Křehká struna



Karolína


Sedím a ani nedutám. Jsem hrozně napjatá. Ruce mám složené v klíně a nervozitou si odrbávám nehty.

Už přichází - můj muž!

Pozoruju, jak si svléká kabát a rozhlíží se kolem. On mě samozřejmě nevidí, nemůže mě vidět.

Zjevně někoho vyhlíží, myslím si, že tuším koho. Snaží se působit přirozeně, ale já vidím, že je nervózní - co chvíli pokukuje po hodinkách a třese se mu pravá noha, to se mu stává vždycky, když je nervózní. Abych byla upřímná, vzhledem k tomu, v kolik přišel včera domů, jsem nervózní taky.

Zatím mu spíš nevěřím. Ale uvidíme, ještě mu dávám šanci.

Teď na scénu vstupuje ona, Eva, naše společná kamarádka. Myslela jsem si, že by to mohla být ona. Nechutně jí to sluší. Vlasy, kostým i líčení, ačkoliv tam mohla trochu ubrat. Vysoké podpatky jí prodlužují její už tak vulgárně dlouhé nohy; slyším jejich klapot, jak odpočítává zkracující se vzdálenost mezi nimi.

Ani nemrkám, aby mi nic neuniklo.

Takřka současně si padnou do náruče a políbí se.

Je to zvláštní pocit vidět svého manžela líbat druhou ženu, ale už jsem si zvykla. Pohled tedy neodvracím - zajímá mě, co bude dál.

Každopádně tady někomu zvoní telefon.


Eva


Pokaždé! Stane se to pokaždé! Pokaždé se najde kretén, co si ho nevypne. Můžeme se snažit jak blbci, ale pokud někomu zazvoní telefon, je to prostě k ničemu. Intimní atmosféra - nakolik se dá mluvit o intimitě, když předstíráte vášeň před stovkami lidí - se rozpadne.

Jsem vzteky bez sebe, nechápu, že si to někdo neumí pohlídat. Ještě to před začátkem hlásí. Za tohle bych vážně dávala pokutu.

Nezbylo mi, než počkat s replikou, až ustane v hledišti šum a najednou cítím, jak mi Zdeněk zajíždí rukou dál, než by si kdy dovolil gentleman pan Brown - i kdyby byl věděl, že mu Scarlett lhala. Štípla jsem ho silně tak, že toho nechal.

On to na mě Zdeněk pořád zkouší. Zvlášť teď, když spolu hrajeme. Škoda, že to já a Standa musíme tajit, kdybychom spolu byli oficiálně, nic by si nedovolil. Chudák Karolína, ta kdyby tušila, co má doma.

Křehká struna divadelní iluze je sice díky zvonícímu telefonu přetržena, jakmile však ze strany diváků cítím opět pozornost, pohladím pana Browna po tváři a zhluboka se nadechnu: "Ach, jak dlouho jsem čekala na tenhle okamžik, drahý Howie..," pronáším hlasitěji, než když mluvím normálně.


Lumír


Kurva, kurva, kurva..

Popuzeně se otáčím jako všichni ostatní, než mi dojde, odkud to zvoní.

Kurva!

Snažím se mobil vylovit rychle z kapsy - proč je v saku dohajzlu tolik kapes? - a sotva se mi to povede, zase to nejde vypnout.

Tadádá, tadádá..

Mobil vyzvání na celé kolo a zároveň mi svítí do ksichtu, čímž mou tvář v temnotě anonymního davu okamžitě identifikuje.

Samou trapností bych se propadl.

Zběsile mačkám všechna tlačítka - mimochodem volá bývalka - ale zaboha to nejde vypnout. Melodie s každým opakováním nabírá na hlasitosti.

Nakonec mi rupnou nervy a vyrvu z toho baterku. Až pak ta svině konečně ztichne - myslím mobil, ne bývalku.

Cítím na sobě jejich odsuzující pohledy. Kdyby mohli, na místě mě upálí. Abyste se neposrali, říkám jim v duchu, avšak navenek se zatvářím kajícně.

Kroutí hlavou a nesouhlasně mlaskají.

Po chvíli mi klesá adrenalin a já si uvědomuju, že jsem zpocený jak prase. Radši hledím už jen před sebe a předstírám zaujetí tou anglickou hrou.

Tohle představení jsem viděl už včera - důvod, proč jsem zde i dnes, vyznává právě na jevišti lásku panu Brownovi. Eva Vejlíková. Dnes večer Scarlett Brownová.

Je to osud - kdyby mě včera bývalka byla nevytáhla, možná bych ji v životě nespatřil.

Koukám na ty její nohy a pociťuju silné vzrušení - ne tak intenzivní, jako před chvílí, zato příjemnější. Slečna Vejlíková je asi nejpřitažlivější žena, jakou jsem kdy viděl.

Je okouzlující!

A věřím, že ve skutečnosti ještě mnohem více, než na jevišti.

Připadám si trochu jako psychopat, že jsem tady zase, ale musel jsem ji vidět. Rozhodl jsem se totiž, že se s ní seznámím. Pro začátek jí dnes přijdou květiny se vzkazem a telefonním číslem od jistého Lumíra.

Stejně ty herce obdivuju, že se musí takhle líbat s cizím člověkem. Já vím, že to jenom hrají, ale stejně - tomu chlápkovi závidím. Hraje to dobře. Pan Brown. Nedivím se, ono to jde se slečnou Vejlíkovou zřejmě samo. Je tak sexy, že i já bych jí uvěřil, že mi nelhala.


Zdeněk


Dneska je to na hovno. Nemůžu se soustředit, vůbec nejsem v roli. Nesnáším představení, kdy nejsem v roli.

Včera to bylo super! To jsem hrál na Thálii, i Standa říkal, že tak, jak jsem to zahrál včera, jsem to ještě nezahrál - "Tys nehrál pana Browna, tys byl pan Brown!" Akorát nemám prý Evu tak prvoplánově ojíždět, mám to víc držet v sobě - Howie po Scarlett sice touží, ale zčásti ji stále podezírá, že mu lhala, a právě ten vnitřní rozpor by se měl odrazit v jeho zdrženlivém chování.

Včera dával v klubu nějaké připomínky i Evě.

Ty vole, ta židle je úplně debilní, nevím, proč na ní Standa trval. Zaprvé je z Hamleta a ani náhodou se do téhle hry nehodí, a za druhé se na ni s Evou oba nevlezeme - taky, už jen, že řeknu Eva místo Scarlett - nejsem v situaci.

No jo, neměl jsem včera tak chlastat.. Teď mi běhají myšlenky jinde a nejsem v roli. Diváci sice nakonec zatleskají všemu, ale já to cítím. Znám repliky, držím rytmus, jenže prostě nejsem v roli.

Eva taky není v roli, štípla mě, mrcha. Tak jsem si trošku šáhl, no.

Jak teď zvonil ten telefon, tak jsem si vzpomněl, že jsem jí včera psal smsku, byli jsme v klubu, seděl jsem na baru a ona poslouchala ty Standovy připomínky - psal jsem, jestli by nechtěla na šatně s panem Brownem utužit vztah; odepsala, že pan Brown by měl jít domů za Karolínou, protože je už dost nasračky.

No jo, Kája tu dneska je. I babička. Kouknul bych, kde sedí, ale nikdy neporušuju čtvrtou stěnu.

Škoda, že nebyly včera, to bylo úplně něco jiného, byl jsem v roli. Dneska to stojí za hovno - tvářím se jako pan Brown, mluvím jako pan Brown, ale jsem jen Zdeněk Matoušek, co si na Howieho Browna hraje. A to je na hovno.


Standa


Do háje, lidi, rytmus! Proč to dva měsíce zkoušíme, když si to pak děláte stejně po svým?!

Reakce, Zdeno!

Pozdě.

Já se na to vyseru, vole!

Klid, Stando, klid, jsi v Ostravě, tady je to jedno. Zaplaceno už jsi dostal, diváci včera tleskali a smáli se - i když jinde, než jsi zamýšlel - a za týden máš první čtenou na Vinohradech.

Ták, už je to dobrý. Koukej se pěkně na Evičku, na ty její dlouhatánský nohy a vzpomeň si, jaký to s ní bylo včera pěkný..

Do háje, ta bába vedle si vopřela loket a já se teď nemůžu vopřít ani z jedný strany, fakt výborný todleto. A s čím to tam porád šustí? Snad si nerozbaluje další bonbon? Teď jeden documlala, do háje! Zase bude hodinu mlaskat! Vole, pryč z tý vesnice tady!

Klid, Stando, klid, nebo tě jebne.

Co mi to tam ten Zdena hraje, vole?! - Ještě nevíš, že ti Scarlett lhala, blbečku!!

Proč to zkoušíme?


Jiřina


V devět štyrycet jedna mi to jede. To bych měla stihnuť. Má to končit ve třicet, ale Zděneček říkal, že včera skončili už ve štvrť. Ja, to stihnu, zastávka je kusek.

O pause sem se ptala pani Fuchalové - my se známe, dělá uvaděčku - a ona povidala, že esli to jede ve štyrycet jedna, určitě to stihnu.

"A jak se vám to líbí, paní Hašková?" ptala se mě.

"Abych pravdu řekla," pravim, "napsané je to dobře, ale režijně se mně to nelíbí." Čemu tam musí dávat tolik sexu? To už sem nahlas neřekla.

Ale Zděneček, Zděneček to hraje výborně - povidala aji pani Fuchalová.

"Babi, ja budu heleč," říkal už jako malý. A já mu povidala: "To je krásné povolání Zděnečku, ale je to řehole, víš?" A on: "Ale já budu heleč!" Od mala mi něco předváděl - nemůžu zapomenuť, jak si u nás sedl do křesla, vzal Oldřichovu fajku a dělal, jakože kouří: "babi, já jsem děda," - já se smála.. Či koníka jak mi předváděl: to tak našpulil pusinu, házel hlavou.. jej, to vám byla legrace.. On vám má pěkný herecký projev - to nemají všichni, ale Zděneček ja, aji pani Fuchalová mi tak povidala.

My zme jako mladí chodili do divadla hodně, každu středu. Hanička Dvořáková - pak se vdala a jmenovala se Šmuclerová - moje nejlepší přítelkyně, měla tehdá v divadle bratra, a ten nám dycky sehnal lístky. No, a tenkrát byl hvězda ostravského souboru Josef..

.. no..

.. Josef..

.. no.. takový urostlý, kudrnaté vlasy..

.. Josef.. jak on se to hergot menoval..

.. teď mi to vypadlo.

Všechny zme do něho byly zamilované, krásný mužský..

.. Josef Ša.. Šar..

.. no, nevzpomenu si.

To mně už se stává, že si na něco nemůžu vzpomenuť. Hrával milovníky a hrdiny, krasavec to byl - Hanička s ním měla pletky, než se vdala. On byl ženatý, ale měl rád mladé slečny, to se vědělo..

Rašín!!! Josef Rašín.

Vidíte, ono to chce počkat a člověk si vzpomene. Jaja, Rašín. Ten vám měl projev.

Zdá se mi to, či tu někomu zvoní telefon? Tož, čemu si to ten člověk nevypne hernajs?

A já si dám větrovku - tu předtím už sem documlala. Pokavaď eště nějaku mám, jednu sem dala pani Fuchalové. My se totiž známe. My zme se totiž jednou potkaly u lékaře; ona chodí tam jak já, jenže k doktoru Bělnému se srdíčkem, a já chodím s kolenama vedle k doktoru Kotnerovi, a od té doby se známe, zme tak ve stejném věku.

Dyžtak poprosím Karolínku, ať mě hodí domů, jak by mi to ujelo.

Ale dobře, že sem šla. Pěkné to je. Pěkné povolání to Zděneček má. Ale je to řehole.


Pokračování: Křehká struna II.