Létající muž





"Babi, babičko!" přiřítilo se dítě do světnice.

Stará žena zrovna vkládala poleno do kamen.

"Copak děvenko?"

"Viděla jsem letět člověka!"

"Ale běž, že tě huba nebolí, takhle mně za nos vodit!" pravila stařena a pohladila dítě po uřícené tváři.

"Opravdu, babičko, já nelžu! V podhradí, u koníčků jsem byla, tam jak chodím, a tam vysoko nad hradní věží, vysoko jako pták, letěl člověk! Já to viděla, přísahám, ať mne vodník odnese, jestli lžu!!!"

Stařena se pokřižovala.

"Dítě moje zlaté," povzdechla si a pak jí najednou cuklo ve vrásčité tváři, jako by si na něco vzpomněla.

"Když jsem byla malá, zrovna tak jako teď ty, vyprávěla mi moje maminka příběh."

Dítě si k babičce sedlo a nespouštělo z ní oči.

"Kdysi dávno se pánovi narodil syn," začala stará žena a zahleděla se kamsi do neznáma. "Podle pověsti měl čtyři bratry, on byl z nich však nejchytřejší. Když pán umíral, dostali od něj všichni synové po jedné růži, každá měla jinou barvu, ale jeho, svého nejmilejšího syna, si potom otec zavolal ještě zvlášť a daroval mu vzácnou ozdobu. Ta měla, podle legendy, tajemnou a kouzelnou moc, a ten, kdo ji vlastnil, dokázal, co si zamanul. Třeba i létat.. A skutečně se říkalo, že mladý pán, jenž nosil ozdobu stále při sobě, dovedl létat jako pták.. Ale to jsou jen babské povídačky."

"To byl on, babičko!" vyskočilo vzrušeně dítě.

"Děvče drahé, to se povídalo už před sto, ba dvěma sty léty! A teď pojď, musíme ještě pro dřevo, ať tady nezmrzneme."

Uf. Konečně se mu podařilo se jich zbavit. Člověk by nevěřil, jak psychicky náročná může taková práce delegáta být. Dokonce i v klidném a malebném městečku, jako je Český Krumlov.

Toto okresní jihočeské město, jehož historické centrum je na seznamu kulturního dědictví UNESCO, bylo letos v zimě, ostatně jako každý rok, plné turistů.

"Poznejte krásy Česka!" vybízel slogan ostravské cestovní kanceláře BB, která měla v nabídce poznávací zájezdy po celé republice. Karel pracoval jako delegát a průvodce v jižních Čechách už několik let. Kvůli své profesi se naučil potlačit i ostravský dialekt a dával si záležet, aby mluvil spisovnou češtinou. Alespoň před klienty.

Poznejte otravné turisty, prolétlo mu hlavou, když ubytovával ty nejnovější.

Tahle rodinka byla zvlášť povedená. Otec, zamračený rudolící právník s panděrem a hustým knírem - a nadšený historik; matka, přemíru nalíčená vysoká kobyla v brýlích - a nadšená fotografka, a jejich potomstvo. Synáček vypadal, že si právě odskočil z natáčení Pána prstenů - byl to ten typ vášnivého čtenáře fantasy románů, co se nadšeně účastní rekonstrukcí historických bitev s drátěnou košilí vlastní výroby na těle; a dcerka. Jen ta, jako by k nim nepatřila. Dívenka se usmívala na celé kolo a zaujatě studovala hotelovou výzdobu. Karel pozoroval jejího otce, jak se dohaduje s recepční o poplatku za parkování, vztekle hází rukama a postupně brunátní v obličeji, zatímco jeho žena aranžuje své děti před dekorační sošku. Když dosáhla kýžené kompozice, pozvedla svůj nikon a zaskřehotala: "Zlatíčka? Sýýýýr!" Karel se obával se, že geny jednoho dne doženou i nevinné děvčátko. Cvak. Dětskou tvářičku ozářil blesk. Chudák malá, řekl si v duchu.

Když pak po schodech vláčel obří kufr její matky a byl nucen poslouchat právníkův podrobný rozbor rodokmenu krumlovských pánů (nutno říci, že poměrně bezchybný), začal se těšit na osamělý oběd. Před pokojem pořídil manželům s dětmi momentku a slíbil obyvateli Středozemě, že se pokusí sehnat středověký plán města, načež se rozloučil a zanechal je jejich rodinné idyle.

Na náměstí Svornosti to vonělo trdelníkem a svařeným vínem. Stánkaři si mnuli zkřehlé ruce nad pečenými kaštany a od úst jim stoupala pára. Karel se propletl hloučkem asijských turistů s rouškami a fotoaparáty, prošel podloubím renesanční radnice a zamířil na Latrán. Krumlov znal dobře. Propadl jeho kouzlu už v dětství, kdy ho sem poprvé vzali prarodiče. Jako dítě byl fascinován labyrintem uliček se starými domy, dřevěnými mosty a množstvím tajemných zákoutí, což mu zůstalo dodnes.

Na mostě zastavil u zábradlí a chvíli se kochal pohledem na vysoký zámek, jenž se zrcadlil v ledové Vltavě obtékající město. Miloval staré pověsti a legendy, kterými byl Krumlov opředen. Vždycky rád snil o jeho někdejší podobě. Představoval si, jak mohl vypadat v dávných dobách. V dobách, kdy na zámku sídlili Rožmberkové a v zámeckých stájích ržáli koně. Prostý lid bloumal mezi stánky na pouličních jarmarcích, kde bylo k dostání zboží všeho druhu, a obdivoval drahé látky, řemeslné výrobky nebo vzácná koření z dalekých krajů; kolem se motaly děti a napodobovaly kousky potulných kejklířů, co polykali oheň před jejich zraky a předváděli nejrůznější kejkle; a vysoké hradby chránily obyvatele města před bandami zlodějných lapků, které se potulovaly v okolí a přepadávaly projíždějící nešťastníky na lesních stezkách.

Zafoukal vítr a Karel si přitáhl límec těsněji k tělu. Zanechal snění a pokračoval. Minul zámecké schody, nahlížel přes zamlžená okna do přeplněných restaurací, kde z turistů ždímají peníze za jídla s názvy jako "Rychtářův sen" nebo "Vodníkova pochoutka", sešel z hlavní ulice a zabočil za roh. Ocitl se ve slepé, zapadlé uličce. Po turistech ani památky. Ve zdi starého domu byla brána do dvora a za ní po pravé straně dřevěná vrata, nad kterými visela v kovových pantech omšelá cedule. U zelené růže, sděloval starobylý, již značně vybledlý nápis. Vida, řekl si Karel, kterému už pořádně kručelo v břiše, a vešel dovnitř. Musel se sklonit, aby se neuhodil do hlavy a pomalu sestupoval po strmém schodišti do hostince.

Místnost nebyla velká, zato útulná. Podél plály masivní bílé svíce na vysokých kovových svícnech a vrhaly na zem strašidelné podlouhlé stíny. Mihotavé světlo ozařovalo kamenné stěny, zdobené zvířecími kůžemi a dobovými obrazy, znázorňujícími děsivě pobledlé šlechtice s upřeným zrakem. Karel měl nepříjemný pocit, že ho pozorují. Všiml si erbu vyobrazeného na jejich šatech - pětilisté zelené růže ve stříbrném poli. Typický symbol pánů z Krumlova. Nahlédl do místnosti dál. Pod klenutým stropem stál dlouhý dřevěný stůl, u kterého byla z každé strany přistavena lavice, a v rohu hostince, za malou pecí, se nacházel zděný výklenek, kam nedoléhalo světlo. Ve vzduchu cítil směs ohně, dřeva a pečeného masa. Rozhlédl se. Nebyla tu ani noha, ale to se mu vlastně zamlouvalo.

"Vítej, vzácný pane!" ozvalo se z výklenku a Karel zaznamenal v šeru pohyb. Ve tmě se cosi pohnulo. Přimhouřil oči a zpozoroval temnou postavu. Vzápětí ze stínu vystoupil člověk a na jeho tvář dopadlo tlumené světlo okolních svící. Starší muž byl malého vzrůstu, avšak tělo držel zpříma. Dlouhé šedé vlasy rámovaly jeho obličej a bradu pokrýval krátce střižený plnovous téže barvy. Na sobě měl elegantní černý oblek kvalitního střihu, na jehož klopě se blýskala malá smaragdová brož ve tvaru růže. Karlovu pozornost ovšem nejvíce upoutala jeho obuv. Špičky kožených bot se točily směrem vzhůru a byly přichyceny k nártům koženými šňůrkami. Opravdu netradiční podnik, pomyslel si.

"Rač se u mne posadit a poroučej, pane," pravil muž a legračně se uklonil. Přiskočil k hostovi, odebral mu bundu a pověsil ji na rezavý hřebík trčící ze zdi, zasmál se a zmizel kdesi za rohem.

"Děkuji," houkl za ním zaskočený příchozí a usadil se k dubovému stolu. Přisunul si lavici blíž, položil ruce za krk, aby je ohřál a zkoumal stylový interiér. Než se nadál, objevil se muž, načež před hosta začal skládat dřevěné prkénko s opečenou klobásou, cibulí a křenem, ošatku s chlebovými plackami a k tomu navrch pohár piva.

"Ale já nic..," pokusil se namítnout Karel, obsluhující jej však zarazil.

"Jen pojez, pane, pivo jest z mého sudu a klobáska z nejlepšího vepřového."

Vonělo to vskutku lákavě a Karlovi se začaly sbíhat sliny. Rozhodl se tedy svéráznému chlapíkovi neodporovat a s chutí se pustil do jídla. Klobáska byla výtečná, správně kořeněná, pivo báječné. Mělo zvláštní kalnou barvu a sedlinu na dně. Bylo docela jiné, než byl zvyklý, leč nesmírně chutné.

"Nech si chutnat, pane," popřál mu muž a obešel stůl. Usadil se naproti Karlovi a pozoroval ho, jak se láduje. Ten se olizoval až za ušima a když dohodoval, všiml si sousedova spokojeného pohledu.

"Vidím, že ti chutnalo, pane."

"Bylo to naprosto vynikající!" mlaskl Karel a otřel si ústa plátěným ubrouskem.

Muž opřel lokty o stůl a spojil konečky dlouhých prstů. Vzájemně si pohlédli do očí. Mužův pohled byl pevný, odrážely se v něm plamínky svíček. Propaloval se Karlovi až do nitra. Alespoň to tak Karlovi připadalo.

"Vy jste majitel tady toho..?" zeptal se roztržitě a obsáhl gestem lokál.

"Dalo by se to tak říci," přikývnul ten tajuplný rytíř.

"Já.. Totiž promiňte," spustil Karel, "nikdy jsem o vašem podniku neslyšel. Pobývám v Krumlově často a znám tady většinu míst, kde se člověk slušně nají, případně napije.. Ale o vás jsem jaktěživ neslyšel. Tedy bohužel, protože.. Ta vaše hospůdka je tady tak zapadlá, úplně nenápadná, sám bych ji nenašel, kdybych nezabloudil," drmolil, "tedy, ne že bych se ztratil, já znám Krumlov dobře, víte.. Víte, možná byste mohl do hlavní ulice umístit nějaký poutač, ceduli, aby vás zákazníci našli, poněvadž.. Já to znám tyhle.. to máte ve městě plno takových jakože středověk a podobně.. ale vy to tu máte opravdu originální, fakticky jako z jiné doby. A navíc jsem se vážně dobře najedl a to pivo.. Jak dlouho to tady provozujete? Asi moc dlouho ne, že? Protože.. takhle, já většinu podobných krčem v tomhle stylu znám, ale u vás.."

Muž poslouchal jako rodič, naslouchající dítěti, a čekal, až mluvícímu dojdou slova. Pak se zeptal: "Co jest tvé živobytí, milý pane, smím-li jej znát?"

Karel se uchechtl. Ten šašek hrál svou roli vyloženě dobře. Jeho způsob řeči i chování, navzdory moderním šatům, působily jako z jiného světa. Měl v jeho přítomnosti pocit, že se propadl o několik století zpátky.

Prozradil, že je průvodce a delegát cestovní kanceláře BB, která se zaměřuje na turistiku v České republice, zejména v jižních Čechách.

"Co znamená to BB, smím-li vědět?"

"Bohemia beauty."

"Zajímavé."

Potom vyprávěl o své práci, o náročných klientech, nespravedlivém šéfovi, složitých smluvních podmínkách hotelů a tak dále. Nakonec se svěřil, že v Krumlově pracuje vůbec nejraději.

Muž se zájmem naslouchal, nic neříkal, jen ho dál pozoroval svým pronikavým pohledem.

Karel si lokl piva a po očku sledoval hostitelovu tvář. Jeho pravidelné rysy, zelené oči s vějířky vrásek v koutcích, orlí nos a tenké rty. Musel si přiznat, že ho mužovo charisma fascinuje.

Náhle se mu před očima zableskla brož, když její nositel vstal od stolu. "Nenamítáš-li ničeho, pane, já si s dovolením zaletím," kývnul hlavou vzhůru a Karel se dovtípil, že zřejmě hodlá navštívit toaletu. Vtom však, bez varování, zničehonic a jen tak mimochodem, muž vzlétl. Prostě se najednou vznesl. Jednoduše odlepil paty od země, proplul vzduchem ke klenutému stropu, obkroužil místnost kolem dokola, načež zastavil před ohromeným návštěvníkem, jako by byl v prostoru zavěšen neviditelnými provázky.

Karel vytřeštil oči a vyrazil z hrdla podivný neartikulovaný zvuk. Málem se mu zastavilo srdce. Zíral na muže s otevřenou pusou a před nosem se mu komíhaly jeho špičaté botky.

"Jsi v pořádku, příteli?" zajímal se jejich majitel a provedl ve vzduchu obrat do vodorovné polohy, takže to vypadalo, jako by ležel na neexistujícím lehátku.

Trvalo několik nekonečných vteřin, než se Karlovi podařilo vzpamatovat z právě utrpěného šoku.

"Jak..jak..," koktal, kroutil hlavou a jeho mozek se mu mezitím pokoušel podat jakékoliv racionální vysvětlení. "Co je to za hloupý trik?!" vypravil ze sebe nevěřícně.

Tázaný si podepřel hlavu a pobaveně na svého společníka shlížel.

Karel se najednou vymrštil z lavice a zakřičel: "To přece.. To není možné!!!" Téměř naštvaně obešel stůl a začal kolem vznášejícího se těla mávat rukama, v zoufalé snaze odhalit důmyslný závěsný systém, který má na svědomí tuhle iluzi. Po chvíli to vzdal a rezignovaně šťouchl do chlapa prstem. Nic se nestalo. Svěsil ramena, odevzdaně se sesunul na lavici, zapíchl pohled do zdi a cosi si pro sebe mumlal.

"Ale no tak," ozvalo se nad ním, "příteli. Jen jsem se chtěl proletět," chlácholil ho létající muž. "Někdo holduje vínu, jiný kartám, já prostě rád létám. To jest vše," řekl bezstarostně. "A navíc to krásně odlehčí páteři!"

"Kdo jste?" řekl sotva slyšitelně Karel.

Muž se namísto odpovědi snesl zpátky na zem a usedl vedle něho.

"Podívej, nechtěl jsem tě rozrušit, pane, někdy zapomínám, že všichni nejsou..," odmlčel se a chvíli přemýšlel. "Zkrátka a dobře, létání jest mou radostí už od nepaměti. Vystrašil jsem-li tě, přijmi mou omluvu."

"Ale to přece, u všech čertů, není žádný koníček!" spustil pomalu Karel a pak mu ruply nervy. "Existujou snad určité.. limity.. lidského těla! Fyzikální zákony.. Gravitace!!!" křičel, až mu přeskakoval hlas. "Nemůžete si jen tak lítat člověče!"

Vždy, když se rozčiloval, zapomínal si hlídat svůj ostravský přízvuk.

Muž mu přátelsky položil ruku na rameno. "Jak vidíš, pane, tak mohu."

"Ale.."

"Drahý příteli, gravitace a fyzikální zákony jsou pojmy, které pravděpodobně pochytils na školách, a jimiž okleštils svou doposud nespoutanou mysl. A mysl, ta na rozdíl od těla, takřka žádná omezení nezná," hovořil klidným hlasem muž. "Neuče se fyzikálním zákonům na studiích a jejich znění, ba ani existence neznav, nebylo mi nikým řečeno, že nemohu létati, pročež v dětském věku nepochyboval jsem, že by to nemohlo býti možné. Vzrušovalo mne pozorovati ptáky, jak plachtíc vzduchem letí vstříc své svobodě.. Rozhodl jsem se létat jako oni."

"Takže jste jednoho dne otevřel okno a.." ušklíbl se ironicky Karel.

"A vyskočil jsem. Přesně tak," přisvědčil ten blázen.

Karel se nadechl, že něco namítne, ale nakonec pusu zase zavřel.

"Jistěže, nešlo to najednou. Byv dosti neohrabaný a těžkopádný, musil jsem cvičiti. Avšak brzy jistou techniku osvojil jsem si. Dnes, létaje již.. dlouhá léta, by se můj styl dal označit, řekněme, za elegantní, " zapýřil se muž a skromně sklopil zrak.

"Takže chcete říct, že kdybych cvičil, naučil bych se létat taky?" zeptal se Karel.

"Ó, to asi nikoliv, drahý příteli," zchladil jeho naděje muž. "V raném věku snad. Dětské touhy jsou čisté jak nepopsaný pergamen. Dítě, po něčem toužíc, nehledí překážek racionality, znemožňujících realizaci přání jeho, nýbrž věří, ano, skutečně věří, že jednoho dne se mu přání vyplní. A právě víra, vzpomeneš-li svých dětských let, jest silnější a ve své podstatě skutečnější, než jakýkoliv rozumový argument. Tvá hlava jest zatěžkána dnešními vědomostmi, pane. A informace, jichž si tak považuješ, nenávratně přeskupivše tvou přirozenou tvůrčí fantazii v uspořádanou systému, omezily již tvé vnímání světa definicemi a nedokonalým uměním logiky. Rozum, tebou samým upřednostňován, jest ti hranicí, kteráž i tvé tělo na uzdě konvence drží."

Karel uvažoval, zda mu tajemný hostitel nepřimísil do piva nějakou halucinogenní látku. Připadal si jako v absurdním snu.

"Ale že jsi mne tu našel, pane, má jistě svůj důvod. Naše setkání jest dílem prozřetelnosti, tím jsem si jist. Nebýt otce mého, nejsem já, nebýt mne, nebylo by toto město, nebýt města, nejsi ty zde a nebýt zde tebe, nehovořili bychom nyní spolu. Řetězec příčin. Žes mne navštívil náhoda není.. Nech mne přemýšlet.. Létání! To je to! Jistě. Jako jiní, pokládáš jej u člověka za nemyslitelné. Ano! Hm.. Tedy jinak," blábolil ten neuvěřitelný člověk.

"Jinak?"

Muž ožil. "Tedy, vyber si, pane, jednu věc, kterouž pokládáš za nemyslitelnou," pravil.

Karel nad pobídkou přemítal. Nemyslitelná věc. Jeho nejtajnějším přáním bylo otevřít jednou vlastní cestovní kancelář, která by zprostředkovávala nezapomenutelné zážitky. Nejen v Česku. Taky v Evropě, Africe, koneckonců v celém světě; byl by dobrým šéfem, spravedlivým, a dělal by si všechno po svém a nemusel se nechat ponižovat klienty a nadřízenými a.. Ale je nemyslitelné, že by se mu to jednoho dne podařilo. Podnikat? To je dnes příliš velký risk. Měl by být rád, že má práci, takhle to je pohodlnější. Ale to vše se bál muži přiznat.

"Strčit ruku do ohně a nespálit se, to je nemyslitelné," řekl nakonec.

Muž se usmál. "A proč tak soudíš, pane?"

"No protože oheň pálí a já bych měl strach, že se popálím."

"A nevěda, že oheň pálí, přec bys do něj nevložil ruku, drahý pane?"

Karel přemýšlel, čím ho chce stařík nachytat. "Kdybych o tom nevěděl, pak.. ano, pak bych asi ruku do ohně strčil," odpověděl.

Muž tleskl dlaněmi a zatvářil se triumfálně. "Tak, pane. Správně."

Karel byl zmatený. "No ale.. ale..," blekotal, " ale to bych se spálil sakra!"

"Ano, spálil. Ale nevloživ ruku do plamene, nikdy bys opravdu nezjistil, jak horoucí může oheň býti, třeba by ti to ve škole do hlavy stokrát vtloukali. A v tom jest celé tajemství, milý pane."

Jo, tajemství, celé tohle podivné setkání je pro mě tajemství, kdybych tu seděl ještě hodinu, tak mi předvedeš i neviditelný plášť, pomyslel si Karel. Počkat.. Jak dlouho tu vlastně sedím? Najednou si vzpomněl na rodinku, se kterou má sraz ve tři hodiny v hotelu. Pohlédl na zápěstí. Čtvrt na čtyři.

"Musím běžet," začal se zvedat. "Zaplatím vám to jídlo a pivo."

"Jsi mým hostem, pane. Bylo mi potěšením po dlouhé době s někým hovořiti, jsi dobrý společník," řekl muž, melancholicky si povzdechl a napřáhl ke Karlovi pravici. Ten ruku stiskl a tělem mu projela zvláštní vlna energie.

"Děkuji vám a.." Karla nenapadlo, co ještě dodat, tak popadl bundu a odcházel.

"Vzácný pane," uslyšel za sebou, když už byl u paty schodiště. "S tvým přáním jest to jako s tím ohněm, neboj se plamenů, třeba nejsou tak žhnoucí, jak býti se zdají."

Karel pospíchal přes Lazebnický most a v hlavě si přehrával jeho poslední větu. Nepamatoval si, že by se o nějakém přání zmiňoval. Zastrčil ruce do kapes a ucítil pod prsty neznámý předmět. Podle hmatu se mu zdálo, že to je.. ale to snad.. jak, u všech čertů, a kdy.. Vytáhl ruku a rozevřel dlaň. Sněhové vločky, které poletovaly kolem, se na blyštivý předmět začaly pomalu snášet a měnit v kapky vody.

Před recepcí pochodoval tam a zpátky rozčilený muž s telefonem u ucha, a co chvíli si ukazovákem klepal na náramkové hodinky. Jeho žena se krčila za oknem a pokoušela se z nezvyklého úhlu umělecky zachytit zasněžené náměstí. Syn jí přikládal ke krku dřevěný meč a promlouval k matce jakýmsi smyšleným jazykem. Rozumět bylo jen slovu elf. Když se Karel konečně vynořil ve dveřích a oklepával ze sebe sníh, děvčátko už stálo připraveno k odchodu s čepicí na hlavě a mile se na něj usmálo. Za pět minut volal šéf, jak si může Karel dovolit nechat klienty čekat.

Střechy krumlovských domů pokryla bílá pokrývka sněhu, jako už tolik zim předtím.

Ulicí kráčel člověk. Mířil do čtvrti Latrán, kde chtěl navštívit jedno místo. Bylo tomu už dávno, kdy tudy chodíval. Letošní zima byla výjimečně teplá a sníh dosud nenapadl, ale tam, odkud se zrovna vrátil, sníh neznali vůbec.

Prošel spletí uliček a ocitl se před bránou vedoucí do dvora. Cestě dál bránila pruhovaná závora s nápisem "Zákaz vstupu", přesto ji podlezl a pokračoval. Stanul před dřevěnými vraty a zkusil zmáčknout kovovou kliku. Bylo zamčeno.

"Hej, pane, tady nesmíte!" objevil se zpoza rohu dělník s krabicí v náruči.

"Aha.. A ta restaurace, co byla tady po schodech dolů, ta už tady není?"

"Tady nikdy žádná restaurace nebyla, pane," smál se dělník. "To jste se asi spletl, tenhle barák slouží jako sklad už co já pamatuju."

"Tak promiňte. Nashledanou."

"Nic se nestalo, když to tu člověk nezná, snadno se ztratí. Pěknej den, pane."

Muž se otočil a odcházel pryč. Na klopě kabátu se mu zaleskla ozdoba. Smaragdová brož ve tvaru pětilisté růže.

V tomhle městě kdysi začínal a obletoval nepříjemné klienty. Dnes už si dělá radši vše po svém.