil do zákulisí.

Než se s uvaděčkou rozloučila, ujela jí samozřejmě tramvaj.

"Víte co, já vás hodím domů," navrhnu jí, protože vím, že ona ví, že jsem tady autem. A je to Zdeňkova babička.

"Jezus, to bys byla zlatá Karolínko!"



Standa


Do háje, motaj se tu všude a člověk není schopnej se prodrat. Měl jsem jít přes jeviště. Doufal jsem ale, že mě třebas někdo pozná, řekne si vo podpis, pochválí představení. Nepoznal. Ostraváci jsou mimo, nepoznali by ani Spielberga, kdyby se jim tu motal před ksichtem.

Vyběh jsem po schodech před 323. a slyším zevnitř ňákej jekot. Vrazím tam a koukám - na zemi nahatá Evička a nad ní naše ztělesněná Stanislavského metoda - Zdena. Vopodál leží župan a všude rozsypaný kytky.

"Stando, to není, jak si myslíš, ten debil tady vpadl a.." Eva začala cosi blekotat a zakrejvat se županem a Zdena těkal přitrouble vočima z jednoho na druhýho.

"Co blbneš Evi, proč mu to vysvětluješ?" nechápal ten trouba, "Standa nám přišel dát jen připomínky, že jo Stando? Zítra už jede pryč. Ty jsi fakt střelená, herečka, no. V pohodě Stando, ona jen..," představitel pana Browna se náhle zarazil. "Počkat, vy.. vy spolu..??"

Do háje, já to chtěl udržet v tajnosti, vole - jsem ženatej. Sleduje mě bulvár! Nebo sledoval, když jsem ještě chodil s Aňou. Ale nikdy nevíš, do háje.

"Ehm, tak jo," povidám rozumně tomu dementovi, "já a tadyhle Evička jsme se do sebe zakoukali, viď Evi? Je to tak, Zdeno, a vocenil bych, kdyby sis to nechal pro sebe. Mimochodem, dneska jsi měl skvělej rytmus v tý situaci, jak.."

"Ale ty jsi přece ženatý Stando!"

To je kretén!

"Však ty taky," namítnu poněkud nelogicky na svou vobhajobu, "a já tě najdu v šatně s nahatou kolegyní.." Vařím holt z vody.

"Já ji šel jen předat kytku, že jo, Evi?"

"Jasný, hele děcka, zejtra jedu, takže.. díky moc za představení a celý zkoušení, a nenechte to spadnout, ať to roste, jo, ať to má život, hlavně rytmus.."

"V pohodě, klidně se rozlučte, já vás tu nechám," mávl Zdena rukou a byl ten tam.

Eva na mě kouká a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí.

Položím si prst přes pusu, jakože "tichučko, kotě", ale hlavně chci, ať nemluví, nemůžu se ubránit pocitu, že jsem rád, že ji teď dýl neuvidím. Včera to bylo pěkný, to jo, ale jak ji teď vidím, už mě to nějak nebere, a navíc je to ten typ, co je schopnej zvednout telefon a seznámit se s vaší ženou.

"Evičko, jdu se rozloučit.." řeknu a už chci bejt pryč.

Eva vodhodí župan a blíží se ke mně, má rozmazaný líčení. Ten výjev je něčím ubohej.

"Já nemůžu, Evi, bolelo by mě to pak ještě víc, takhlenc si budem včerejší noc pamatovat jako jedinečnou, a uchováme si ji ve vzpomínkách jako tajnej diamant, kterej patří jen nám a.."

"Ty hajzle!" zaječí Eva a začne po mně házet rozházený růže. "Já to věděla.."

"Tak se měj Evi!" Vyhnu se letícímu stonku a vyklouznu z šatny.

Když peláším po schodech, narazím na Zdenu.

"Stando."

"Ty Zdeno.. pojď na panáka." Z 323. se vozejvaj prapodivný zvuky. "Ale rychle."

Vydáme se do pivnice za rohem, v divadelním klubu už se ukazovat nechci.

"Zdeno, fakt výborný dneska, i ten rytmus - lepší. Tak mě napadlo, dělám v létě v Praze jednu reklamu a..," začnu, když nám zaplatím dvě piva a dva panáky.

Zdena mi to sežere, jak jsem čekal, voblastní herci jsou všichni stejný.

"A to s Evičkou, nikde to moc nerozkřikuj, jo? Kdyby mě vykopla žena, nevim nevim, jestli bych místo natáčení reklam neměl jiný starosti."



Jiřina


To je vám zlatý člověk ta Karolínka, ujela mi eletrika, tak mě vzala autem, ešče aji kriminalku v televizi stihnu.

Veze mě až do Poruby, povidame si o představeni.

"Mi se to líbilo moc," povidám, "hlavně Zděneček, ale aji ta Vejlíková nebyla špatná. Pani Fuchalova - to je ta uvaděčka, s keru se znám, mi povidala, ať si zajdu aji na balet, ale já chodím enem na ty generálky.. My zme jako mladí chodili na balet hodně, ja, ale neska, to už ti není balet, je to taka jakasyk děcká spartakijada, aji pani Fuchalova mi dala za pravdu. A co odešel ten Vaněk z baletu, už to není ono, toho ja měla rada. A jak se to tobě libilo?" ptám se Karolínky.

"Ale jo."

"Ale Zděneček byl vyborny, že? On mi už odmala něco předváděl, nemužu zapomenuť, jak si u nás sedl do křesla, vzal Oldřichovu fajku a dělal jakože kouří - ,babi, já jsem děda´, já se smála.."

"Tady doprava, že Jiřinko?"

"Jaja, či koníka jak mi předváděl.. tu mě vyhoď u té trafiky, to už dojdu." Ať si Karolínka zbytečně nezajíždí, bo zas maju zdražovat benzin. Šak ja dycky chodila všady pěšky, řídit automobil, to já se bála. Oldřich rád šoféroval, jaja, ale já ne, já se bála, že někde do někoho narazim či že mu tam cosyk pokazim.

"Já vás hodím až domů," praví Karolínka; ona je vám tak zlatá.

"Jaja, ale je to řehole.." pravim, jak se loučime, to aby byla na Zděnečka hodná, a pak už du domů.

A koukám, že u Navrátilů se včil ešče svítí. A to měli jet neska na chalupu.



Lumír


Když všichni dotleskají, chvíli ještě sedím a pak jdu ven. Někteří na mě pořád koukají jak na úchyláka v parku - jsem ten neznaboh, kterému v hledišti zazvonil mobil.

Konečně si zapaluju cigaretu.

Pak si vzpomenu, že jsem si z mobilu vyndával baterku a znovu ho zapínám; mám čtyři ztracené hovory a dvě zprávy, od koho jiného, než od bývalky, v první mi děkuje za včerejší večer, že jsem ji doprovodil do divadla a co prý teď dělám, a ve druhé se omlouvá, že nechce rušit, asi něco mám, možná rande nebo tak, a že kdybych chtěl, můžeme přes týden zajít na kafe nebo do kina, pokud nemám nic lepšího na práci.

Odepíšu jí později.

Bloumám kolem kostela a hledám hospodu, kde bych si mohl dát pivo. Je to paradox, když jsem byl ženatý, tohle staromládenecké poflakování mi chybělo, a když jsem se rozvedl a můžu se kdykoliv nezodpovědně ožrat, nejradši bych šel spořádaně domů. Kdyby tam ovšem na mě někdo čekal.

Přemýšlím, že bývalce zavolám, ale pak tu slabost zaženu. Není to ona, koho chci vidět. Před očima mám pořád Evu Vejlíkovou, jak se kroutí před panem Brownem a přísahá, že mu nikdy nechtěla lhát.

Nakouknu do jedné pivnice, a vidím, že u rohového stolu sedí pan Brown a řeší něco s jakýmsi chlápkem s šálou kolem krku.

Sedám si na bar.

Objednám si pivo a listuju programem, který jsem si koupil u uvaděčky, je tam několik fotografií, na kterých je slečna Vejlíková zachycena v nejrůznějších momentech představení, ale ne v kostýmu, jen v tričku a sukni, takže jsou to asi fotky ze zkoušek. Představuju si, jak v tomhle oblečení pobíhá u mě doma a vtom mi zvoní telefon. Bejvalka je zřejmě zoufalejší než já.

Vyjdu před hospodu, aby mě nerušil hluk a kouknu na displej - neznámé číslo.

"Haló?"

Z telefonu se ozve cosi jako posmrknutí.

"To je pan Lumír..?"

"Ano, tady Lumír, co si přejete? Kdo je to?"

"Dostala jsem od vás nádherné květiny, Lumíre.. A moc milý vzkaz.."

Srdce mi poskočí tak, že si to nedovedete představit.

"Slečna Vejlíková..," vydechnu nevěřícně. Mám pocit, že je to jen úžasný sen.

"Ano.. ano, to jsem já." Má zvláštně roztřesený hlas, ale já jsem napětím a vzrušením celý bez sebe. "Mohl byste na skleničku ještě dnes večer, Lumíre?"


Pokračování: Křehká struna III.