Křehká struna III.

Závěrečná část povídky Křehká struna


Standa

Kde to, do háje..?!

Probudím se na lavičce na ňáký zastávce kdovíkde a třeští mi kebule. Koukám kolem, nemám páru, kde jsem. Vopodál stojí dědek a znechuceně po mně pokukuje.

Telefon vybitej.

Zvednu se, zapotácím, a jdu se dědka zeptat.

Tak prej jsem v ňákým Martinově na konečný. Jen ať mě tady někdo ty vole nevyblejskne, říkám si, když študuju jízdní řád, to by si bulvár pěkně smlsl, pokecanej voblek, na šále ňáký žlutohnědý fleky, doháje. Kdyby mě viděla žena.

Hele, zrovna jede ňáká tramvaj.

Jede to do centra, ptám se řidiče, když votevře dveře, jede, kejvne, tak nastoupim a sesunu se na dvojsedačku.

Sotva se rozjedeme, vobrátí se mně žaludek, naštěstí to stihnu spolknout zpátky, ale natáhne mě vokamžitě znovu a do vočí mi stoupnou slzy.

Dejchej, Stando, dejchej. Večer už se vyspíš ve svý postýlce.

Ták, už je to dobrý, viď, koukej pěkně z vokýnka a dejchej.

Koukám z vokna na nemožně voblečený lidi a pomalu si začínám vybavovat, byl jsem se Zdenou v tý pivnici za rohem, Zdena vobjednával porád panáky, a pak že už půjdu, sedám na tramvaj a že se svezu alespoň tu jednu zastávku a.. no a probudím se v Martinově, vole.

Bedřicha Nikodéma. Příští zastávka: Čistírny.

Prohlížím si jakejsi zatvrdlej flek na rukávu a těšim se domů, Ostravu už nechci ani vidět.

Čistírny. Příští zastávka: Sokolovská.

Do tramvaje se hrnou další socky, ale nikdo mě naštěstí nepoznává.

Jak tak jedem, pomalu se mně milosrdně zavíraj voči. Do háje, jízdenka, pomyslím si, ale to už v podstatě spim.


Jiřina

Udělala sem se snidani a že zajedu do Kauflandu, maju v akci Floriany a Kofolu, ja ju sice něpiju, ale přyde Zděneček s Karolinku na navščevu a ti to maju radi.

Vydu z domu na eletriku a u trafiky narazim na pani Navratilovu.

"A vy neste na chalupě?" ptam se vcelku zbytečně.

"Pani Haškova, manžel je zas v nemocnici."

"Panenko Marijá," sprasknu ruce a oči mi přitom utikaju na titulni stranu Vlasty, keru si nese v podpaždi. Lucka Bila se nejlip citi v přyrodě, ta ju dobiji, dal už bez bryli něpřečtu.

"Jaja, včera už byl taky jakysyk něduživy a rano sem volala sanitku. Zase srdičko, pravil dochtor."

"Posluchajte, pani Navratilova, Oldřich mi vydržel po bajpasu ešče patnact roku a to měl aji plyce!" Uklidnila sem ju a popřala, ať to dobře dopadne.

Chvatam na lokalku a jak na zavolanu mi jede štverka.

Tož čemu davaju ten schod tak vysoko, musim se zapřyt, abysem se vyzvedla, a ešče nesu hergot v lokalce a chachar už trubi a zavira dveře. Marjapano.

A cosyk tu puchne jak ukrajinsky zajezd. Mužsky, sesuty na dvojsedačce vepředu, chrape tam jak haviř po šichtě a slinta si na šlajfku, to bude on. Hledim se na něho, černe sako, černe galaty, to vam je ten samy, co včera seděl vedle mě v divadle! No ja, je to on, ja se řikala.

Na dalši zastavce do lokalky něnapadně hupnu na posledni chvili revizoři - ten mladši, to je vnuk pani Berankove, co bydlela na patem obvodě - a každy zamiři na jednu stranu. Ja už vystupuju.

Po cestě se připravim pětikačku na vozik a v Kauflandu vytahuju seznam.

Tak, jogurty, kračim mezi regalama. Oldřich měl rad ořiškove, nemužu zapomenuť, jak odevřel lednici a kde mam jogurty, bo Zděneček mu je dycky snědl, jak byl u nas. ,Babi, ja cu ty s řízkama´ - on jak byl maly, tak řikal řizkama misto ořiškama, ,ja cu ty s řízkama´, ja se smala..

Štyry se vemu, šak sou v akci. A ešče Kofola.


Zdeněk

Ráno mě vzbudí telefon a málem se mi z toho rozskočí hlava. Babička. Volá po každém představení. Prý to bylo krásné a mám pěkný projev - to říká vždycky -, takový míval i nějaký dávno mrtvý herec, na jehož jméno si nemůže vzpomenout, a máme si zajet do Kauflandu, jsou v akci jogurty, co mám rád.

"Rašín!!" zaječí mi babička do ucha.

"Cože?"

"Jaja, Rašín, Josef Rašín se menoval, ten ti měl projev. Vidiš, ono to chce chvilu počkat a člověk si vzpomene."

Jen co se rozloučíme, beru si aspirin a když se vracím do postele, objevím na stole vzkaz: Večer si promluvíme..

Večer si promluvíme? A o čem jako?

Tak jsem se trochu napil, no. Někdo nesedí celý den v kanclu, někdo se hrabe v psychologii postav, pumpuje ze sebe extrémní emoce, do toho se musí vložit celá osobnost, dovede si to vůbec představit? Já vdechuju postavám život, doprdele! Po náročném představení mám přece nárok dát si nějakou tu skleničku, upustit trochu páru, no ne? A ono to taky chvíli trvá, než se z té role potom člověk dostane, Stanislavský říkal: vystoupit z postavy je pomalý proces. A navíc, kdybych včera trčel doma, tak mi Standa asi nenabídne tu reklamu, ha? Kšefty se, milá zlatá, dohazujou v hospodě u piva, jasně, pak přijdeš na plac a musíš ukázat, že umíš, ale když nejsi ve správnou chvíli ve správné hospodě, máš smůlu.

Ona to nepochopí, Kája není herečka.

Teď mě hlava sakra bolí ještě víc než předtím. Ten aspirin nějak nezabírá, jdu si dát na spravení panáčka.



Karolína

Herci.

Poznala jsem jich díky manželovi hodně a všichni si neustále stěžují na nízké platy, měsíčně ovšem za chlast a cigára utratí tolik, co já za jídlo, kosmetiku, oblečení, benzin a spinning dohromady. A po putykách vysedávají denně. Zatímco v Hollywoodu se jejich kolegové předhánějí v tom, kdo bude mít vypracovanější postavu a bělejší zuby, u nás panuje přesvědčení, že čím zkrachovaleji a zanedbaněji herec bude vypadat, tím větší charisma z něj na jevišti bude tryskat. No tak minimálně v případě mého muže se tahle příčinná souvislost někde zasekla. Toho jeho nezodpovědného rádobybohémského života mám právě tak akorát dost.

Když jsem si pro něj včera přišla, musela jsem se stydět. Seděl tam na zemi jak nějaká troska a blekotal cosi o nějaké reklamě. Ostuda, byla to ostuda, ještěže mi Evička cinkla, ten by se sám domů nedopravil, - a s kým to tam Eva byla, jen tak mimochodem, nějaký nový nápadník? Ani jsem se nestihla pořádně podívat. Ale herec to nebyl, ten vypadal slušně, což se o mém muži říct nedalo.

Dovlekla jsem ho domů a svlíkla mu ty jeho děsivé kapsáče a pruhované triko - to snad fasují už na konzervatoři. Spát jsem ho nechala na gauči.

Ne, tohle bylo vážně naposled, moje trpělivost má své meze, odteď bude místo hospody docházet do posilovny nebo si může sbalit kufry. Já mu dám herec. Činky; žádné pivo. Trocha hollywoodského větru nemůže ostravskému divadlu uškodit.

Už jsem se rozhodla.

Tečka.


Eva

Jsem kráva. Blbá naivní kráva. Co jsem si myslela? Že se rozvede? Takové klišé, bože, herečka a režisér.

Po tom, co tak zbaběle zdrhnul, jsem si nalila rum, co máme na šatně, a roztrhala zlomvazku, kterou mi dal k premiéře. Pak jsem vzala telefon a zavolala tomu chlapovi, jehož kytky ležely po celé šatně rozházené.

Lumír byl milý, normální chlap, celý večer na mě tak pěkně koukal a zahrnoval mě lichotkama, a protože jsem nechtěla být sama a potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, vyspala jsem se s ním.

A teď je ráno, stojím u něj v koupelně a hledím na sebe do zrcadla.

Ach jo.

Přece není hezčí než já. Viděla jsem ji na tapetě jeho telefonu.

Jasně, teď jsem celá pomačkaná, s včerejším líčením, a můj nos by taky mohl být trošku užší, ale objektivně si myslím, že jsem mnohem atraktivnější než ona. Tak proč mě včera tak sprostě odmítl? A taky jsem mladší. Nechci být hnusná, jeho žena za to nemůže, že je tak stará a obyčejná, koneckonců je to kadeřnice, já jen prostě nechápu, proč mně dal košem a přitom je s ní.

Je mi z toho nanic. Křehká struna mojí duševní rovnováhy je přetržena.

Proč na Standu musím pořád myslet? Zavřu oči a cítím ty jeho měkké rty, a co je na tom nejhorší, při každé repríze mi ho teď bude něco připomínat: otevřu text a uvidím srdíčko, co mi tam namaloval, budu se rozmlouvat a vzpomenu si, jak mi šeptal, že zná mnohem lepší jazykolamy.

Ach jo.

Ale jsem na sebe pyšná, že jsem mu už nevolala. Ani nepsala.

Prošmejdím Lumírovi skříňku u umyvadla a vypláchnu si pusu vodou a pastou. Zrovna čichám k jeho vodě po holení, když se zarazím.

Co by se stalo, kdybych se s ní seznámila?

Po tváři se mi rozlije úsměv prohnané Scarlett Brownové.

No ale fakt, sehnat číslo by neměl být problém, můžu se u ní - jako u kadeřnice - objednat, jenom jako, samozřejmě, no a třeba se mimochodem zmíním, že znám jejího muže, zapíše si moje jméno a doma se bude vyptávat. Bezpochyby se bude vyptávat, když jí řeknu, že ho nechává pozdravovat Scarlett Brownová.

Hned se mi zlepšila nálada.

Ten se z toho posere. A to mu patří, nevěrníkovi. Ať se užírá nejistotou, ať trpí i on! Zneužil své pozice, hajzl.

Stáhnu si culík a kradu se k botníku. Když se obouvám, upadne mi lžíce na zem a hlasitě zazvoní o kachle. Sakra. Z ložnice se ozve zašustění peřin.

"Ty už jdeš?"

Lumír stojí ve dveřích, má rozcuchané vlasy a na tváři obtisk povlečení.

"Jo, já už musím.. musím ještě něco vyřídit a tak. Nechtěla jsem tě budit."

"Aha. A nechceš se aspoň nasnídat? Udělám ti kafe, čaj?"

"Asi ne, Lumíre, děkuju."

Je to trapné, chci být už pryč. Pohlédnu do jeho spánkem zúžených očí a spatřím v nich dojemnou naději. Snad se do mě chudák nezamiloval.

"Bylo to fajn včera," usměju se.

"Jo, to bylo.."

Pověsím lžíci na háček a nakročím na rohožku. "Tak ahoj Lumíre, ráda jsem tě poznala a.. děkuju za včerejšek."

Lumír mi otevře, ale už nic neříká, nečistil si ještě zuby.

Přemůžu se a dávám mu pusu na tvář. Snad to vezme sportovně.

Pak už beru schody po dvou a peláším domů, kde hned zapínám počítáč:

slezickova monika kadernice praha

Bingo! Trvá asi minutu, než najdu kontakt, tedy asi dvakrát delší dobu, než za jakou se mu podařilo zlomit mi srdce.

Možná jsem blbá naivní kráva, ale panu režiséru Slezíčkovi končí ode dneška klidné spaní.


Lumír

A je pryč.

Připravím si kafe, otevřu v kuchyni okno a zapálím cigaretu.

Vážně jsem se vyspal s Evou Vejlíkovou?

Před nedávnem jsem viděl jeden motivační film, doporučila mi ho bývalka, jmenuje se Tajemství a tvrdí se v něm zhruba toto: když na něco hodně myslíte, celý vesmír se postará o to, že to do svého života přitáhnete. Lidská naivita nezná mezí a exmanželka se totálně zbláznila, říkal jsem si, avšak Eva Vejlíková se ozvala již dvacet sedm hodin poté, co jsem na ni poprvé intenzivně pomyslel, den poté, co jsem ji prvně spatřil. Sama od sebe. Neumím si to vysvětlit.

Potáhnu z cigarety a raději dávám pozor, ať nemyslím na rakovinu.

Sešli jsme se u divadla, jí to pochopitelně náramně slušelo, zblízka vypadá ještě daleko přitažlivěji než na jevišti, a jelikož byla včera neděle a skoro všude měli zavřeno, zamířili jsme do stejného podniku, kde jsem seděl před chvílí.

"Tamhle je váš pan manžel, co?" prohodil jsem při vstupu. Pan Brown seděl v rohu místnosti s hlavou na stole a rukou pevně svírající půllitr, teď už bez toho druhého chlápka s šálou.

Slečna Vejlíková na mě zmateně pohlédla a pak si kolegy všimla.

"Objednejte mi rum s kolou, hned jsem u vás."

Poslechl jsem a pozoroval je od baru.

Eva, vzápětí jsme si totiž potykali, do spícího herce šťouchla, ten se probral a mžoural dezorientovaně kolem. Když na svou jevištní choť zaostřil, rozpřáhl ruce a zahalekal: "Scarlett Brownová, konešně sami!", načež škytl a zavřelo se mu jedno oko. Eva se sklonila, zapíchla panu Brownovi prst do obličeje a začala mu cosi domlouvat, čehož rozverný Howie využil a pokusil se svou Scarlett políbit, jenže jak se nahnul, zapřel se místo o desku stolu o vzduch, a skácel se slečně herečce přímo k nohám, kde už zůstal ležet.

Hbitě jsem přiskočil.

"Ne, nechte to, já to vyřídím." A vytáhla telefon.

Zanedlouho si pro pana Browna přišla jeho skutečná žena.

"Vidím, že kolega zůstává v roli i mimo scénu," poznamenal jsem, když jsme se usadili.

"Omlouvám se, kolega to někdy trochu přepískne, už se vám věnuju. A jestli vám to nevadí - Eva."

Seděli jsme, popíjeli a povídali si až někdy do dvou hodin do rána, kdy jsme hupsli do taxíku a následně spolu do postele.

A teď tu sedím v kuchyni a říkám si, že vesmír reaguje na myšlenky poněkud rychleji, než bych byl očekával. Což je svým způsobem škoda, neboť objekt touhy na atraktivitě ztratí tím víc, čím dřív je touha naplněna. Že jsem zklamaný? Ale vůbec ne, naopak, ten večer byl báječný a noc přímo magická, prodchnuta kouzlem jiskřivým jak perlička šampaňského, jenže jak už to u magických nocí bývá, i tahle nechala s úsvitem své kouzlo jak perličku šampaňského vyprchat a přikryla i tu sebenepatrnější stopu po své přítomnosti střízlivým denním světlem, ve kterém se prožité opojení, jehož koncovou pachuť ještě na patře cítíte, zpětně jeví jen jako směšná a nepravděpodobná iluze. Uf, co to do těch cigaret dneska dávají?

Čtvrt na osm, musím se chystat do práce. Zavírám okno a položím do dřezu hrnek, který jsem kdysi dostal od bývalky. Asi jí zavolám, jestli by přes týden nešla do toho kina, koneckonců je to ona komu vděčím za tuhle vášnivou noc.