Mládí, čistota a deodorant




Přisedla si k němu v autobuse. Měl kocovinu; koukal z okna na ponuré ostravské autobusové nádraží a špatně oblečené lidi, a čekal, než si všichni nastoupí. Doufal, že bude mít dvojsedačku celou pro sebe, a kdyby už si někdo musel přisednout, že aspoň bude co nejméně smrdět.

"Ahojky, jsi to ty?" uslyšel vedle sebe andělský hlásek.

Stála s malou taškou v uličce a kontrolovala na jízdence číslo sedadla.

"Asi sedím vedle tebe."

Poznal ji okamžitě, ačkoliv se změnila; lépe řečeno vyrostla.

"Jé, ahoj Verunko!!"

Doufal, že se mu podařilo zkrotit nadšení v hlase. Když se natáhla, aby zastrčila tašku do přihrádky, prohlédl si automaticky její postavu; měla na sobě džínové minikraťásky a působila svěžím a pružným dojmem, jako všechny dívky na hranici dětství a dospělosti.

"Tak," upravila si tričko a uvelebila se vedle něj.

"Teda..," kroutil hlavou, "tebe bych tady nečekal. To je náhoda. Kam jedeš?"

"Do Brna."

"Já taky!"

"Super."

"Teda.."

Usmíval se a se zájmem si ji prohlížel. Znal ji už jako malou, chodila do třídy s jeho dcerou a nechyběla na žádné z dětských oslav, vybavila se mu vzpomínka, jak zpívá Tereze s ostatními dětmi happybirthday a ve tvářičce se jí dělá ten ďolíček; byla ze všech nejroztomilejší. Má ho pořád, ten ďolíček. Dneska jí musí být osmnáct a tvář se jí tolik nezměnila, ale ten zbytek..

Přátelsky na ni kývl: "Neviděl jsem tě snad kolik, pět šest let.. Málem bych tě nepoznal, je z tebe slečna."

Začervenala se. "No jo.."

Přesně tyhle dospělácké kecy sám vždycky nesnášel a doufal, že on takový nikdy nebude.

"Úplná kočka.."

"Ale nééé!"

Už toho nech debile!

Autobus se rozjel a oni byli vyzváni k zapnutí bezpečnostních pásů. Zaregistroval její vůni: mládí, čistota a deodorant.

"No a co v Brně? Nějaká párty?"

Říká se párty nebo pařba? Kalba? Mejdlo? Tereza s ním skoro nemluví, takže nezná jejich současný slovník.

"Jedu za svým klukem," odpověděla.

"Aha.. jasně, jasně," jasně, že má kluka, "A tvůj.. kluk studuje v Brně, jo?"

"Vlastně tam má firmu."

"Jasně, firmu.." Všiml si drahých hodinek na jejím útlém zápěstí. "A v čem podniká?"

"Tak různě."

"Aha.. a kolik mu je, jestli se můžu zeptat?"

"To je teda výslech," zasmála se. "Třicetčtyři."

"Třicetčtyři, jasně."

Míjeli vítkovické pece a stevardka jim nabídla tisk a kávu, proti obličeji se mu rozsvítila jakási miniobrazovka z protějšího sedadla, a jeho překvapilo, jak se všechno změnilo, autobusová doprava i Verunčin hrudník, když už mu tam padl zrak.

"A jak se má vůbec Terka?" zeptala se po chvíli. "Hrozně dlouho jsem ji neviděla."

"Dobrý, myslím že dobrý. Teď maturovala, což ty asi vlastně taky, že?"

"Jojo," vykulila oči a protočila je v sloup. "Hrůza, za osm, ale dala jsem to."

"Tak to je důležité," řekl a vzpomněl si, jak se s Terezou pohádal, když mu tvrdila, že jí stačí odmaturovat za šest.

Chvíli jeli mlčky.

Veronika si vytáhla telefon a mračila se na displej. Pak si povzdechla, bouchla sebou do sedadla, až se jí hlava dvakrát odrazila od měkkého opěradla a lehce přitom roztáhla nohy, jako by je předtím instinktivně držela u sebe.

"Sakra," zamumlala si pro sebe.

Koutkem oka ji pozoroval. Kdyby k sobě musel být skutečně upřímný, musel by si přiznat, že ho přitahuje, věděl, že by neměla, ale přitahuje. Je dospělý, kultivovaný a inteligentní muž, dodržování společenských konvencí mu zajišťuje relativně klidný život a emoční stabilitu, a on na tom nehodlá nic měnit, teď ho jen zkrátka zrazuje tělo. Dokáže to racionálně uchopit a analyzovat - člověk je tvor ovládaný pudy, není naprogramován monogamně, manželství a věrnost je vlastně kulturní dohoda, která v civilizovaném světě zajišťuje jakýsi řád, a sebeovládání je základní předpoklad k jeho udržení blablabla.. - jeho mozek to všechno chápe a on se samozřejmě ovládat dovede, jistěže ano, vždycky byl věrný, koneckonců je dost starý na to, aby věděl, jak to funguje, jenže.. aby byl opravdu upřímný, když si vedle něj sedla tahle holka, jako by se ho postupně začala zmocňovat energie jejího mládí a krásy, a coby silnější z jejich dvou energií jej zajala do svého energetického pole. A v tom poli mu rozum zničehonic začal vypovídat službu. Možná je to tou kocovinou, třeba je nějak oslabený nebo co, protože krásné ženy přece potkává denně a nemá problém s nimi komunikovat, natož aby to mělo sebemenší vliv na jeho duševní rovnováhu, čím déle však sedí v blízkosti téhle holky s ďolíčkem ve tváři a nasává její opojnou vůni, tím více pociťuje něco nebezpečného, zakázaného, avšak vzrušujícího až k zbláznění. Dokáže to sice potlačit, samozřejmě, musí (!) to potlačit, v jeho představách už si ovšem Veronika dávno svlékla kraťásky a sedí vedle něj jen v kalhotkách se Snoopym a..

"Je ti dobře?"

Zamrkal a uvědomil si, že dýchal jak jejich třináctiletý baset, když ho jednou v červenci zapomněl v rozpáleném autě.

"Jo, jo.. já jen.. včera jsem to trošku přehnal s pitím, víš, byl jsem na jedné oslavě, a jak to s náma skáče.. Až najedeme na dálnici, bude to dobré."

Lehce se odtáhla.

"Neboj," uklidňoval ji, "zas tak hrozné to není!" Natočil na sebe větrák klimatizace. "Tak, teď je to bomba."

Co to děláš? Proč se chováš jako idiot? Vedle Veroniky si připadal nepatřičně starý, nudný a chlupatý.

Aby odvedl téma, ptal se jí na školu, plány do budoucna a na všechno možné, a Veronika povídala a povídala, a on poslouchal. Jedním uchem. Fascinovala ho její tvář bez sebemenšího kazu či vrásky, hebké růžové rty, jazyk hbitě kmitající při každé vyslovené souhlásce, krásné zuby; vnímal jiskřící život v těch velkých očích a nesmírně ho vzrušoval rozkošný ďolíček, co se jí usadil ve tváři vždy, když se usmála. Něco krásného a temného bylo ve vzduchu. Cítí to jen on?

"..kam?"

"Cože?"

"Ptala jsem se, kam jedeš ty."

"Já? Za kamarádem."

"Na nějakou párty?"

Očividně si z něj utahuje.

"Tak nějak."

"A kamarád žije v Brně, jo?"

"Už ne."

Hleděla na něj.

"Jedu na jeho pohřeb, víš? Zabil se minulý týden v autě."

"Aha. To je hrozné," zvážněla, ale za pět vteřin už se opět usmívala. "Nevadí vlastně, že ti tykám?"

"Kdybys mi vykala, Verčo, cítil bych se jak dědek," řekl popravdě.

"No jo, já jen, že jsem byla zvyklá ti tykat už jako malá a tak automaticky, chápeš.. Ale nechtěla jsem být neslušná."

Neslušná.

To slovo mu uvízlo v uších, než si mozek přebral veškeré jeho významy a ponechal si k bližšímu prozkoumání ten nejméně vhodný, pokud jde o náhodné setkání dospělého ženatého muže s dospívající dívkou. Zalila ho vlna vzrušení a ještě čehosi horkého, snad to bylo tou kocovinou, teď se mu navíc zatočila hlava.

"Vyrostla z tebe fakt krásná holka.."

Vložila si ruce mezi stehna a stydlivě pokrčila rameny.

Stačí! Už nic neříkej!

"Ále, neříkej, že za tebou kluci nepálí."

"Ani ne.."

"Tomu nevěřím. Já být tak o dvacet, patnáct let mladší, tak.." Drž hubu! "- nebýt ženatý samozřejmě - tak.."

Neslušná, neslušná, neslušná..

"Tak co?"

Nadechl se, ale kolem prošla stevardka, zdálo se mu, že po něm vrhla podezíravý pohled.

Křečovitě se zasmál, možná až příliš nahlas, paní tak v jeho věku sedící přes uličku se na něj otočila, i když měla na uších sluchátka.

Přece se nenecháš oblbnout touhle osmnáctkou? Seber se. Jen hloupá náhoda způsobila, že tu teď sedíte vedle sebe a dotýkáte se stehny, ačkoliv šance, že si zrovna mladá Verunka sedne právě vedle tebe a právě na téhle trase, mohla být tak jednu ku několika tisícům, to ovšem nic neznamená, za hodinu jsi volný a život půjde dál. Tak.

Rozum dál shromažďoval argumenty k obnově své imunity, avšak jeho tělo jako by mělo rozum svůj vlastní, rozum, jehož jediným argumentem byla Veroničina blízkost, kterou si tak palčivě uvědomoval.

Náhoda, je to jen náhoda, říkal si, tohle se už nebude opakovat.

Tohle.. už.. se.. nebude.. nikdy.. opakovat. - tím si byl jistý.

Autobus přibrzdil a Veronice spadla na zem taška. Sehnul se, že ji zvedne - byl rád, že může zaměstnat tělo nějakým pohybem - a když tašku držel v ruce, všiml si placky připíchnuté na jejím popruhu - Girls just wanna have fun, stálo na ní. Přišlo mu, že se proti němu spikl celý vesmír.

"Můžu se na něco zeptat?" protáhla jeho spolucestující pomalu.

"Ptej se."

"Co jsi za znamení?"

"Lev. Proč? A ty?"

"Já jsem panna," zahihňala se. Pak vytáhla zase mobil, něco do něj naťukala a po chvíli řekla: "Hm.. Lev a panna se můžou silně okouzlit, říká partnerský horoskop."

Navzdory klimatizaci cítil, že se potí.

"Hm." Proč si připadá jako puberťák?

Veronice mobil krátce pípnul a ona si něco četla, pak se na něj znovu obrátila.

"Kdybys.. jaks říkal.. kdybys byl mladší a neměl ženu, myslíš, že bych tě mohla okouzlit?"

Zaváhal s odpovědí, ne však proto, že by ji neznal. Bože!

"Jsi velmi okouzlující mladá slečna, Verčo."

"A..," ztišila hlas, "přitahuju tě?"

Vrhl pohled na ženu přes uličku zabranou do sledování filmu. "Jo, přitahuješ," přiznal.

"To je hezké. Jdu se vyčurat."

Zvedla se a zamířila k toaletě uprostřed autobusu; zůstal sedět jako omráčený.

Doprdele! Je lapený v pasti, ze které se mu chce a zároveň nechce uniknout. Hleděl na ubíhající krajinu za okny a přemýšlel nad nepřirozeností a perverzním kouzlem celé situace. Vtom ho napadlo, že to mohl být klidně on, kdo se minulý týden zabil v autě, protože taková věc se může stát kdykoliv, jednou se to beztak stane - umře a bude z něj jen hromádka kostí, a z ní nakonec taky; z něj ale asi dřív. Ale je tady, žije - to teď cítí víc, než za několik posledních let. Vzpomněl si na svou ženu, jak kdysi zažíval takto intenzivní pocity i s ní. Nikdy nepochyboval o tom, že ji miluje, ani teď ne, je to jediná žena, kterou kdy miloval, nepočítá-li Terezu a matku a tak. Tak proč kurva myslí už dvě hodiny na to, jak ošukat Verunku i s tím jejím ďolíčkem ve tváři?

"Čau," dosedla zpátky.

"Přítel tě v Brně vyzvedne, Verčo?" vypálil, aniž věděl proč.

"Právě, že ne, psal mi, že se zdrží u klienta. Mám dojet sama," řekla otráveně.

Nechtěl, skutečně byl odhodlaný odolat, vážně si ještě před minutou umanul, že to zarazí, vypadlo to z něj prostě samo, neměl nad tím vládu. Opravdu ne!

"Co kdybych se vykašlal na pohřeb a pozval tě na oběd, do hotelu?" Čekal, že ji to šokuje, vyděsí, znepokojí.

"Do jakého hotelu?" zeptala se nevinně.

"Zůstávám v Brně přes noc a mám rezervovaný pokoj."

Povytáhla koutek, což jí opět zvýraznilo ďolíček. "Takže oběd, jo?"

Kdy se to stalo, že jsou dnešní holky takhle cynické? Proč ho nepošle hned do hajzlu? Doufá, že Tereza by to udělala.

"Pokud bys teda chtěla.."

"Ty jsi vážně lev," zasmála se. "A pak mě chceš vzít na pokoj?"

Jako by ho vedla nějaká ďábelská síla, zastřela mu rozum a paralyzovala mozkové buňky potřebné k úvaze nad následky. Prohrál. Věděl to.

"Chtěl bych, ale uvědomuju si, jak je to.."

"Šílené?"

"Jo, šílené."

Zaklonila hlavu a dvakrát jí rozverně bouchla do opěradla. "Tak jo," řekla andělským hláskem. "Vždycky jsem Terce říkala, že má nejhezčího tatínka."

Přijížděli do Brna a zanedlouho se nad nimi rýsoval hrad a u vchodů do restaurací byly k vidění cedule s reklamou na Starobrno. Paní přes uličku si sundala sluchátka a stevardka naposledy procházela kolem, aby sesbírala odpadky a nacpala je do plastového pytle.

"Nashledanou."

"Nashledanou."

Když vystoupili, vydali se společně ke stanovišti taxíků; chtěl být už co nejrychleji v hotelu. Venku to ale najednou bylo jiné, měl dojem, jako by intimní a erotikou nabitá atmosféra, která mezi nimi v autobuse panovala, tady mezi lidmi a auty pomalu vyprchávala. Ne ovšem natolik, že by z toho byl ochoten vycouvat. Táhl za sebou kufřík s oblečením na pohřeb a Veronika cupitala vedle něj. Otec s dcerou, tak spolu vypadají, to si budou myslet i v hotelu. Začínal však tušit, že opravdovou kocovinu bude mít teprve zítra - tu morální.

"Verčo!!!" uslyšeli za sebou mužský hlas. Kráčel k nim vysoký muž v golfovém oblečení a na prstě si točil klíčkem od auta.

Padla mu kolem krku, až se jí taška převrátila na záda, a dala mu pusu.

"Nakonec jsem to stihl, psal jsem ti."

"Já mám mobil v tašce, lásko, asi jsem to neslyšela. Tohle je taťka od kámošky, co jsem s ní chodila na základku, potkali jsme se v buse."

Muži se měřili pohledem. Veroničin kluk byl o hlavu vyšší a - jak věděl - o deset let mladší.

"Tak.. já běžím.." řekl a pokusil se o úsměv, "rád jsem tě viděl Verčo, ať se ti daří.. Ehm, těšilo mě. Tak se mějte."

"Tak zas někdy," prohodila a mrkla na něj. Golfista ji chytil majetnicky kolem ramen a vedl ji k černému bavoráku, který stál opodál na místě pro invalidy.

"Jo, jasně," hlesl a pak se pomalu vydal k taxíku.

Nadiktoval řidiči adresu, načež se sesunul do sedadla a zavřel oči. Rýsoval se mu před nimi ďolíček. Girls just wanna have fun, no jo. Dneska se ožere.

"Co vás do Brna přivádí, pane?" zajímal se žoviální taxikář.

"Pohřeb," odpověděl a dál už se spolu nebavili.