Příběh Povídek z pod fousu


11 povídek a 1 článek. Povídky z pod fousu. Jak to všechno začalo a co stálo za rozhodnutím začít psát?

Předně je důležité uvést, že jsem nezačal psát teprve před třemi lety. To by se mé povídky zřejmě nedaly číst. Psát jsem začal už jako malý kluk ve svých jedenácti (náhoda?) letech - svůj deník. Inspirovala mě k tomu série Mládí v hajzlu od amerického spisovatele C.D.Payna, kterou jsem četl pořád dokola. Do dnešního dne mám v kufříku, kde jsem jako dítě schovával cigarety, petardy a pornočasopisy, uschovaných 11 (!) hustě popsaných deníkových knih, které jsem s přestávkami psal až někdy do svých dvaadvaceti let, někdy denně, jindy s půlročními pauzami. Psaní tedy vyžaduje, ostatně jako vše, v čem by člověk rád vynikl, trénink a praxi. 

Jako tanečník jsem se vážně zranil a můj život nabral nečekaný směr. V baletním souboru jsem dal výpověď, nové angažmá nezískal a zranění mi komplikovalo snahy někde se uchytit jako tanečník. Přestěhoval jsem se do Monaka, kde moje dnes už manželka nastupovala do prestižního baletního souboru. Já byl bez práce. Po nějaké době se jako jediná šance na návrat do profesionálního tanečního prostředí ukázala být operace. Tu jsem absolvoval a při rekonvalescenci jsem strávil asi měsíc doma u rodičů, kde jsem si z dlouhé chvíle otevřel po letech své deníky. A při jejich četbě jsem se velmi bavil.

Vrátil jsem se do Monaka s romantickou představou, že budu psát pod jihofrancouzským sluncem u nás na balkoně povídky. Geniální povídky. Konečně jsem věděl, jak ventilovat svůj nahromaděný umělecký přetlak. Při prvním pokusu psát na balkoně, kdy mi do očí i na papír stékaly proudy potu a jihofrancouzské slunce mi sežehlo záda i ksicht, jsem se raději přesunul dovnitř k jídelnímu stolu a notebooku. Pak vznikla má první povídka Facebook. Váhal jsem, ale nakonec to nevydržel a dal ji přečíst ženě. Díkybohu se jí líbila.

A tak jsem napsal další a pak další. Úplně mě to pohltilo, psal jsem celé dny. V noci jsem nemohl spát a odbíhal si psát nápady, formulace, nová témata na kus papíru. Byla to dřina, obrovská dřina a (pro tanečníka) nesmírná mentální námaha, jeden debilní odstavec jsem čistil třeba několik hodin, až se mi z hlavy kouřilo, a když jsem si jej další den po sobě přečetl, celý jsem ho smazal a začal znovu. Nejvíce času mi zabrala povídka Konkurz, kterou jsem cizeloval asi dva měsíce. Před Příběhem Jima Strawberryho jsem si zase musel nastudovat reálie a detaily Ameriky 19.století, přečetl jsem kvůli tomu několik knih, desítky článků, shlédl mnoho filmů. Nápady na povídky se díkybohu hrnuly. Jen je zpracovat. Když bylo povídek víc, založil jsem si na facebooku stránku a začal je publikovat. A netrpělivě přitom očekával reakce od prvních čtenářů. Což byli zpočátku členové rodiny a pár kamarádů (kterým dodnes nevěřím, že jich přečetli víc než jednu).

Dlouho jsem přemýšlel nad názvem. Jako je každá moje povídka více či méně skrytou poctou určitému spisovateli, tak i název Povídky z pod fousu je inspirován Čapkovými Povídkami z jedné a druhé kapsy. A proč z pod fousu? Coby uhlazený člen baletního souboru jsem si nemohl dovolit nosit bujný plnovous, teď jsem se jím však jako charismatický a přemýšlivý spisovatel mohl konečně pyšnit.

Dobrý spisovatel musí hodně číst a hodně psát, řekl Stephen King. První splňuji více něž dost, druhé už méně. Taky nejsem dobrý spisovatel. Samozřejmě jsem se pokoušel povídky někde prodat, nechat je vydat jako knihu, ale doposud se to nepodařilo. Nabízel jsem je do časopisů, v Psychologii mi otiskli článek Monako, jenže psát články mě nebavilo tolik jako povídky. Když mi odpověděli z nakladatelství, chválou většinou nešetřili, ovšem na vydání to nikdo neviděl. Ale to nevadí, sám si myslím, že by si zasloužily ještě vybrousit a dopsat několik dalších příběhů. Jenže na to je potřeba moře času, který teď nemám. Protože se můžu díkybohu (pozorný čtenář si všiml častého opakování slova díkybohu) zase věnovat své největší vášni - tanci.

Povídky z pod fousu jsem psal nesmírně rád. A nikdy jsem je netvořil pro sebe ani "do šuplíku". Psal jsem je pro vás, pro čtenáře, a těšil se na každou vaši reakci, pochvalu i kritiku. Sám jsem se u psaní hrozně bavil a každou povídku si hýčkal jako své dítko. Když jsem je s odstupem četl, zjistil jsem, že dokonalé zdaleka nejsou, ale to bych ani nechtěl. Dokonalost je nudná. Jak v tanci, tak v literatuře. Důležitější bylo dostat do nich humor a život, což si přeji, aby se podařilo.

To je tedy příběh Povídek z pod fousu, povídek, které vznikaly s láskou i frustrací, se smíchem i slovy jako kurvadoprdele na rtu.