Lehké drogy jako inspirační prostředky




Chtěl jsem napsat příběh, takový ten mnohovrstevnatý, protože to v sobě mám, cítím to, ale ne a ne mě napadnout, o čem ten příběh bude. Sedím u kompu už hodinu - nebo možná míň - a nic mě nenapadá. Ani hovno.

Moje holka někam odešla, zapomněl jsem kam, pro zboží si dneska taky už nikdo nepřijde, takže mám volno. A chci napsat ten příběh. Ten mnohovrstevnatý. Jenže nevím o čem.

Seru na to.

..

Ubalil jsem si brčko. Neměl jsem nervy jen tak sedět a čumět na blikající kurzor. Stalo se něco, co jsem nečekal - ten zasraný příběh žbluňkl do vod mého vědomí jako hovno do hajzlu. Teda, nic původního mě nenapadlo, jen mi došlo, že je to jednoduché jak okrást důchodce - nemusím nic složitě vymýšlet, já se můžu inspirovat vlastním životem.

Vždycky jsem byl názoru, že marihuana je jako inspirační prostředek k umělecké tvorbě dosud nedoceněná látka; jsem o tom pevně přesvědčený, ale nehodlám přesvědčovat druhé. Věřím, že pár tahů z kvalitního špeka může otevřít brány k podvědomí, ba nejen k podvědomí, ale taky k dalším dimenzím a světům. Jako literatura. Zní to srandovně, já vím, ale přesně to se mi stalo. Takže když jsem předtím říkal, že jsem to nečekal, nemluvil jsem tak úplně pravdu, vlastně tímhle způsobem pracuju už dlouho.

Takže co mě napadlo: napíšu příběh o chlapovi, co sedí doma a přemýšlí, o čem napsat příběh. Je to tak jednoduché, až je to geniální.

Sedl jsem ke kompu, je to psáno v ich formě:


Sedím doma nad psacím strojem a chci napsat příběh. Mnohovrstevnatý příběh. Moje holka jela navštívit svou matku, takže času mám na to dost. Žmoulám si knír a hlavou mi běží tisíce myšlenek současně, takže ačkoliv by se mezi nimi mohla nacházet ta jediná geniální, mezi ostatními se snadno ztratí, jako zrníčko zlata v obyčejném pískovišti.

Po dvou hodinách, kdy jsem se přistihl, že mě huba od tahání kníru bolí, jsem se rozhodl uvolnit svou mysl cigaretou. Ovšem ne jen tak ledajakou, poněvadž ledajaká cigareta by mou mysl stěží uvolnila natolik, aby se v mém tvůrčím procesu něco pohnulo. A ono se pohnulo. Každý spisovatel by měl mít trochu toho zeleného zázraku po ruce, teď nemyslím absint, ačkoliv i ten vám mozek rozjede na vyšší obrátky, což je třeba - vyšší nebo nižší obrátky, hlavně ne úplně normální, protože pak by nemělo smysl od spisovatelů cokoliv číst, že jo, zkrátka je dobré mít při sobě něco, co uvolní zaseklý špunt vaší fantazie. Po třech šlucích jsem fyzicky cítil, jak se můj mozek roztáčí, ty tisíce bezcenných zrníček filtruje a to jediné zlaté mi nabízí k prozkoumání jako pod mikroskopem.

Vrátil jsem se ke stroji, zapálil si cigaretu - tentokrát s tabákem - a náhle jsem věděl, co mám psát:


Je teplý červnový podvečer a já sedím s tužkou v ruce nad papírem jako socha. Mám nutkání napsat příběh, mnohovrstevnatý příběh. Nezúčastněný pozorovatel mého počínání by se mohl domnívat, že pózuji malíři, jenž se chystá kreslit obraz spisovatele. Ten obraz by se mohl jmenovat Tvůrčí krize nebo třeba Čekání na inspiraci. Pravdou je, že od doby, co mě opustila žena, nejsem schopen napsat ani řádku.

Vstal jsem a bezmyšlenkovitě procházel domem. Aniž bych o tom přemýšlel, zavedly mne nohy ke starému sekretáři, uvnitř kterého leží jistý předmět. Je to dýmka. Zanechal ji tam můj bláznivý přítel - "Až nadejde ta správná chvíle, dýmka si tě sama přivolá," pravil tajemně a zvláštně se přitom usmíval. Předpokládám, že ta chvíle nyní nastala.

Nemám tušení, čím to přítel exotickou dýmku nacpal, nicméně tabáku se prazvláštní vůně nepodobá. Odnesl jsem si ji do salonku a tam s myšlenkou na dobrodružnou povahu jejího dárce ji zvědavě vykouřil.

Přihodilo se něco nevídaného! Inspirace! - z latinského in spirare, tedy doslova vdechnout; byla mi náhle kýmsi vdechnuta myšlenka. Ta myšlenka utkvěla v mé nyní zcela osvobozené mysli, a donutila mé tělo vstát a zasednout k papíru, neochotna mě opustit až do chvíle, než na stole přede mnou ležely úhledně srovnané listy hustě popsaného papíru. Celý proces byl tak přímočarý a bezbolestný, až jsem svého přítele začal podezřívat ze spolčení se s temnou magií.

Když mě následně počal génius postupně opouštět a do mé duše i mysli vkradla se opět ta známá mračna pochybností a nejistoty, nebylo již pochyb o tom, že jsem se stal právě účastníkem zkušenosti, mohu říci vskutku faustovské. Někdy později bude mi snad nutno také ji splatit, ovšem to je mi teď ukradené, svůj příběh jsem již napsal; a když tvrdím, že svůj, myslím tím svůj.

Při čtení vlastních slov nemohu zpětně nežasnout nad čarovnou mocí oné neznámé látky, jíž mne přítel tak prozřetelně obdaroval. Slova natolik plynule svázaná, zároveň přesná, pravdivá, skutečně vycházejí z mého vlastního života, avšak přesto jako by byla z jiného vesmíru. Nejsem schopen posoudit, zda ve mně ležela ukrytá již předtím, nezralá a nepřipravená, rozházená nedbale v hlubinách mého mozku, či zda je možné, že přišla odkudsi zvenčí, a já se stal pouze jejich zapisovatelem. Jsem však přesvědčen, že bez pomoci přítelovy magické směsi, by se na papír v této podobě nikdy nedostala. Tedy co jsem napsal:


Místo, abych psal, tak maluju. Maluju grafický ekvivalent příběhu, který toužím napsat. Je mnohovrstevnatý. Zatím ten obrázek, neboť napsat takový mnohovrstevnatý příběh je o něco složitější. Alespoň pro mě. Kladl jsem si taky otázku - mnohovrstevnatý v jakém smyslu?

Moje dívka je pryč, letěla na aplikaci body-youthu.

Vím, že potřebuji první větu - jako výstřel z pistole při startování závodu - a můžu se do toho pustit, namalované už to koneckonců mám. Ale možná bych se měl na psaní vykašlat a u malování zůstat. Ne, to nejde, jak se na to dívám, ani mě samotnému se ten obrázek nelíbí; musím to napsat.

Kladu si otázky - komu poslouží, když ten příběh napíšu? A taky - co když ho nikdo nebude číst?

Odpověď neznám ani na jednu z nich.

Počkejte.

..

Byl jsem v Místnosti. Inhaloval jsem e-jointa. Kdysi se prý kouřívaly sušené směsi zabalené v papíru, muselo to být hrozně nezdravé. Však taky lidi umírali kolem sta let. No, jsem rád, že žiju v dnešní době. Ale abych to nezakecal. BM-6452 tvrdil, že látka, kterou do sebe dostávám, je absolutně stejná jako před dvěma sty lety. Jó, drogy tu budou vždycky, říkám já, mají svůj účel, jde jen o to, jak je dokážete využít. .. Ale abych to zase nezakecal. Už mám odpovědi na své otázky, e-joint mi vyčistil hlavu.

Takže - mnohovrstevnatý příběh, v jakém smyslu? Ve smyslu že má více vrstev.

Komu poslouží, když ten příběh napíšu? Tomu, kdo si jej přečte a v něčem mu poslouží.

Co když ho nikdo nebude číst? Pak ho nikdo nebude číst.

A konečně, a tu otázku jsem vám předtím neprozradil, proč ten příběh vůbec psát? Hm? Ale i na tuhle mám odpověď: aby si to někdo mohl přečíst.

Je to jednoduché jak ovládání flymobilu. Ať už to napíšu jakkoliv, najde se někdo, kdo si to přečte. I kdyby to nestálo za nic. A kdo o tom rozhodne, jestli to za něco stojí? Další otázka. Ha? Ten, kdo to bude číst.

A poslední, ta už jen řečnická - proč si všechno děláme složitější, než to skutečně je?

Ty jo, buďme vděční, že tu kdysi bylo něco jako příroda, protože tohle je boží! Mozek mi funguje přesně tak, jak jsem potřeboval. Nevím, jestli je chytřejší než BM-6452, to asi ne, ale teď už aspoň můj obrázek dokáže přetransformovat v příběh. Dívám se na něj, zatím na ten obrázek, a slyším výstřel startovací pistole - mám první větu - a dojde mi, že píšu vlastně o sobě. Každý spisovatel nakonec píše jenom o sobě. Ta první věta zní:


Sedím doma jako pako a toužím napsat příběh.