Átma

 



Všechno začalo tím, že jsem zemřel. Jo, já vím, zní to jako hláška blouznivce, co se probral z klinické smrti, jenže mě to teda překvapilo, vždycky jsem si totiž myslel, že smrtí spíš všechno skončí, jediné co však skončilo, je můj život.

Vůbec vás nebudu nudit podrobnostmi, popravdě ani netuším, co se posralo, takže jen, abyste měli představu: bylo mi sedmnáct a tři čtvrtě (a navždy už asi bude), když mě před týdnem při zápase začala nějak divně bolet hlava. Tři dny jsem to vydržel a dál chodil do školy i na tréninky, ale bylo to horší a horší, třeštila mi, jako bych v ní měl střep a za okem jsem cítil tak příšerný tlak, až to se mnou jednoho večera seklo. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem si lámal hlavu nad domácím úkolem z matematiky. Kdybyste viděli tu rovnici, co jsem měl před sebou, nejspíš by to s váma seklo taky. Mamka volala okamžitě sanitku. Probral jsem se až v nemocnici a v dalších dnech absolvoval všemožná vyšetření, doktoři si mě mezi sebou přehazovali jako horký brambor, načež rozhodli, že mě musí operovat. Pak to šlo rychle: injekce, prášek, mamka brečí a dává mi pusu na čelo, u lůžka se objeví sestra, veze mě na operační sál, šup, zavedou mi kanylu, na prst nasadí kolík, je mi nějaká zima, třesu se jak ratlík, kolem samé roušky, zaregistruju oči anestezioložky, vzápětí ji slyším počítat: deset, devět, ucítím chlad v plicích, osm, sedm, těžknou mi víčka, šest, pět.. A pak vše zahalí tma. Sladká nicota. Dál nevím, už jsem se neprobudil. Proběhlo to zcela nepozorovaně a plynule, žádný nezvyklý vjem, nic. Prostě konec. Anebo ne? Záleží na úhlu pohledu.

Asi vás zajímá, CO vlastně teď jsem? A KAM jsem se po smrti dostal, nemám pravdu? To je právě ta prdel. Úplně přesně totiž nevím.

Nikde tady není zrcadlo, abych se kouknul, jak vypadám, každopádně je mi jasné, že moje fyzická schránka leží někde v mrazáku v márnici. Srdce mi přestalo tlouct, orgány fungovat; tělo (včetně mozku), které jsem skoro osmnáct let používal, je po smrti. Jak je tedy možné, že existuju dál? Nebo spíš - jaká část mé bytosti existuje dál?

Myslím, že jsem něco jako duše.

Ne duch, pozor! Duše. Nějaká svá vlastní podstata, myšlenková energie, vědomí, co já vím. Je to zvláštní, mám totiž odpojené smysly - nevidím, neslyším, necítím (aspoň už mě netlačí to oko), přesto však vnímám. Ono se to hrozně těžko vysvětluje.. hm.. je to podobné, jako když večer usínáte, úplně zapomenete na své tělo, a dostanete se do toho stavu na pomezí bdělosti a spánku, kdy si jen tak dumáte ve svém vnitřním prostoru. Ha, a to je další oříšek. Prostor.

Kde jsem?

To bych sakra taky rád věděl. Protože se nevznáším nad vlastní mrtvolou jako Patrick Swayze ve filmu Duch, nečíhám v bytě matikářky Růžkové, abych se jí zjevoval ze záhrobí a hýbal jí předměty před nosem (to dělal Swayze taky, i když ne u Růžkové doma, samozřejmě; moc jiných filmů s duchama jsem neviděl), doposud po mně nikdo nechtěl ani kačku za převoz přes řeku Styx, netrčím v žádném limbu či očistci, nesmažím se v pekle, zároveň však ani neskotačím po obláčcích v nebi (ne že bych po tom toužil). Někde ale přece, doprdele, být musím! Kdybych si to tu tak mohl projít a okouknout.. To bych ovšem musel přijít na to, jak se pohybovat, na což jsem zatím nepřišel. Kde se nacházím, vám teda nepovím! Přijde mi, že tak nějak všude.

Zřejmě jste zklamaní, doufali jste, že se dozvíte víc. Rád bych vám zprostředkoval přesné informace, jenže sám nevím jak to je; co se posmrtného života týče, nejsem o nic moudřejší ani po smrti. Pokud bych se měl ale pokusit popsat, jak se cítím, použil bych přirovnání k hudbě: představte si, že vesmír je pokoj, ve kterém hraje a já tón, co čekal v notovém zápisu. Sledujete? Když na mě přijde řada, zazním - v rámci určitého akordu, abych následně splynul s melodií proplouvající skladbou, která je navíc součástí symfonie. Svou úlohu jsem splnil. I když.. většinou se tóny opakují, že? Třeba v jiné části a úplně odlišné kombinaci, ale po pár taktech se vrátí, takže možná ještě k celkové harmonii díla přispěju - pravděpodobně jo, pokud má tato metafora fungovat. Jen se mě neptejte, kdo to celé zkomponoval.

Podívejte, nestihl jsem vystudovat v podstatě žádnou školu, ani toho přečíst dost na to, abych mohl porovnat svůj současný stav s nějakou filozofickou teorií nebo konceptem. Jo, já vím, že jste zvědaví, koneckonců, jak často máte příležitost poslechnout si něčí čerstvé posmrtné dojmy, že? No dobře, abyste neřekli, že se nesnažím:

Co si tak vybavuju ze školy, přijde mi, že pravdě blíž budou spíš hinduisti, než třeba křesťani. Já doma občas lhal (oukej, tak často), ve škole taky; bráchovi jsem jednou ukradl z pokladničky stovku, i když mu to potom zase tajně vrátil; zkusil jsem cigára, alkohol i trávu a porušoval školní řád (žádné přezůvky prostě nevypadají dobře). Byl jsem pyšný (Ostrava-Olomouc, 9:0), lakomý (že má mladší brácha dostávat menší kapesné, jsem přesvědčený stále), záviděl jsem (jo, tomu dementovi, co chodí s Hanouskovou), o hněvu, smilstvu, nestřídmosti a hlavně lenosti raději pomlčím úplně. Možná se v příštím životě narodím jako komár nebo jepice, ale zatím jsem si nevšiml, že by mi Lucifer rozpaloval pekelný kotlík, což znamená, že to, co tvrdí babička.. No.. zatím se pro jistotu nebudu rouhat, kdyby náhodou.

Teď vám to všechno vrtá hlavou, co? Možná si říkáte, jaká je to tragédie zemřít v sedmnácti. Ne, že bych z toho byl odvařený, ale žádná hrůza to není, věřte mi. Nemáte se čeho bát. Vážně. Jako bych se konečně osvobodil (tím vás samozřejmě nechci k ničemu nabádat, jen si užívejte, dokud to jde). Znáte to, všechno má své pro a proti. Už nikdy žádné úkoly z matematiky, prohlídky u zubaře, víkendy na chalupě (někdy to bylo fajn, uznávám), tátovy kecy, co ze mě bude; už neřeším blbosti, jako že mě Barbora Hanousková nechce ("Prosímtě, vždyť jsi jako můj brácha..") nebo že mám uši jak eman.

Na druhou stranu, jsou důležité věci, které jsem v životě nestihl. Sotva jsem si koupil permici do posilovny a kýbl proteinového prášku, a najel na Arnoldův trénink se zaměřením na bicepsy, přišla si pro mě zubatá. A to jsem měl v plánu nabrat šest kilo svalové hmoty - doufal jsem, že by to mohlo Hanouskovou nalomit. Taky jsem nedodělal řidičák, neoslavil osmnáctiny (snad někdo zruší tu rezervaci), a nepřispěl k postupu týmu na první místo tabulky (věřím, že hoši natrhnou prdel Olomouci i beze mě). Jo, a chtěl jsem mamce na narozky koupit tu voňavku od Burberry, co si tak přála, taťka jí to nekoupí, prý je to drahé a k hovnu, on nepochopí, jak může někdo dát patnáctset za takovou píčovinu. Prostě táta. A hrozně jsem se chtěl jednou podívat do Ameriky. Ale nedá se nic dělat.

Osudu jsem vděčný (přes veškerý posmrtný nadhled) za jedno: že jsem si stihnul v životě - víte co. Sice ne s Hanouskovou, ale lepší vrabec v hrsti, jak říká babča, nežli holub na střeše (ona ta Ptáčková z chalupy vůbec není k zahození, když sundá tepláky). Pozemské radosti, jojo..

Co? No, nesmějte se. Byli chudáci, co nestihli ani to. Pchá, ani to, někteří to zapíchli ještě dřív, než vůbec dostali první pusu, spatřili moře, nebo přišli na to, že Ježíšek nenosí dárky. Někdo se nestihne ani narodit. A teď si vyberte. Můžete naříkat nad tím, co nebylo, anebo být rádi, že bylo vůbec něco. Zase záleží, odkud se na to podíváte. Jako děcko jsem sledoval seriál Walker Texas Ranger, kde hrál Chuck Norris, a v jednom díle umíral kluk, myslím, že byl taky docela mladý, a Walker mu říkal: "Není důležité, kdy se narodíš a kdy zemřeš, ale co se stane mezi tím." Zní to pateticky, uznávám (taky ten seriál nikdy nezískal žádnou cenu Emmy, a to si navíc představte, jak takovou repliku pronáší Chuck Norris), ale něco na tom je. Zkuste to lidem vysvětlit, myslí si, že život je samozřejmost. Až mnohem později jim dojde, že život samozřejmost není, zato smrt jo.

Dokud jsou sami naživu, uvažují lidé o smrti vůbec podivně. Jakmile někdo natáhne brka, řeknou hned jéžišmarjá, dyť tu ještě mohl být deset let (vždycky řeknou kulaté číslo), a neustále litují toho mrtvého. To je ale nošení dříví do lesa, jak by řekla babča. Trápí se ti živí, chápete? Můj případ - umřel jsem a kdo to odnesl? Mamka, taťka, babička, brácha a pár kámošů. A Hanousková, když jí došlo, o co přišla, ha! Ti všichni na mě vzpomínají a pláčou. Ve škole to úplně slyším: "Chudák Peřina, celý život před sebou... Ubohý chlapec." Ale já se cítím skvěle, nic mi nechybí, to je ten fór! Jsem mrtvý a je mi dobře.

Zemřeli rodiče rodičů mých rodičů a jejich rodiče taky, zemře můj brácha, jeho děti, vnoučata, vnoučata jeho vnoučat a tak dále a tak dále, dokud třeba nezhasne slunce. Nemračte se. Dneska vám to přijde morbidní, ale není to smutné. Ani veselé. Tak to prostě je! Do věčných lovišť musí holt všichni.

Ne, nejsem cynik.. Že se směju? Spíš usmívám, mám to už totiž za sebou. Dospělí se taky vždycky shovívavě usmívají, když dítě pláče nad prasklým nafukovacím balónkem z poutě - vědí, že v kontextu lidského života je to ztráta bezvýznamná. Jenomže dítě tak daleko nedohlédne. Stejně se teď usmívám nad vašimi rozpaky a hrůzou ze smrti já. Je to, jako byste vylezli na vysokou horu a rozhlédli se, odsud je zkrátka vidět dál. Na všechny strany. Z této perspektivy se všechny vaše naděje, obavy, radosti i trápení zdají být malicherné jako prasklý pouťový balónek.

Koukněte, když jsem byl malý, vzali nás naši do Chorvatska a sotva jsme přijeli, začal taťka nadávat, že nedostal v práci aspoň deset dní, že týden je k hovnu, za týden si neodpočine, akorát vypadne z tempa, v práci se mu to nakupí, a příští týden touto dobou bude už zase sedět v kanclu jak kokot a myslet na ty kokoty z dalšího turnusu, jak tu leží na lehátku u moře a popíjejí pivo, zatímco on je zavřený v kanclu jak kokot. Pořád to opakoval. Prostě táta. Mamka mu říkala, ať na to nemyslí, že mají před sebou celý týden, ať si lehne na lehátko a dá si to pivo. Jenže taťka tvrdil, že to nejde, protože to letí tak rychle, že zítra to bude už jen šest dní, a tak se spolu hádali a dovolená nestála za nic. Za týden jsme se vrátili domů a on šel do práce. Víte, co tím myslím?

Asi z toho všeho nejste o moc chytřejší, co? Já taky ne. Z logiky věci, že vám tohle vyprávím, ovšem vyplývá jedno: jediné, co z vás zbude, je duše (ať už ve skutečnosti jsem cokoliv). Babča často říkávala, četla třeba knížku nebo poslouchala jakousi děsnou muziku, a říkávala: "To ti je potrava pro duši." Totéž jsem zaslechl i ve škole, když jsme museli do divadla nebo na výchovný koncert. Zeptal jsem se na to taťky, řekl, že duše je mu k hovnu, když trčí každý den v práci jak kokot, aby uživil čtyři hladové krky. Co se tím skutečně myslí, jsem pochopil až teď. Tělo živíte, aniž byste pochybovali o tom, je-li to nutné, ať mu však dopřáváte sebelepší stravu, nakonec vás stejně zradí. Dneska je mi celkem na nic, že jsem zvládl třicet kliků po čtyřech sériích a prokličkoval s balonem celé hřiště, k ničemu mi nejsou ani násobilka nebo vyjmenovaná slova. Zato krása (třeba, když koukáte na moře), umění (písnička, film, obrázek) a láska (držet holku za ruku; i ta jiná: fotbal, Vánoce doma..), tyhle potraviny dopřávejte duši, jestli vám můžu poradit. Je to jako v tom pořadu: "Jste to, co jíte." Tělo máte na chvilku, s tím, čemu spolu říkáme duše, budete však muset vydržet i po smrti. Duše nasaje, čím se za života obklopíte, jen to vám zůstane napořád. Já jsem toho živým (když to chcete vysvětlit něčím tak omezeným, jako je jazyk, paradoxům se nevyhnete) důkazem.

Jestli vás už nudím a šilháte po hodinkách, klidně běžte, pochopím to. Určitě máte na práci lepší věci, než poslouchat duši, jak si tu vylívá duši, haha. To víte, pro mě čas přestal hrát roli (alespoň do té doby, než se reinkarnuju, což nevím, jak přesně funguje, takže mi držte palce, ať je to příště ta Amerika), zato vám ho ubývá. Všechno jednou skončí, ale jak by řekla babča: "Každá mince má dvě strany." Světlo a tma. Teď mě napadá, mince je kulatá, takže kde má konec, hm? No nic, jdu zjistit, jestli se nějak nedostanu na svůj pohřeb (zajímalo by mě to) nebo aspoň k Hanouskové do sprchy. Jó, přátelé, teď už je mi blaženě a jednou bude i vám. Zatím však zůstaňte, kde jste. Je tam přece hezky.