Příběh Jima Strawberryho


Povídka získala 2. místo v literární soutěži Rokle šeré smrti (pod záštitou Prague by Night), soutěži o nejlepší hororovou povídku


1. Kolem spícího muže poletovala moucha. Třepotání jejích křidélek vydávalo nepříjemný bzukot a ona zoufale hledala kousek odhalené kůže. Letěla pustou prérií, když si všimla, že ve vysoké trávě leží člověk a zpoza klobouku položeného přes tvář mu vykukuje jen neoholená brada. Slunce ten den pražilo a ona doufala, že v kapce potu svlaží svůj sosáček a nabere tak síly k dalšímu letu. Jakmile se však k tělu přiblížila, ne a ne na něm najít plochu, kterou by nepokrývala látka. Obkroužila poslední kolečko a už se chystala odletět, když se v krční jamce toho spáče cosi zatřpytilo. Spokojeně slétla níž a dosedla na lepkavou kůži. Jim Strawberry sebou škubl, až mu klobouk spadl z tváře. Otevřel oči. Slunce ho oslepilo tak, že je musel zase zavřít a chvíli počkat, než zmizí negativ na vnitřní straně jeho víček. Sáhl po klobouku, když si všiml, že na jeho krempě sedí moucha. Hmyz byl Jimovi milý asi jako indiánský šíp v zadku. Chňapl po ní. Ozval se agresivní bzukot. Byla rychlejší, potvora. Sledoval, jak se moucha vzdaluje a pak svůj klobouk oprášil a nasadil si ho na hlavu. Když se vyškrábal na nohy, rozhlédl se. Zjistil, že stojí uprostřed rozlehlé a pusté planiny. Neměl nejmenší tušení, jak se sem dostal. Zjevně to zase přepískl s whisky. Sice si na to nevzpomínal, ale nejspíš byl s chlapama opět u madam Riversové, kde hráli karty, pili, a potom.. to mu právě odmítala paměť vydat. Slunce mu prahlo do klobouku, ale jeho mozkové závity nezahřálo; kdyby ho u kůlu mučili, nevzpomene si. Rozhlédl se kolem. Nic než vyprahlá prérie. Jak se sem jen mohl, do bizoní prdele, v noci dostat? Že by prohrál nějakou sázku? Nalil se a usnul, a chlapy z věčné nudy nenapadlo nic lepšího, než ho zavézt do prérie a počkat si, jak se bude tvářit, až se vzbudí? Třeba se za chvíli ozve dusot kopyt a Wyatt, Jack, Šilhavý John a všichni ostatní se vynoří zpoza kopce a budou se smát na celé kolo. To by jim bylo podobné, ožralům. Musel však uznat, že kdyby tady netrčel on, bavil by se taky. Jenže jak dlouho na ně má čekat? Přemýšlel, kterým směrem se vydat, cítil se podivně malátný a dezorientovaný, vůbec nedokázal odhadnout, jak daleko od města může být. Kdyby jen nebylo takové horko. Něčeho by se napil. Měl hroznou žízeň a vysušený byl jak okolní zem - nebylo divu, bůhví, jak dlouho na tom pekelném slunci ležel. Kde má vlastně láhev? Začal se ohlížet kolem a nevěřil vlastním očím. Láhev nebyla to jediné, co postrádal. Brašna, kolt, lovecká puška, neměl u sebe zhola nic, nenechali mu ani.. počkat - zašátral v kapse hlouběji - paráda, nic kromě jednoho ušmudlaného kapesníčku, který navíc není jeho. Chtěl si jím osušit z čela pot, když jej však k obličeji přiblížil, všiml si, že na bílé látce je cosi napsáno: Ke stromu, kovboji. A to má, u koňskýho hovna, znamenat co? Zřejmě si opravdu uhnal úpal. Zkoumal okrasné písmo ze všech úhlů. To nemohl napsat chlap, říkal si. Možná, že mu ten šnuptychl do kapsy strčilo jedno z děvčat nahoře v bordelu. No jo, to ale nevysvětluje, proč se probudil několik mil od civilizace. Povzdechl si. Není to poprvé, co mu whisky propálila do paměti díru. Ke stromu, kovboji. A navíc není žádný kovboj! Je dobrodruh! A díky Wyattovi teď i lovec. Strom! Až teď mu došlo, že celou tu dobu kouká na strom. Rozhlédl se po okolí. Šutry, křoví, tráva, kam však dohlédl, široko daleko jenom jeden zatracený strom. Odplivl si a znovu nedůvěřivě přečetl ta tři slova na kapesníku. Slunce jej opékalo zaživa a on neměl žádný lepší nápad, spolkl tedy své pochybnosti a k tomu stromu zamířil. Vzduch se tetelil horkem a slunce žhnulo čím dál víc. Měl příšernou žízeň, ale jelikož byl tvrdý chlap, snažil se jí nevěnovat pozornost. Došel k tomu zatracenému stromu a už zdálky viděl, že na něm cosi visí. Byl to malý kožený váček z jelenice. Někdo ho na větev uchytil za koženou šňůrku. Zafoukal vítr a váček se rozhoupal. Jim ho netrpělivě strhnul, a když hrábl dovnitř, vytáhl další kapesník. Zase ten krasopis: Výborně, kovboji. Hra pokračuje. Obrať váček naruby. Přemýšlel, kolik toho museli chlapi vypít, že vymysleli tuhle šílenost. Čí to byl nápad, nechat ho pobíhat prérií sem a tam jako nějakého zatraceného vidloroha? A navíc bez kapky vody. Co kdyby ho tu napadla divá zvěř nebo třeba indiáni? V duchu se rozčiloval a nadával, nakonec mu ale stejně nezbylo, než na tu hloupou hru přistoupit. Obrátil váček naruby a na rubu kůže objevil jednoduchou mapku: někdo nakreslil strom, od něj pak přerušovanou čáru k symbolu domu, ten byl v plánku označen červenou barvou. Jim se v mapách vyznal, věděl tedy, že červeně se značí cíl. Prolétl mapku ještě jednou, rychle se zorientoval, a vypravil se najít ten dům a přijít téhle zpropadené záhadě na kloub. Jen by se už, u posraného tomahavku, něčeho napil. 2. Jim Strawberry byl odjakživa dobrodruh. Alespoň si to myslel. Narodil se do rodiny farmáře a jako kluk slyšel o Lewisově a Clarkově expedici z počátku století. Tehdy se rozhodl, že z něj bude dobrodruh - to vzrušující slovo v sobě skrývalo všechny jeho tužby a plány, a pojem, který označovalo, zakořenil v Jimově nitru tak hluboko, že jím nasákla celá jeho osobnost. Když jednou, už jako mladý muž, pročítal doma noviny, narazil na inzerát, který ho zaujal: Bývalý traper Wyatt Honey shání odvážné muže. Nikoho nepřekvapilo, že se hned sebral a Wyatta vyhledal. Wyatt Honey, přezdívaný First-step Wyatt byl muž činu, avšak příznačné pro něj bylo jedno: žil v neustále opožděném stínu rychle se měnícího světa. Byl to ten typ člověka, co týden po Lincolnově pohřbu šeptá barmanovi, že jestli v Unii zruší otroctví, vypuknou zcela jistě občanské nepokoje. Wyatt vyrážel do nalezišť zlata, když už bylo všechno dávno vytěženo a organizoval objevitelské výpravy do míst, kde stála již léta celá města. Nyní se rozhodl, že založí společnost Honey Fur Company, zabývající se lovem bobrů a prodejem jejich kožešin. Hledal mladíky, co si chtějí vydělat a nebojí se na západě začít nový, lepší život. Mladému Strawberrymu prahnoucímu po dobrodružství ani nevadilo, že v místech, kam se chystají, jsou bobři prakticky vychytáni, a když mu Wyatt nabídl, aby se k nim přidal, neváhal ani vteřinu. Putovali od osady k osadě, od stanice k stanici, od města k městu; kde se dalo, vyráželi do lesů a učili se, jak klást pasti a používat zbraně. Jednoho dne se ocitli poblíž západní hranice státu Nebraska, v místě zvaném Loop City. Chlapům se tu líbilo. Město teprve rostlo a lákalo první vlny osadníků, ceny byly příznivé a městem navíc projíždělo mnoho obchodních cestujících, misionářů, podnikatelů a dalších mužských individuí, čemuž byly místní podniky patřičně uzpůsobeny - za nejlepší whisky a nejkrásnějšími děvčaty se chodilo k madam Riversové. Dohodli se, že načas zůstanou. Wyatt se nenechal odradit zástupcem šerifa, jenž tvrdil, že jestli přijeli lovit bobry, mají tak třicet let zpoždění, a pronajal mužům ubikaci v nedaleké osadě. Díky zástupcově dohodě s náčelníkem Lakotů Běžícím bobrem jim v lesích navíc nehrozilo ze strany indiánů žádné nebezpečí, a konečně - neměli tady konkurenci, ta už kožešinový byznys dávno vzdala nebo se posunula dál na západ. Jim si tak konečně plnil svůj sen - ve dne vydělával dolary a v noci je s radostí utrácel.
Jednoho dne se Jim Strawberry ztratil v lese. Rozdělili se tenkrát do trojic, a zůstali na lovu déle než obvykle. Začalo se stmívat, což by nevadilo, protože bobři, jak je Wyatt poučil, jsou tvorové spíše noční, chlapy však zmáhala únava. Všichni se těšili, až si pěkně v teple zahrají partičku karet a zahřejí útroby dobrou whisky. Se zapadajícím sluncem postupně klesala i teplota a Jim s Jackem a Šilhavým Johnem se opatrně plížili lesem. "Tiše," zašeptal najednou Šilhavý John a nebylo jasné, na koho se přitom dívá. Kdesi něco zašustilo a jen pár stop od nich vykoukl zpoza houští malý bobřík. No to mi skalpuj prdel, a pak že jsou bobří hráze nadobro vychytané, pomyslel si Jim. Hned se za ním pustili, aby jim neutekl a nepláchl do vody, jak ovšem společně běželi mezi stromy, Šilhavý John se Jimovi omylem připletl do cesty, a ten ve snaze zabránit srážce zakopl a upadl. Ti dva dál uháněli za bobrem a nehody svého parťáka si ani nevšimli. Než se Jim Strawberry vzpamatoval, byli ti tam. Bloudil mezi stromy a všude je hledal. Došlo mu, že je to zbytečné. Sešel dolů k řece a vydal se po proudu s tím, že najde cestu zpátky. Idioti. To si nevšimli, že postrádají druha? Jeden blbější než druhý. Šilhavý John je bystrý asi jako jeho zrak a Jack, Jack je zas věčně ožralý jak misionář v indiánské vesnici. Ach jo. Kráčel podél břehu a byla už temná noc, jen měsíc odrážející se v peřejích řeky mu svítil na cestu. Když se po několika mílích zastavil, aby se podle hvězd zorientoval a pohlédl na oblohu, nemohl uvěřit svému štěstí: nad stromy spatřil odkudsi stoupat kouř. Vida, zaradoval se, třeba dnes ještě dostanu něco teplého do žaludku; kde je kouř, musí být oheň, a kde je oheň, jsou přece lidé. Vydal se tím směrem a zanedlouho došel na okraj lesa, odkud se táhla klikatá zarostlá stezka. Na jejím konci se skutečně rýsoval temný obrys osamělého domu, kterému z komína stoupal dým. Zaklepal. V oknech domu se svítilo, ale nikdo se neozýval. Podruhé to zkusil silněji, a když se ani poté nic nestalo, zkusil do dveří strčit. Bylo odemčeno. "Je tu někdo?" Váhavě překročil práh, prkna pod jeho vahou zavrzala. "Tak je tu někdo? Nemusíte se bát, nejsem zloděj." Ticho. To je divné, rozhlížel se po světnici, zdá se, že dům je prázdný. Náhle se v zrcadle na zdi cosi mihlo a on za sebou uslyšel šramot. Obrátil se a u dveří spatřil ženu. Ještě dívku. S rukama svěšenýma podél těla stála nezvykle vzpřímeně a upřeně na něj hleděla. Byla tak útlá, že šaty na jejím vyzáblém těle jen visely. Pár liber navíc by jí neuškodilo, byla však hezká. Vlasy měla černé jak uhel, rovné a tak dlouhé, že jí splývaly přes ramena až k pasu a u krku měla upnutý sněhově bílý límeček. "Promiňte, já.. já klepal, víte..," koktal Jim. "V pořádku," řekla a Jima zaskočil její hlas. Jako by k ní nepatřil. Zněl skřípavě, suše, jako když vržou vrata od staré stodoly. Jim jí vysvětlil svou situaci a pak napřáhl svou špinavou ruku. "Jim Strawberry." Hleděla na něj, ale ruku nepřijala. "Mary," představila se a pak naklonila hlavu ke straně, aby si zabláceného návštěvníka lépe prohlédla. "Dáte si něco k pití? Můžu vám udělat horký nápoj," navrhla, "vlastní recept - kapka whisky, citronová šťáva, lžíce medu, špetka skořice a trocha horké vody." Jimovi se seběhly sliny. "To zní dobře, díky." "Hodláte mě zastřelit?" Jim na ni zaraženě zíral, než si uvědomil, že má na rameni stále pušku s brašnou a šel je odložit do kouta. Dívka se odebrala ke kuchyni. Lépe řečeno doplula tam. Sukně jí totiž zakrývala chodidla a ona se pohybovala tak nepřirozeně plynule, že to vypadalo, jako by se vznášela jeden palec nad zemí. "Máte to tu útulné," rozhlížel se Jim po skromně zařízeném pokoji. "Váš muž není doma?" Mary se otočila a v dlaních držela kouřící plechový hrnek. "Tady to máte." Jim si přisedl a vděčně usrkl teplého nápoje. "To jsem potřeboval!" mlaskl. "Ne.." "Cože?" "Můj muž - není doma, jak jste se ptal," odpověděla na jeho předchozí otázku. "Bydlím tady sama. Už dlouhá léta." Jima napadlo, že tak dlouhá snad ne, protože žena před ním vypadá nanejvýš na dvacet let, ale mlčel. "Můj muž," špitla, " víte, můj muž, on.. ale to vás nemůže zajímat." "Ne, pokračujte," vybídl ji Jim, i když se děsil citového výlevu. "Postavili jsme to tady společně," skřehotala dívka, " můj muž a já, rozhodli jsme se žít na samotě. Uměl lakotsky, víte - s indiány měl dobré vztahy, občas s nimi obchodoval..," zničehonic se odmlčela. "Jste mu trochu podobný, Jime." Usmála se a dolila mu z konvice. Jim se napil a pokradmu si ženu prohlížel. Je tak pobledlá, v životě snad neviděl bledější líce. Jako by v nich ani neproudila krev. A ty rty, úzké, popraskané, barvy nachu, lehce pootevřené rty, odhalující špičky malých zubů. Čím dál víc se cítil nesvůj. Podíval se Mary do očí a všiml si, že ta na něj strnule zírá. Křečovitě se zasmál. "Vidíte, to je náhoda. A zrovna já vám takhle v noci zaklepu na dveře." Mary se podivně ušklíbla a Jim se roztřásl. Najednou mu byla nějaká zima a v žaludku rozlehl se mu nepříjemný pocit. Uvažoval, co to mohlo způsobit. Co jen to způsobilo? Ten pohled, kterým ho sledovala, pohled, v němž se zračila prázdnota, tak neobvyklá pro děvče jejího věku, chlad, který z něj sálal a který jako by zčistajasna prostoupil celou místnost a ze kterého Jimovi bůhvíproč naskočila husí kůže. Zdá se mu to, nebo ty oči nemrkají? Polkl. "Kde je vlastně váš muž, Mary? " 3. Tady to je, řekl si Jim Strawberry, když stanul před starým dřevěným domkem, a zastrčil mapku za vestu. Bylo zhruba poledne a zpocená košile se mu lepila na tělo. Najít ten barák byla pro zkušeného dobrodruha jako on brnkačka: našel les, tam mohl u řeky konečně uhasit pekelnou žízeň, pokračoval asi míli po proudu, našel skalnatý výběžek, u kterého, jak bylo v plánku zakresleno, odbočil, a pak už jen došel po zarostlé stezce k téhle barabizně. Stavení vypadalo na první pohled opuštěně a sešle. Zřejmě to bude jeden z těch příbytků, co si tady postavili první osadníci, než se rozhodli odstěhovat do města. Ale proč měl dojít právě sem? Odplivl si a vykročil ke dveřím, aby to zjistil. Jim Strawberry nebyl z těch, co ztrácejí čas zdvořilostmi, s klepáním se tedy neobtěžoval a rovnou rozkopl dveře. "Hej, je tu někdo?" zvolal. Odpovědí mu však bylo jen ticho. "Chlapi, neblbněte, ksakru! Jacku, Johne.." Když vkročil dovnitř, prkna mu zavrzala pod nohama. V malé světnici nikdo nebyl - nebo to tak aspoň vypadalo. Kamna, stůl, židle, postel, skříň, staré omšelé zrcadlo. To bylo víceméně všechno vybavení. Zarazil se. Na malou chvíli měl pocit, jako by tady už někdy byl; uspořádání nábytku mu bylo neurčitě povědomé. Najednou za sebou uslyšel jakýsi skřípavý zvuk. Chlupy se mu zježily na zátylku a ani nedutal, když vtom se prostorem rozlehla šílená rána. Jim vyjekl. Otočil se a za sebou uviděl jen - teď už zavřené - dveře. Leknout se průvanu, ještě že ho neviděl Wyatt. Šel zastrčit západku a pak se unaveně posadil ke stolu. Tak fajn. Chvíli tady počká, než ty čtveráky přestane bavit hrát si na schovávanou, a pokud se do hodiny nikdo neukáže, vydá se do města, to odsud nemůže být daleko. Sundal si klobouk a dal nohy na stůl. Něco mu tady pořád nehrálo. Musí si vzpomenout, co se včera stalo. Zavřel oči, aby se mu dumalo lépe a zívl. Však on si vzpomene. Wyatt First-step Honey seděl v saloonu nad sklenkou whisky a přemýšlel. Asi už stárne. Kde jsou ty doby, kdy se brodil po pás v ledové řece, a bobrů byly plné hráze? Tenkrát za jednu kožešinu dostali třeba i pět dolarů. Jo, to byly zlaté časy. Ovšem něco taky museli vydržet. Nepohodlí, zimu, hlad.. Ale stálo to za to. To dnes je všechno jinak. Po bobří kožešině neštěkne ani pes a chlapi už nejsou chlapi. Velké řeči, v očích dolary, a sotva jim zaprší za klobouk, ženou se zpátky domů k mamince. Jako ten Strawberry, co to vzdal už někde v Loop City. Škoda, Wyatt by vsadil klobouk, že zrovna Strawberry bude dobrodruh každým coulem. Kdo by to byl řekl, že tak nečekaně a zbaběle zdrhne? Kopl do sebe whisky a zamračil se. Život na západě zkrátka dávno není, co býval. Probudil ho závan chladného vzduchu. Jim Strawberry spustil ztuhlé nohy ze stolu a ucítil, jak mu do nich proudí krev. Musel prospat několik hodin, v místnosti panovalo šero. Našel zápalky a rozsvítil lampu. Lekl se podlouhlého stínu, který vrhla na zem, vzápětí mu však došlo, že patří jemu samotnému. No tak, přece se nepoděláš z jednoho starého baráku, okřikl se v duchu. Byl v domě stále sám. Neobjevil se nikdo. A on si doposud nevzpomněl ani na jeden jediný střípek ze včerejšího večera. Zvláštní. "Dobrý večer," ozvalo se za ním. Jim sebou trhl. Když se ohlédl, u dveří stála jakási holka. "Dobrý," vydechl překvapeně. "To je.. to je váš dům?" Dívka přikývla. Čekal, že něco dodá, ona však místo toho navrhla: "Šálek horkého nápoje a něco k snědku? Všechno vám vysvětlím." Zarazil ho její hlas. Měl dojem, že takový už někde slyšel. Ale to není možné, protože hubenou holku jako je tahle by si přece pamatoval. Navíc byla hezká. No, snad se teď vše konečně dozví. "Tak spusťte," pobídl ji netrpělivě, když se pustil do jídla. "Kde jsou chlapi, kdo jste vy, a co máte s touhle šaškárnou společného?" Mladá žena se pousmála. "Já jsem Mary," řekla jako by rezavým hřebíkem po plechu jezdil. "Dobře, Mary," nutil se k vlídnému tónu Jim, "tohle je od vás?" Na stole přistály dva kapesníky. Žena se na ně ani nepodívala a dál upírala oči na hodujícího Jima. Tomu docházela trpělivost. "Madam, můžete mi laskavě.." Náhle ho cosi zarazilo. Až teď si pořádně prohlédl její tvář. Mrtvolně bledé propadlé tváře, tenké fialové rty a ty vykulené bulvy jako ze skla. Už ji kdesi viděl. Pomalu usrkl horkého nápoje. Kde jen to bylo..? Pak mu to došlo. "Už jsi doma miláčku," uslyšel ji zašeptat. V tu ránu ho polil ledový pot a jazyk mu zdřevěněl v ústech. Pokusil se pohnout, ale nešlo to. Celé tělo mu rázem paralyzoval nevýslovný chlad. Vnímal svůj přerývaný dech a srdce mu bušilo v hrudi. Co se to proboha děje?! "No tak, kovboji, tuhle hru spolu hrajeme už celou věčnost." Jim zachroptěl hrůzou, ale Mary ho zarazila: "Ticho, Jime! Seď klidně a poslouchej, zazpívám ti." Ucítil, jak mu po zádech stéká kapka ledového potu. S děsivou jasností sledoval, jak dívka pokládá na stůl své suché bílé ruce a vyzáblé prsty se jí rozbíhají po neviditelných klapkách klavíru. Pokusil se do plic nabrat vzduch a zakřičet, ze rtů mu však jen skanula slina. Pak uslyšel její zpěv, ze kterého mrazilo. Klepal se zimou a Mary mezitím tichounce broukala cosi o nešťastné lásce, nesnesitelné samotě, o mladé dívce a o jejím milém, co se už nevrátí. Lidské nehty ryjící do kamene zněly by líbezněji. Jim napnul poslední zbytky sil k jedinému cíli - pohnout se, vstát, nějak se odsud dostat, ale údy ho neposlouchaly. Po tváři mu stékala slza a on jen seděl bezvládně sesunutý na židli. Náhle si uvědomil, že její zpěv ustal. Jako by uměla číst myšlenky, zvedla se a pomalu proplula kolem stolu. Na několik děsivých vteřin se Jimovi ztratila ze zorného pole a on jen bezmocně hleděl do prázdné světnice. Pak na ramenou ucítil její ledové ruce. "Odešel, Jime, on odešel a nechal mě tu samotnou. Až se vrátím, říkal, až se vrátím, budeme bohatí, Mary.. Šel hledat zlato. Týdny, měsíce, roky nikdo nelíbal mé rty, nehladil mé vlasy, neuléhal do studené postele po mém boku! Zranil mé srdce, Jime. Jako šíp divoké zvíře. Zanechal ho napospas samotě - zraněné, opuštěné, krvácející.. a krev proudila z něj tak dlouho, až nezbyla ani kapka. Vysušená shnilá mršina, to z něj zbylo, jen tlející zdechlina, co páchne. A nebylo supů ani červů, co by mě toho nesnesitelného rozkladu zbavili.. Někdo tu odpornou kostru musel pohřbít. Žena vadne jak květina v poušti, Jime, není-li milována. Žít bez lásky? To raději nežít vůbec! Nedaleko odsud je vysoký strom. Rád sedával u jeho kmene.. Sebrala jsem kus provazu a své trápení skončila. Nikdy neměl odejít, žilo by se nám tu hezky, v domečku našem.. Ale už je dobře, miláčku. Teď mám tebe, ty nejsi jako on. Nesmíš být, slyšíš?! Ty mě nikdy neopustíš, nikdy.. Ptáš se, jak si můžu být tak jistá? Protože si spolu přece každý den hrajeme - každé ráno, ještě před rozbřeskem, vydáme se ruku v ruce do prérie. Tam tě uložím. Nechám tě spícího v pustině a čekám, čekám na tebe, jestli se vrátíš, jestli mě najdeš. Na. Vezmi si ten kapesník, jako malou nápovědu. Jsi šikovný, vždycky mě najdeš, jako věrný holoubek se vracíš domů, protože mě máš rád. Ach Jime, jak jsem šťastná, že tě mám.. Jime, ty se třeseš.. neboj se, miláčku, ničeho se neboj, jsem tu s tebou. Já tě nikdy neopustím. Láska," povzdechla si Mary a zaryla Jimovi nehty do kůže, "jediné, co člověk potřebuje, je láska. A pravá láska, Jime, ta trvá věčně." Než se propadl do říše snů, či spíše nočních můr, prolétla Jimovi hlavou šílená myšlenka. Po zbytek života bude hračkou téhle mrtvoly. Kolem spícího muže poletovala moucha. Kdyby měla paměť, věděla by, že tady ležel i včera. Jenže dnes bylo pod mrakem a foukal studený vítr. Na jeho těle tedy nebyla ani jediná kapka potu, v níž by svlažila svůj sosáček. Jakmile se ten člověk probral a nasadil si klobouk na hlavu, poodletěla o kousek dál a sledovala ho zpovzdálí. Chvíli se bezradně rozhlížel, a pak vytáhl z kapsy jakýsi kus látky a zmateně ho zkoumal. Vrátí se sem zítra. Snad bude tepleji. Obkroužila poslední kolečko a letěla pryč.