Facebook




Jako každé ráno pracovního dne se František vzbudil přesně dvě minuty předtím, než mu zazvonil budík. Překulil se v posteli na druhý bok a zavřel zase oči. Chtěl si v sobě ještě chvíli podržet ten příjemný pocit z právě přetrženého snu, ten mu však nenávratně unikal jako voda vsakující se do písku. Zdálo se mu o neznámé dívce, jejíž tvář právě mizela v hlubinách jeho podvědomí.

Když se ta nesnesitelná melodie budíku, kterou si před lety v mobilu nastavil, konečně ozvala, spustil nohy z postele a chvíli seděl. Mírně se mu zatočila hlava. Musel si přiznat, že je ještě pořád trochu opilý.

Vstal a došel do malé kuchyňky, kde si nasypal čokapik a hnědé lupínky zalil mlékem. Posadil se i s miskou k počítači a zmáčkl kulaté tlačítko na monitoru. Ozval se hučivý zvuk, jak se nemoderní přístroj pokoušel probudit k životu.

František rád snídal u počítače.

Jakmile se obrazovka rozsvítila, proklikal se na internet a automaticky zadal do horního řádku www.facebook.com. Stránka najížděla pomalu, on si bezmyšlenkovitě vkládal do úst lžíci plnou rozmělněných cereálií, a když jí ponořil zpátky do misky, vystříklo z ní několik kapek mléka rovnou na klávesnici. Zatímco se to pokoušel utřít, pohled mu spočinul na dvou prázdných láhvích na stole, které mu byly připomínkou včerejšího večera. Z nějakého důvodu se cítil lehce provinile, a mezitím co facebook ne a ne najet, pokusil se rekonstruovat události včerejšího večera.

Když jsem dopíjel první láhev modrého portugala, měl jsem docela slušně rozjetou konverzaci s Nikolou, vzpomínal si.

Nejdříve jsem jí šťouchnul (proboha, vždyť je mi třicet!) a pak jí na chatu napsal zprávu, jak se má a copak dělá. To jsem byl ještě střízlivý.

Ta potvůrka byla online, ale neodepisovala. Hledal jsem, koho bych ještě mohl otravovat, ale holky, které shledávám atraktivní alespoň pro večerní chatování, nebyly připojené nebo nereagovaly. Nudil jsem se a jen tak brouzdal po netu.

V pokoji bylo podivné ticho, tak jsem si pustil na youtube Joe Cockera. Zčistajasna celá obrazovka najednou zčernala. Ten zasraný strarý krám, pomyslel jsem si a vybavil se mi Lukášův nový apple, se kterým se mi nedávno chlubil. V monitoru jsem zahlédl odraz svého obličeje: rozcuchané vlasy, unavené oči a rašící strniště na tváři. Měl bych to vypnout a jít si připravit zítřejší hodinu, napadlo mě.

"You are so beautiful..," zachrčel Joe a obraz zase naskočil.

Napil jsem se vína a ucítil v puse kousek korku. Proč bych si měl připravovat učivo, když to ty svině malé stejně neocení? Když improvizuju a vyprávím jim zpatra, což je poslední dobou dost často, baví je to beztak mnohem víc. Když už i Sivek odloží mobil a poslouchá, co říkám... Sejmul jsem si z jazyka korek a překlikl zpátky na facebook.

Lukáš vytvořil nové album fotek z Dubaje. Pózoval na nich v plavkách a pod opálenou kůží se mu rýsovaly na můj vkus až příliš vypracované svaly.

Anička zase sdílela nějaký feministicky laděný článek s děsivým názvem "10 věcí, které byste mu v žádném případě neměla tolerovat." Pod článkem se větvila vášnivá diskuze.

Radka zveřejnila na zdi svůj těhotenský akt, na kterém se s manželem tváří hrozně zamilovaně a oba mají něžně položené ruce na jejím obrovském břichu.

Roloval jsem hlavní stránku stále níž a míjel trapné statusy, výsledky nejrůznějších testů osobnosti, obrázky s moudrými citáty slavných, rádobyvtipná videa s rozdováděnými zvířátky, výzvy k záchraně planety bojkotováním určitého druhu oleje, reklamy na předražené spodní prádlo, ezoterické články o štěstí, fotografie jídel, měst, lidí, pejsků, miminek, křečků, dětí..

Šla mi z toho hlava kolem. Nikola pořád neodepisovala, i když před chvílí aktualizovala svůj status: Nikola Ramašová se cítí rošťácky.

Soused mi poslal výzvu k účasti na hře FarmVille. Ignorovat žádost.

Karel Lebeda, můj žák, mě požádal o přátelství. Potvrdit žádost.

Proč mě o přátelství žádá výhradně mužská část mých studentů? Proč mě nepožádá třeba taková Tomášková?

Vínko jsem už trochu cítil v hlavě a hodiny v pravém rohu obrazovky ukazovaly čtvrt na dvanáct. Ze zvědavosti jsem napsal do bílého políčka, které mne vybízelo k hledání lidí, míst či obsahu jméno Lenka Tomášková. Fotky. Fotky uživatele Lenka Tomášková. Lenka s kamarádkama v čajovně, Lenka s vodní dýmkou, Lenka a její malý bráška na zahradě, Lenka, její pejsek a její malý bráška na tomtéž místě, Lenka s kamarádkou v nákupním centru.. Pozor! Lenka na pláži v mini kraťáskách a tílku, Lenka a její bráška na lehátkách u bazénu se zmrzlinou, dalších deset fotek Lenky z dovolené..

"Ty vole!" vylítlo mi, když jsem spatřil další fotku. Klikl jsem na ni, aby se zvětšila. Lenka Tomášková stála před zrcadlem a v natažené ruce držela mobilní telefon. Hlavu měla natočenou a provokativně na mě špulila rty. Na sobě měla jen spodní prádlo.

"Já tě fakt obdivuju," říká mi vždycky Lukáš, "bych ty patnáctky učit nemoh. Já bych si je vždycky musel nechat jakože po škole, zamknul bych třídu a tam ty lolitky šukal!" řehtá se. "Jinak by dostaly pětku," dodává s úchylným šklebem.

"Ty vole, moc koukáš na porno," tvrdím mu. "Já tak vůbec neuvažuju," lžu vždycky, "prostě je beru jako studenty, všechny úplně stejně, a snažím se jim něco předat."

Obrátil jsem do sebe celou sklenici a detailně zkoumal dokonalé křivky Lenky Tomáškové, když mi konečně přišla zpráva na chatu: ,Co ze sis na me tak najednou vzpomel? Mam se fajn, co ty? P.S. Stouchat zadane slecny, to se nedela..,´ psala Nikola.

,Myslim na Tebe uz delsi dobu a dnes se mi o Tobe zdalo, tak jsem si rekl, ze je to asi znameni..´ Už když jsem to psal, přišlo mi to ubohé. Ale Nikola se mi líbila vždycky, a i když jsem jí dlouho neviděl, podle fotek vypadá snad ještě lépe než tehdy, říkal jsem si.

,Tak znameni jo? No je to mile, ze se ti o me zdalo. A bylo to aspon neco pekneho?´

Povzdychl jsem si, ale už to nešlo zastavit. Moje prsty se rozběhly po klávesnici: ,Bylo to moc pekne Nikolko..´

Nikola se v psaní odmlčela. Nenapadalo mě, co ještě napsat a začínal jsem být opilý. Všiml jsem si, že láhev je prázdná a došel si pro druhou. Když jsem se vrátil, v chatovacím okénku mě čekal nový vzkaz: ,Tohle pises urcite vsem holkam. Mas stesti, ze jsem zrovna sama doma a uz lehce cinknuta. Napis mi, co bys se mnou chtěl delat, kdybych se nejakym kouzlem ocitla ted u tebe doma...´

Zaplavila mě známá euforie a všiml jsem si, že mám erekci. Najel jsem na Nikolin profil a čuměl na její fotky. Je fakt kočka. Věděl jsem, že chodí s Pavlem, i to, že Pavel je slušný a hodný chlap, jenže takhle doma, skrytý za počítačem, mi to bylo jedno. Asi to byly ty její tři tečky na konci věty, které mě přiměly, abych si nalil plnou sklenici a napsal Nikole, co přesně bych s ní chtěl dělat.

Poslední, co si ze včerejšího večera vybavuju je věta: ,To by se mi libilo... Netusila jsem, ze jsi takovy tygr! Za uprimnost ti posilam malou ochutnávku. Zbytek priste..,´ a pod ní fotku Nikoliných nádherných pevných trojek.

František odtrhl zasněný pohled od zbytku mléka v misce a zvedl hlavu k obrazovce. Ta se asi zasekla, protože nápis v levém rohu ho anglicky informoval, že stránka nebyla nalezena. Pokusil se ji aktualizovat, a zatímco počítač pracoval, přemýšlel, jak to včera vlastně skončilo. Chtěl se ujistit, že to nebyl jen sen a Nikola mu skutečně poslala svou nahou fotografii. Po nekonečně dlouhé době se objevil stejný nápis: "page not found".

Zkusil tedy zadat adresu svého vyhledávače a stránka naskočila okamžitě. Postupně se podíval na svůj mail a další oblíbené stránky a všechny fungovaly bez problému.

Znovu naťukal do okénka facebook.com, ale výsledek byl stejný.

"Do prdele," zamumlal si pro sebe a odešel do koupelny.

Ve sprše si stříkal do pusy proud vody, kterou vzápětí vyplivoval a přemítal, jak dlouho může mít největší sociální síť na světě výpadek. Do hodiny to musí zprovoznit, uvažoval.

Byl podivně nesvůj a měl dojem, jako by mu znemožnili vstup do jeho.. Čeho vlastně? Než opustil byt, zkusil to ještě jednou. Bezvýsledně.

Do školy dorazil dříve než obvykle. Dosedl na své místo a rozhlížel se po kabinetu. Na protější židli byl pověšený zelený dámský kabát. Venku bylo sice už příjemně teplo, ale kolegyně Uhlířová byla stará škola, a dokud meteorologové oficiálně nevyhlásili příchod jarního počasí, oblékala se jako uprostřed ledna, nezávisle na tom, jak skutečně bylo. Zamyšleně bubnoval prsty po učebnici dějin. Na obalu knihy byly v malých rámečcích vyobrazeny notoricky známé tváře: Julius Caesar, Karel IV., Marie Terezie a T.G.Masaryk. Profilové fotky, napadlo ho.

Do začátku hodiny mu zbývalo necelých třicet minut, tak se sebral a zamířil do počítačové učebny. Odemkl si univerzálním klíčem a zapnul jeden z počítačů.

Potemnělé obrazovky ostatních monitorů na něj chladně hleděly.

Zničehonic proťalo ticho uširvoucí zvonění a téměř současně s ním se ozval nelidský ryk studentů. Velká přestávka. František už byl zvyklý. Sice nechápal, jak je možné ječet nadšeně dvacet minut v kuse bez nadechnutí, ale vlastně mu to nevadilo. Neunavovalo ho to jako ostatní kolegy, spíš naopak.

Školní počítače byly výkonné, takže se na internet dostal rychle. Naťukal do vyhledávače adresu facebooku a jeho oči sledovaly malé přesýpací hodiny u šipky kurzoru. Stránku nelze zobrazit, přečetl si.

Dohajzlu. To přece není možné. Rozčilovalo ho to. A ještě víc ho rozčilovalo, že ho to rozčiluje. Bylo mu už jedno, co si to s Nikolou včera psali, chtěl se prostě dostat na ten zasraný facebook!

Když přístroj naštvaně vypínal, uvědomil si, že ječení utichlo. Popadl učebnici a opustil učebnu.

Už když mačkal kliku, přišlo mu, že něco nehraje. Zaslechl šepot. Nevěnoval tomu pozornost a vešel do třídy. Žáci seděli v lavicích a upírali na něj zraky.

"Dobrý den mládeži."

Židle zavrzaly a studenti se vztyčili. František podezíravě přivřel oči. Z vedlejší třídy se ozýval tlumený dětský zpěv.

"Můžete se posadit," řekl a sám tak učinil. "Tak, chybí nám dneska někdo?" otázal se a otevřel třídní knihu. Všiml si, že Tomášková má sklopenou hlavu.

Anežka Pránková se v první lavici narovnala. "Chybí Karel," nahlásila mu vzorně. "Pane učiteli," dodala a obdařila ho úsměvem s rovnátky.

"A co je s Karlem?"

"Nevíme," ozvalo se ze zadních řad. Bořek Sivek se poškrábal potetovanou paží za krkem a zajódloval: "Asi nemocný."

František zapsal docházku a zavřel třídnici. Vrtalo mu hlavou, co po něm budou ti výtečníci zase chtít. Ani nemusel být příliš vnímavý, aby poznal, že dnes je něco jinak. Nikdo si nehrál s mobilem, nekreslil postavám v učebnici chybějící části těla, neohrožoval souseda kružítkem, nežvýkal zbytky svačiny pod stolem, nelakoval si nehty ani neolizoval spolužačce tváře. Bořek si dokonce sundal čepici a měl ji uloženou pod lavicí.

František se rozhlédl po třídě a pátral po zdemolovaných částech školního nábytku. Vše se zdálo být v pořádku. Jen Tomášková zírala nepřítomně do dřevěné desky stolu a Věrka Kyšková, sedící vedle, po ní nervózně pokukovala.

František došel pomalu k jejich lavici, a co možná diskrétně se Lenky zeptal, jestli je v pořádku. Ta se na něj podívala zarudlýma očima a vzápětí se rozvzlykala. Kyšková jí povzbudivě chytila za ruku a cosi jí pošeptala. Pak obrátila svůj pohled k Františkovi a hleděla na něj s pevně semknutými rty. Ten rozpačitě těkal očima z jedné na druhou a pak řekl: "Věrko, vezmi prosímtě Lenku na chodbu a běžte se na chvíli projít."

Děvčata se zvedla a v dramatickém objetí se vydala na chodbu.

František si povzdechl, vrátil se k tabuli a spustil: "Tak. Dneska si probereme středověké... "

"Pane učiteli," vymrštila Pránková paži do vzduchu a nasadila odhodlaně dospělý výraz.

"Copak Anežko?" vyjel Franta podrážděně.

"Promiňte," špitla omluvně. "My...My totiž...My bychom vám totiž asi měli něco říct pane učiteli..," řekla Pránková a rozhlédla se po spolužácích jako by u nich hledala podporu.

"A... A co?" zeptal se František nervózně.

Ticho. Bylo vidět, že Anežka svádí náročný vnitřní boj. Pak se nadechla. "Ona je totiž, víte.. ona je.. Tomášková je.. jako.. ehh..to no..," koktala.

"Těhotná," pronesl zřetelně Sivek. To slovo plulo vzduchem a vznášelo se vzhůru, kde se zastavilo o strop, jako pouťový balónek naplněný heliem.

Františka na setinu sekundy zachvátila iracionální panika, že je otcem dítěte, ale pak mu došlo, že pozorováním fotek polonahé Tomáškové na facebooku by něco takového snad nezapříčinil. Rozhlédl se po třídě a přemýšlel, jak zareagovat. Z neznámého důvodu mu vyschlo v ústech.

Najednou se rozrazily dveře.

"Aprííííl!!".

V nich se objevila Lenka s Věrkou a obě se řehtaly, až se popadaly za břicho. To už se smíchy válela celá třída a hýkající Bořek mlátil čepicí do stolu. Chichotala se i ta šprtka Pránková, a slunce, pronikající oknem dovnitř, způsobovalo, že se jí rovnátka od slin třpytila v otevřených ústech.

"Teda vy jste mi dali," kroutil shovívavě hlavou František kráčející chodbou ke kabinetu. Vedle něj cupitala Anežka Pránková, která se sama nabídla, že mu odnese třídnici.

"Snad se nezlobíte, pane učiteli."

"Já úplně zapomněl, že je prvního. Vy jste čísla."

"Vlastně to vymyslela Kyšková."

Stáli přede dveřmi kabinetu a Franta lovil v kapse klíče.

"Vy máte facebook pane učiteli?"

Zasunul klíč do zámku a strnul.

"Prosím? No.. Ano. Mám," připustil.

"Jé!" vypískla nadšeně Anežka. "A mohla bych si vás přidat do přátel?" zkřížila své hubené nohy.

"Můžeš, Anežko," řekl neutrálně František a odemknul.

Pránková položila třídnici na stůl a neměla se k odchodu. Bylo vidět, že šátrá rukou v kapse džínů a posléze vytáhla iphone v laciném gumovém obalu.

Kde na to ty děcka proboha berou, napadlo Frantu. Kromě Bořka vlastní tyhle nekřesťansky drahé cihly snad celá třída. Že by ho dostala za pěkné vysvědčení od rodičů? Koneckonců, co mu je po tom? Ale když bylo patnáct jemu, šlo se za vízo do Mekáče.

Anežka sebejistě jezdila ukazovákem po displeji a Franta se jen modlil, aby do kabinetu zrovna teď nepřišla stará Uhlířová. Na začátku školního roku ho náhodou přistihla v počítačové učebně, jak na googlu sjíždí bulvární fotky Emmy Watson, kde jí při výstupu z auta vykukují bílé kalhotky. Od té doby se k němu chová, jako by ho pustili na podmínku za sexuální napadení její vnučky.

"Tý jó," vraštila Pránková nevěřícně obočí. "To není možné. Promiňte, pane učiteli, ale facebook už mi od rána nejede, tak si vás asi nepřidám."

Na tramvajové zastávce čekalo asi tucet lidí. Ti, kterým bylo pod třicet, zaujatě civěli do svých chytrých telefonů, a ti, kterým bylo nad šedesát, studovali jízdní řád a nervózně vyhlíželi tramvaj. Jediný, kdo nespadal ani do jedné z kategorií, byl František. Ten hloubal nad tím, proč vždycky najde v polívce vlas, i když kuchařky ve školní jídelně nosí průhledné plastikové čepce. A nebo to nebyl vlas? Je pravda, že mu přišel silnější a takový zatočený..

V kapse mu zavibroval mobil. Nechytrá Nokie s tlačítky.

"Ano prosím, Modrásek?" ohlásil se.

"Čést pičo! Už jsem zpátky v Ostravě," ozval se Lukášův hlas. "Nedáme večer pivo?"

Lukáš byl nejpozitivnější člověk ve Frantově životě. A taky jeho nejlepší kamarád. A jako fitness trenér si vydělal třikrát tolik, co on jako vysokoškolák.

"Čau vole, už jsi doma, jo? No, můžem, jasně! A jak bylo vůbec v Dubaji?" zajímal se Franta.

"Parada! Alláh je velký, víš jak. Však večer pokecáme, popijeme.."

"Jasně. Viděl jsem fotky, jsi černý jak bota, vole! Tak kam zajdem? Stodolní?"

"Klidně můžem do Přívozu někam, jsem jak cigoš! Haha.. Ne sranda. Tak pojďme tam, jak dělala kdysi Nikola, tam dělají vždycky dobré servírky."

Domluvili se na místě a čase a zavěsili.

František si uvědomil, že na Nikolu úplně zapomněl. Vlastně se teď, za střízliva a bez roušky noci, za své oplzlé vzkazy styděl. Učitel na střední škole. Morální vzor mládeže. Ale každý má přece své temné stránky, uklidňoval se. Nebo ne?

To s ním dělal alkohol. Ne, že by chlastal první ligu a denně se zpíjel do bezvědomí, ale každý večer, když byl sám doma, otevřel si láhev vína nebo si dal pár piv. Poslední dobou to bylo vždycky stejné: bylo mu smutno, tak pil, a když pil, bylo mu smutno. Tak pil víc, aby mu nebylo smutno.

Cítil se sám a večery už netrávil u dobré knížky nebo kvalitního filmu jako dříve, ale před obrazovkou počítače. Na facebooku.

Většinou si pustil hudbu, prohlížel staré fotky, popíjel, a když ho přemohla nostalgie, neovládl se a napsal jedné ze svých dětských lásek nebo dávných milenek. Někdy odpověděly, jindy ne. Pokud odpověděly, bylo to horší, protože František se pokoušel přesměrovat nevinné chatování k lechtivější konverzaci a když už byl opilý, psal věty, které vůbec neodpovídaly jeho pověsti gentlemana. A ráno se za ně styděl. Pokud si je ovšem pamatoval.

Psal je, protože toužil po společnosti a ta virtuální byla lepší, než žádná. Psal je, protože potřeboval někoho na druhé straně. Někoho, kdo svou reakcí uzná jeho existenci. Kohokoliv. Kohokoliv opačného pohlaví tedy. A třebaže mu alkohol a vzrušení zatemňovaly mozek, vnímal, že jen oddaluje okamžik, kdy si bude muset přiznat pravdu. Tato náhražka reality mu nevydrží věčně. Nic nevydrží věčně.

Na Nikole mu vlastně nezáleželo. Byla krásná, chytrá a měl na ni pěkné vzpomínky. Ale to bylo v podstatě všechno. Kdyby si včera psal s kteroukoliv jinou ženou, nebyl by v tom rozdíl. Cítil by se dnes stejně. Vzrušovalo ho jedině to, že Nikola je zadaná.

Ano, tak zoufalý skutečně je.

Přijela tramvaj a sotva se otevřely dveře, už se do nich cpali lidé. Ani neodtrhli zraky od svých mobilů a přesto nikdo z nich neškobrtnul. Když konečně do tramvaje nastoupil i František, všechna místa už byla obsazená.

Svět je v šoku! Jeden člověk svým rozhodnutím změnil svět. Milióny lidí stále nevěří, že facebook je minulostí. Ordinace se plní. Je to závislost jako každá jiná, tvrdí odborníci. Lidé musí začít zase žít, prohlásil Zuckerberg a zrušil facebook. Zuckerberg pod palbou medií, jaké budou důsledky pádu největšího sociálního fenoménu století?

Podobné články zaplavily celý internet. František se vzbudil kolem poledne, a když se vyzvracel a natočil si sklenici vody, zapnul počítač. Nevěřícně hleděl na šokující zprávy a měl dojem, že podobnou mediální smršť zažil svět naposledy v roce 2001 po teroristických útocích v New Yorku. Všechny zpravodajské servery doslova zahlcovaly čtenáře informacemi a reporty z celého světa.

Nedostal se na facebook, tak skočil z okna.

František nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Nemohl uvěřit vlastním očím. Přece nemůžou jen tak, ze dne na den, bez varování, zrušit největší sociální síť na světě! To přece nejde!

Ze zvědavosti klikl na modrou ikonu s bílým f, a na monitoru se mu rozsvítil text:

Vážení uživatelé facebooku, tato služba byla zrušena (viz. Podmínky použití). Pro info klikněte zde.

Franta ucítil, že má zpocené dlaně. Najel myší na odkaz a četl:

Dopis Marka Zuckerberga uživatelům:

Vážení přátelé a drazí uživatelé facebooku, v posledních měsících nastaly v mém životě velké změny. Potkal jsem několik lidí, kteří mi umožnili objevit stránky života, jež mně byly doposud skryté, a zažít věci, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení. Tato zkušenost mě utvrdila v rozhodnutí, které ve mně již delší dobu zrálo.

Dlouhá léta jsme já a desítky dalších pracovníků z mého týmu, pracovali na tom, aby byl pro Vás facebook co nejatraktivnější volbou. Podařilo se, a postupem času se pro mnohé z Vás stal volbou takřka jedinou. Jsem přesvědčen, že facebook nám do životů přinesl jistě mnoho dobrého, ale zároveň se stal jednou z příčin našeho vzájemného odcizení.

Svět, který kolem sebe pozoruji a na jehož současné podobě mám nemalý podíl, přestává být tím báječným místem, jakým by mohl a měl být. Cítím tedy jako svou lidskou povinnost vůči příštím generacím učinit tento krok. Nemohl bych žít s vědomím, že mé děti budou vyrůstat a žít ve světě, kde virtuální způsob komunikace a sdílení nahradil ten lidský.

Facebook byl určitou etapou, potřebnou pro uvědomění si skutečných hodnot, kterou je však třeba opustit. Své schopnosti hodlám nadále věnovat službě společnosti a kreativně měnit svět k lepšímu.

Naučme se znovu žít. Vše, co potřebujete, je láska.

Váš Mark Zuckerberg

Františkovi spadla čelist.

"Ty pičo, řeknu ti, je to drsné," hodnotil situaci Lukáš. Seděli s Františkem v kavárně na náměstí a oběma jim po včerejší vydařené pánské jízdě bylo špatně.

"Ale jako Zuckerberg, klobouk dolů teda," pokračoval a míchal si přitom mléko do kávy.

František se mračil. "Ty vole, přece nemůže jen tak, ze dne na den, bez varování, zrušit největší sociální síť na světě! To přece nejde!" lamentoval.

"Právě, že může," opáčil Lukáš.

"Ale lidi kvůli tomu skáčou z okna," mudroval Franta.

"To je jejich problém. Když se rozejdeš s buchtou, tak taky neneseš vinu za to, že si ve vaně podřeže žíly, že jo."

Nad tím se musel zamyslet.

"Ale já tam mám mraky fotek, které jinde nenajdu. Nebo třeba kontakty na kámoše, co žijí v zahraničí nebo..nebo.. já nevím, ale kurva! Ty si to dovedeš představit?"

Kavárna byla téměř prázdná. Mladá servírka si za barovým pultem četla knížku a tu a tam se ohlédla, jestli něco nepotřebují.

"Já myslím, že přesně o to mu šlo, Franto," ztišil hlas Lukáš a usrkl si kávy. "Prostě ten šok, chápeš? Chtěl lidi probrat a ukázat jim, jak jsou zblblí, když si zvykli zredukovat svůj život na online verzi a založit své štěstí na počtu lajků u selfíčka. Ale jako jasně, já tam taky hledal buchty ze základky a sledoval Raduniny fotky, jak vystavuje to svoje mega břicho.."

Franta vyprskl smíchy. "Ty jsi debil," smál se. "Stejně Radku furt miluješ."

"No právě. Aspoň nemusím být nedobrovolným svědkem toho, jak je šťastná s tím dědkem."

"Luďkovi je pětačtyřicet, vole."

"Právě."

Servírka, která se zčistajasna objevila u jejich stolu, se zeptala, jestli si přejí ještě něco k pití. Objednali si pro jistotu vodu. Usmála se. František si všiml její téměř dětské tváře. Byla mu povědomá, ale nemohl ji přiřadit k žádné konkrétní vzpomínce. V duchu konstatoval, že má krásné zuby a je pěkná. Moc pěkná. Když se otočila, podíval se jí na zadek.

"Jako dívej," spustil Lukáš a opřel se lokty o stůl, "já myslím, že si prostě zvyknem. Kdysi žádný facebook nebyl a taky jsme žili."

František obdivoval jeho nadhled a schopnost vidět na všem tu lepší stránku. Jeho kamarád začal rozvíjet svou další teorii, ale Franta už ho nevnímal. Nenápadně pozoroval mladou dívku, jak se sklání pro dvě minerálky. Prsty si učesala lesklé kaštanové vlasy za ucho a dřepla si k chladícímu boxu. Když se předklonila a rukou šátrala v jeho útrobách, uviděl okraj jejích kalhotek. Byly černé.

"A co se tak rozčiluješ, měls tam na chatu rozjetou nějakou buchtu nebo co?" dloubl do něj Lukáš.

"Jasně, dokonce mi poslala svoje kozy."

"Ale včera jsme dobře zapařili, co?" protáhl si Lukáš svalnaté paže. " Jako za starých časů."

Když se rozloučili, rozhodl se František, že půjde domů pěšky. Venku byl příjemný jarní den a sluníčko ho hřálo do zad. Ve vzduchu bylo cítit něco, co mu připomínalo dětství. Jakýsi příslib léta.

S rukama v kapsách se vydal přes náměstí a míjel osamělé chodce. Před očima měl stále její siluetu, jak se sklání nad barovým pultem a čte si knížku. Fascinovalo ho, jak byla příběhem natolik zaujatá, že pro ni okolní svět přestal existovat.

Když pak s Lukášem platili, nechal jí přemrštěné dýško, ale do očí se jí podívat neodvážil. Neviděl tedy, že se usmála. Vzal si od ní účtenku a na malou chvíli ucítil závan jejího parfému.

Ve městě bylo jako po válce. Procházel ulicí a nakukoval do opuštěných výloh krámků, kde bývalo kdysi vystavené všelijaké zboží. Jediné obchody, které v centru Ostravy nepodlehly současné krizi, a odmítají se přestěhovat do nákupních center, jsou obchody s galanterií. Jen v této ulici minul dva a za rohem se nachází další. Nešlo mu do hlavy, jak se tolik konkurenčních kšeftů s nitěmi a bavlnkami může uživit na tak malém prostoru, ale ani jeden nevypadal, že by se v blízké době chystal krachovat. Galanterie. Odporovalo to vší logice. Šitíčko, stálo nad vchodem nejbližší z nich.

Nechtělo se mu domů, lehký vánek mu dělal dobře.

"Frantí!!!" uslyšel za sebou. "Frantí, počkej!"

Otočil se a spatřil, jak se k němu žene povědomá postava. Anička na sobě měla značkový běžecký úbor a právě si vyndávala sluchátka z uší. Na levé paží měla připnutý iphone.

"Hulákám na tebe už od káefcéčka," lapala po dechu, když ho konečně doběhla.

František svou sestru objal a políbil na tvář. "Ahoj Ani, promiň, já tě neslyšel. Ty běháš?" ukázal na její outfit.

"Jojo. Hlavně, když si potřebuju vyčistit hlavu, takže furt, haha. A co ty jak na vycházce bráško?" oddechovala a pak si hodila sluchátka kolem krku.

"Byli jsme s Lukášem pokecat, víš?"

"Aha."

Chvíli se měřili pohledem. Frantovi přišlo, že Anička na něco čeká.

Zatvářila se zklamaně.

"Víš vůbec, že..," spustila.

"Jo, já vím," mávl František znuděně rukou. Nechtělo se mu znovu probírat téma facebooku.

Anička na něj vyčítavě vykulila oči, ve kterých se objevily slzy.

"Počkej Ani," uchechtl se její bratr, "neblbni. Přece nebudeš kvůli takové prkotině brečet." Nakročil k ní a chtěl jí chlácholivě poplácat po rameni. Anička ucukla.

"A to mi ani, doprdele, nepopřeješ ?!!" zaječela najednou tak, že se otřásly výlohy obchodů. Včetně galanterií.

"Cože?" vytřeštil na ni oči zase František. Mozek mu běžel na plné obrátky a Anička se rozhlížela, jestli jejich scéně někdo nepřihlíží.

A pak mu to došlo. Dnes je 2. dubna. Dneska má jeho sestra narozeniny. Byl by si to ráno přečetl na facebooku, ten tato významná data připomínal, ale pochopitelně tu možnost už neměl.

"Promiň, promiň, promiň," omlouval se a podával jí papírový kapesník. Pak ji objal, až jí z krku sklouzla sluchátka. "Omlouvám se, Aničko," řekl. " Všechno nejlepší."

"Dneska mi ještě vůbec nikdo nepopřál," zahuhlala a utřela si nos do jeho bundy.

"Z toho si nic nedělej, Ani. To je tím, že bez facebooku si to dneska už nikdo nepamatuje. Všichni jsou mimo. Slyšela jsi o tom?"

"Jo, slyšela. Je to šílené! Dopoledne jsem viděla ve zprávách toho Cukrberka a pak dávali nějakou debatu, kde bylo plno odborníků a kde tvrdili, že je to prý jako soukromá firma, a cosi o akciích, a že mají jako právo to klidně zrušit, když chtějí nebo co, a pak mi volala máma, aby mi popřála k narozeninám a..," Anička se zarazila. František předstíral, že si ničeho nevšiml, "..a nechápala, co všichni tak řeší a proč jsou toho jako plné zprávy, a pak mi volala babička Miluška a ptala se mě, co je to ten facebook, že se dívala na televizní noviny.."

"Víš co," přerušil ji Franta a chytil kolem ramen, "já mám pro tebe doma dárek, ale nevím, kdy ti ho.. Co děláš zítra na oběd?"

Anička se rozzářila. Domluvili se na nedělní oběd a malou oslavu u ní doma.

"Tak fajn. Snad se ti bude líbit. Ale jo, určitě bude!"

Políbili se na rozloučenou, Anička zkontrolovala ve výloze Šitíčka svůj vzhled a zastrčila si sluchátka zpátky do uší.

Franta sledoval, jak kluše pryč a přemýšlel, jaký dárek by jí měl koupit. Měl svou sestru rád. A na to, že se jí před dvěma týdny rozpadl dlouholetý vztah, to zvládá sakra dobře, pomyslel si.

Doma si uvařil další kávu a chvíli sledoval nějakou narychlo splácanou televizní reportáž. Moderátor ve studiu přivítal dva odborníky, psychologa a právníka, a střídavě jim pokládal otázky točící se kolem možných důsledků ztráty facebooku pro společnost.

František se pokoušel debatu sledovat, ale byl příliš unavený a mentálně otupělý, aby dokázal s jejími aktéry držet krok. Hlavně upjatý právní specialista ze sebe sypal odborné termíny a fráze, kterým Franta vůbec nerozuměl.

Zabořený do gauče přestal poslouchat a začal si představovat, jak všichni tři - právník, psycholog , i moderátor - najednou vyskočí, rozpřáhnou paže a sborově zvolají: "Apríííííl!" A pak se s hurónským smíchem budou plácat do stehen a utírat si slzy jako jeho studenti.

Bylo by možné takto mystifikovat celou planetu? A mají vůbec ve Spojených státech, odkud Mark Zuckerberg pochází, ve zvyku prvního dubnového dne žertovat jako my? Nevěděl.

A pak, když se chtěl napít kávy a natáhl se pro hrnek, zavadil František rukou o ovladač a omylem zmáčkl nějaké tlačítko. Pokojem se rozezněla hudba, a na místě, kde předtím debatovali ti panáci, se objevili dva lidé. Muž a žena. Ve světle reflektorů se jim rýsovala muskulatura. Začali kolem sebe kroužit jako lovec a oběť. Jejich těla byla uvolněná a přesto ve střehu. Svými kroky opisovali na jevišti kruh. Smyčce zrychleně trylkovaly k až disonantním výšinám a vytvářely téměř nesnesitelné napětí. Když dosáhly nejvyššího tónu, zničehonic utichly. Ti dva se rozběhli proti sobě. Bum, ozvala se rána afrického bubnu, když se střetli.

František seděl jako přikovaný. Nemohl spustit oči z obrazovky.

Muž zvedl ženu do náruče a hodil ji na zem. Ta využila kinetické energie svého pádu a sklouzla po zemi o několik metrů dál. Pak začal syrový fyzický duet.

Franta koukal na televizi s otevřenou pusou. Nikdy nic podobného neviděl. Před Vánocemi ho sice Anička vytáhla do divadla na Louskáčka, kde ho zaujal ruský tanec, ale tohle nebyl balet. Nebyl to ani cirkus, ani sport. Připomínalo to chvíli zápas, chvíli tanec. Sex. Vášnivé spojení dvou opačných prvků. Dialog beze slov. Smyslné, takřka živočišné ženiny pohyby začínaly tam, kde končila mužova dynamická, místy agresivní hra skoků a otoček. A obráceně. Tanečníci do sebe zaklesnuli své údy a plynulými pohyby změnili svůj boj ve společný tanec. Hudba zpomalila a splynula s jejich tempem. Bylo to nečekaně něžné a v kontrastu s předchozím dravým rejem. Těla se počala přelévat jako voda a ani na okamžik se neoddělila.

A najednou ucítil František, jak mu vlhnou oči. Zasáhlo ho to přímo do srdce. Přišlo to tak nečekaně, že se tomu nebyl schopen bránit. V hloubi jeho duše, mnohem hlouběji, než tušil, že je možné, se cosi uvolnilo. Cosi, co zpočátku bylo jen lehké chvění, cosi hřejivého, co se znenadání rozprostřelo do celého jeho těla. Kdyby se pokusil popsat své pocity, nenašel by slova.

Tanečníci postupně jednoduchými kroky, kdy každý navazoval na ten předchozí, aniž by bylo znát, kde končí jeden a začíná druhý, postupně splynuli ve vzájemném objetí. Hudba odeznívala do ztracena a oni těžce oddechovali. Sál se ztlumil do úplné tmy. Následoval záběr do publika a obrovský potlesk.

To už na sobě měl František natažené džíny a klopýtal ke skříni. Sáhl po své nejoblíbenější košili a vyběhl z bytu ven. Po dlouhé době fyzicky cítil, že žije.

Stála opřená o bar a zase si četla. Soustředěná a tak krásná. Nevědomky si hrála s pramínkem hnědých vlasů a roztomile se mračila. Přes sklo bylo vidět, že v kavárně sedí jen pár lidí. Většinou v páru. Popíjeli víno a povídali si.

Zvedla hlavu, aby se rozhlédla, a když shledala, že jsou hosté spokojeni, protáhla se jako kočka a znovu se začetla.

František pocítil zalechtání v břiše. Nebyl si jistý, proč stojí venku ani co má v plánu udělat. Věděl jen, že je tu jaro a proniká mu až do morku kostí. Cítil se šťastný.

Za normálních okolností by teď seděl doma, u počítače, a psal si s Nikolou nebo nějakou jinou. Zíral by do monitoru a dlaň měl přilepenou k myši.

Odkud se vzala ta energie, ta chuť do života, kterou pocítil? Kde byla poslední léta?

Zasmál se. Pak se nadechl a otevřel dveře.

Když došel až k ní, mladá žena vsunula mezi stránky záložku a přivřela knihu. Harry Potter. Teprve pak k němu pozvedla svou půvabnou tvář a tázavě se usmála.

František si znovu uvědomil, že ji už někde viděl. Nebyl si jistý, kdy a kde to bylo, ale ta tvář mu uvízla v podvědomí jako ryba v síti. Nebylo to, přemítal, náhodou na Instagramu?