Řidič



Sedím ve svém bytě a mám strach. Přijdou si pro mě. Je to stejně tak jisté jako nevyhnutelné. Nemůžu jíst a na nic se soustředit, jediné, co můžu dělat, je sedět v křesle a čekat. Jiný by se možná pokoušel s osudem bojovat, já ale vím, že je to zbytečné, nikdy bych jim totiž neunikl.

Nějaká naděje tu ale je přece vždycky, nebo ne? Moje poslední naděje přijde s ní; musí tady být každou chvíli.

Existuje něco horšího, než čekání?

Ale nějak to všechno začalo.


Jel jsem do Prahy na seminář a čekala mě několikahodinová jízda autem. Většinou poslouchám při řízení rádio nebo nějakou hudbu a cesta mi tak rychleji uteče, ale tentokrát venku pršelo a rádio přes déšť stejně nebylo slyšet. Zastavil jsem kousek za Brnem na jedné benzínce, abych si natankoval a dal si na posilnění kafe. Když jsem se potom vracel k autu, zastavila mě taková pohledná žena, docela mladá, fakt pěkná, oblečená celá v bílém, a zeptala se mě:

"Jedete směrem na Prahu?"

Protože jsem směrem na Prahu jel, přikývl jsem, a ona, jestli by se nemohla svézt se mnou. Moc dlouho jsem neváhal, sice se na mě ani jednou neusmála, ale ženská to byla pěkná a já neměl důvod jí odmítnout. Nasedla tedy ke mně do auta a najeli jsme na dálnici.

Déšť se zmírnil ve slabé mrholení, tak jsem pustil rádio.

"Nevadí vám hudba, že ne?" ptal jsem se ze zdvořilosti.

Hudba jí nevadila.

"Já totiž rád poslouchám rádio nebo nějakou hudbu, když někam jedu, víte, cesta mi pak tak rychleji uteče."

Nic na to neřekla; myslel jsem, že se třeba stydí. Snažil jsem se trochu rozproudit konverzaci.

"Přiznám se, že stopaře normálně neberu, ale vy nejste zrovna klasická stopařka, že? Většinou jsou to takoví vandráci s baťohama a botama od hlíny, co utratí všechno na nějakém fesťáku nebo kde a pak nemají na cestu domů. Nevím. Ne, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne, jen prostě, chápete, jet s někým třeba dvě hodiny v autě.. Radši jezdím sám. Ale vy máte boty čisté, takže.. ne, vážně, je to příjemná změna, musím říct.. A kam že to jedete?"

"Do Centrály."

"Aha.. a.. aha."

"Je to kousek od Prahy. Až bude třeba, budu vás navigovat."

Přišlo mi to trochu divné, ale neptal jsem se. Snažím se lidi neposuzovat podle prvního dojmu, protože ten může klamat; tahle žena působila od začátku dost nepřístupně, až arogantně, nezdvořile vzhledem k tomu, že jsem jí prokazoval službu, ale rozhodl jsem se být milý a doufal jsem, že pookřeje.

"No, já jedu do Prahy na seminář, víte, ale je to až zítra, takže jestli to máte někde po cestě, samozřejmě vás tam rád hodím."

Z rádia hrál nějaký letní hit a má spolujezdkyně hleděla před sebe na cestu; zdálo se mi, že přikývla, ale možná to byl jen nerovný povrch vozovky, co ten dojem způsobil.

"Ne, že bych chtěl nějak vyzvídat nebo co," nevzdával jsem se, "ale jak jste se prosímvás dostala na tu pumpu?"

"Čekala jsem na vás."

"Na mě, jo?" Dělá si ze mě legraci? Možná, že začíná flirtovat.

"Ano, na vás. Máte telefon?"

Ještě jsem přemýšlel nad tím flirtováním, takže mi trvalo, než jsem si uvědomil, že položila otázku.

"Prosím? Telefon - no, samozřejmě, potřebujete si zavolat?" Podal jsem jí telefon, který jsem měl v přihrádce u řadící páky a přemýšlel, jestli ta krasavice zná kouzelná slůvka jako prosím nebo děkuji. Chovala se nezvykle, ale snahu ženám porozumět jsem vzdal už dávno; udělejte, co chtějí a máte klid.

Vytáhla jakýsi kapesník, do kterého můj mobil převzala, otřela ho ze všech stran a pak - myslel jsem, že špatně vidím - stáhla okénko a vyhodila ho ven.

"Co to sakra děláte?!" Sjel jsem ke kraji a prudce přibrzdil.

"Jeďte dál," opáčila úplně klidně.

"Co si to.. co to má znamenat? Proč jste ten mobil vyhodila?"

"Jeďte dál."

Kolem svištěla auta; pustil jsem výstražná světla a obrátil se na ni.

"Tak dost! Nevím, co se vám stalo, ale vystupte si, prosím."

Až tehdy se ke mně otočila a upřela na mě svůj zrak.

"Teď mě poslouchejte S. - budu vám tak říkat, jako všem, je to pro mě jednodušší - , byl jste vybrán jako Řidič, a já mám za úkol vás dopravit do Centrály. Takže to prosím nekomplikujte a jeďte dál."

"O čem to sakra mluvíte?!"

"Byl jste vybrán, budete pro nás jezdit."

"Co to doprdele plácáte? Jak jezdit? Co je to za blbou srandu?!"

"Byl jste vybrán jako Řidič," opakovala dokola jako automat, "teď vás zavezu -"

"Tak jo, vystupte si, madam. Dělejte si prdel z někoho jiného. Asi jste se pomátla."

Ženská se nezvedala, tak jsem si rozepnul pás, vystoupil a šel jí otevřít dveře. "Tak, prosím."

A v tu ránu mě cosi štíplo do stehna a já se skácel k zemi, tělem mi projela prudká bolest a chvíli jsem se nemohl vůbec pohnout. Zalapal jsem po dechu a koutkem oka zahlédl, jak si ta potvora cosi zastrkuje do kapsy svého bělostného saka.

"Co to kurva bylo?!" zaječel jsem, ale můj hlas pohltily zvuky dálnice.

"Až se vzpamatujete, nasedněte prosím, jedeme dál."


Byl jsem v šoku. Jeli jsme dál, ale bublal ve mně hrozný vztek, takový, že ručička tachometru se brzy vyšplhala na stodevadesát.

"Zpomalte," poručila mi.

"Budu si ve svém autě jezdit jak chci, jasné?"

"Řekla jsem zpomalte."

"Nebo co? Nebo mě zase štípnete tím paralyzérem? Tak fajn, pak to napálím ve dvoustovce do svodidel a vás budou škrábat z cesty ještě týden."

Nevím, jestli si byla vědoma absence svého pudu sebezáchovy, ale skutečně tu černou věc zase vytáhla; můj pud sebezáchovy zareagoval spolehlivě.

"Tak jo, tak jo, už brzdím." Zpomalil jsem na stotřicítku. "Kurva! Kdo sakra jste? Nějaká agentka? Pracujete pro nějakou tajnou organizaci? Anebo jste prostě jen šílená, co? Bože, to je fakt jak z nějakého amerického filmu." Ve skutečnosti jsem si však začínal připadat jak v Kafkově románu.

"Tak řeknete mi, kdo jste?"

"Jsem Sestra."

"Aha, díky, už jsem doma."

"Mám za úkol vás přivézt. Budete v Centrále bydlet."

"Jako kdy? Já mám zítra ten seminář!"

Nepokládala za nutné mi odpovídat.

Tohle se musí nějak vysvětlit, říkal jsem si, to přece není možné; nevím, k čemu jsem se to připletl, ale určitě to bude nějaký omyl. Nebo nějaká blbost. Zkusím tu ženskou nějak nachytat.

"Říkala jste předtím, že jsem byl vybrán, ale kým?"

"Námi."

"A to je kdo? Nějaká sekta, organizace? Kdo je to námi?"

Ticho. Jen stupidní reklamy z rádia.

"Jste tajemná jak hrad v Karpatech.." Koukl jsem na ni, ale nevypadala, že by jí to přišlo vtipné jako mně. "Dobře, tak dejme tomu, že zítra zmeškám seminář a rodině, kamarádům, šéfovi, nikomu nebude divné, že se neozývám, a já vám budu dělat toho vašeho řidiče. Co z toho budu mít?"

"Nemáte na výběr."

"Teď mluvíte jako můj pojišťovák." Chvilku jsem pozoroval její kyselý výraz. "Ale koukám, že vás tenhle džob náramně baví, co? To je vždycky radost vidět někoho tak usměvavého a milého, hotové pohlazení po duši. Jestli budu dělat toho šoféra vám, bojím se, že spolu umřeme smíchy. No a kam teda jako mám podle vás jezdit?"

"Kam bude třeba."

"Jasně. A pak?"

"Po uplynutí tohoto týdne dostanete den volna, budete si moct všechno zařídit a možná si trochu užít."

Nezaslechl jsem v jejím hlase konečně stopu po něčem lidském, po ironii? Ne, že bych k ní v ten moment pocítil větší sympatie, ale aspoň jsem se přesvědčil, že mě neunesl robot.

"Co myslíte tím všechno si zařídit a trochu si užít?"

"To bude na vás."

"Jo. No a pak? Po týdnu toho vašeho ježdění a volna, pak co?

"Pak pro vás přijdeme."

"A budu zase řidič."

"Ne S., pak zemřete."


Četl jsem v životě příliš mnoho knih a viděl příliš mnoho filmů, než abych mohl brát tuhle situaci vážně; napadlo mě, že mi třeba kamarádi koupili jeden z těch debilních zážitků, kdy vás jakože unesou a pořád jsem čekal, kdy se ta ženská něčím prozradí, kdy už to konečně nějak vygraduje, ale nic se nedělo. Pak se mi vybavil film Hra s Michaelem Douglasem, jak mu tam ta společnost vytvoří fiktivní realitu na míru a on se pak na konci stane lepším člověkem, třeba něco podobného funguje i v Česku, napadlo mě. Jenže kdo by za mě utrácel? Faktem bylo, že jsem zatím seděl vedle sice krásné, leč nepříjemné ženské, a ta mohla před chvílí klidně zdrhnout z nějaké psychiatrické léčebny; držela mě v šachu připraveným paralyzérem, zatímco já musel řídit. A co hůř, neměl jsem nejmenší tušení, co má ta ženská za lubem.

"Můžu se na něco zeptat?" prolomil jsem ticho.

Následné mlčení jsem bral jako souhlas.

"Je to nějaká legrace?"

Odpovědi se mi nedostalo.

"Znáte Franze Kafku?"

Ta ženská byla jak vosková figurína, civěla furt před sebe a ani nedala najevo, jestli mě slyšela.

"Proces, Zámek.. Znáte to? Připadám si totiž jako v těch knížkách. ,Toho dne se K. probudil,´nebo jak to je.."

"Můžete chvíli mlčet?"

Vypnul jsem rádio.

"Máte ráda ticho, jo? Vy asi nejste vdaná, co? No, já se rozvedl vloni a manželství - klidně do toho jděte, u nás bylo poslední rok ticho skoro pořád.. Taková pěkná ženská, co kdybyste se aspoň představila?"

Pokusila se to skrýt, ale povzdechla si. Viděl jsem, jak se jí nadmul hrudník a zase klesl.

"Budu vám říkat X., co vy na to?" navrhl jsem. "Jako neznámá. Vy budete X. a já S., jako z nějakého sci-fi filmu."

Nepodívala se na mě, jen si z čela upravila pramen svých hnědých vlasů.

"Pravděpodobně vám to nedochází S., ale za týden zemřete, jako ti ostatní, a můžu vám garantovat, že se ještě nikdy nestalo nic, co by tomu zabránilo. Pokud tedy chcete dál vtipkovat, prosím, být vámi ovšem, raději mlčím, pokud totiž neuděláte chybu, máte nárok na splnění jednoho přání, což vám řeknou v Centrále, ale abyste měl nad čím přemýšlet, prozradím vám to už teď."

"Teda," hrál jsem zklamaného. "Stará dobrá zlatá rybka, jenom jedno přání, jo?"

Neměla vůbec smysl pro humor, přestávalo mě to bavit, a byl jsem z toho vůbec zmatený. Pokud to celé byl nějaký vtip, tak pomalu ztrácel na kouzlu, jenže co když to sakra žádný vtip není, blesklo mi hlavou, co když mluví celou dobu pravdu? Znělo to šíleně.

"Co když uteču?" zkusil jsem.

"To vám nedoporučuji. Už teď máte ve stehně implantovaný lokátor, najdeme vás kdekoliv na Zemi."

Úsměv mi ztuhl na rtech. A začínalo mi docházet, že se tady děje něco opravdu divného.


Centrála byla vila na okraji Prahy a když jsme k ní přijížděli, působila neškodným a mírumilovným dojmem, při vjezdu do dvora jsem si povšiml několika kamer, které nás špehovaly svým černým okem z každého rohu. Zaparkoval jsem na štěrkové cestě před vilou a klíčky nechal v autě, jak mi X. poručila. Následoval jsem ji do baráku, vedla mě po schodišti nahoru do prvního patra a pak přes dlouhou chodbu k jakýmsi dveřím.

"Tady počkejte," pokynula mi a otevřela ty dveře.

Vešel jsem dovnitř a cítil se proti své vůli odevzdaně. Venku bylo stále sychravo, takže v místnosti panovalo šero; až na nízké dřevěné lavice okolo zdí byla úplně prázdná, vypadalo to tam jako v nějaké čekárně u lékaře. Byl jsem vážně zvědavý, jak se tohle vysvětlí.

Moje průvodkyně se otočila a bez dalšího vysvětlení mě tam zanechala.

Sedl jsem si a rozhlížel se kolem, vedly odsud dvoje dveře, z nichž jedněmi jsem přišel. Po pár minutách jsem se zvedl a zamířil k oknu, moje auto už venku nestálo. Místo vzteku nebo strachu se mě najednou zmocnila apatie - dobře, možná smíšená s úzkostí, ale převážně apatie. Pátral jsem pohledem v zahradě, která působila opuštěně a v tomhle počasí depresivně, a znovu si vzpomněl na Franze Kafku. Celé to bylo prostě absurdní.

Začínal jsem být unavený, myšlenky v hlavě mi vířily a samovolně si konstruovaly rozumná i méně rozumná vysvětlení, a nemám ponětí, kolik času uběhlo, ale v jednu chvíli mě prostě opustila trpělivost a já se zvedl a otevřel ty druhé dveře; nevím, proč mě to nenapadlo dřív, zamčené nebyly.

"Je tu někdo? Čekám tu už nejmíň hodinu, sakra!" zařval jsem.

Za stolem uprostřed pokoje - nebo spíš kanceláře - se neznatelně pohnulo křeslo. Všiml jsem si, že v něm kdosi sedí obrácený zády, zpoza opěradla mu totiž vykukovala hlava. Očividně nejsem sám, kdo hodně kouká na filmy.

"Posaďte se," vyzval mě vysoký, s určitostí však mužský hlas. Kdybych nebyl tak unavený a vystresovaný, možná bych tu teatrální scénu ocenil.

"Myslel jsem, že budu líbat prsten," řekl jsem. Čím víc jsem ve stresu, tím víc mám tendenci vtipkovat.

Bylo slyšet, že muž mlaskl.

"Omlouvám se za to čekání," nasadil laskavý tón, "děláme to tak vždycky, ovšem já na vás také čekal, takže jsme na tom stejně."

"Jaký to má smysl?"

"Dobrá otázka. Možná přimět vás, abyste se zamyslel nad relativností vnímání času?"

"Můžete mi říct laskavě, proč jsem tady?" řekl jsem pevným hlasem.

"To vám měla vysvětlit Nora."

Nora - takže se jmenuje Nora.

"Jo, opakovala furt, že jsem byl vybrán jako Řidič nebo co a že má za úkol mě přivézt sem, ale můžete mi vysvětlit, co to má znamenat? Já musím dneska do Prahy, zítra mám seminář a.. můžete se sakra otočit, když spolu mluvíme?"

Křeslo se začalo pomalu otáčet, podrážděně jsem vydechl.

"Nezlobte se, jen se snažím udělat dojem," omluvil se drobný a hubený muž s očima blízko u sebe, když se ke mně dotočil čelem. Odhadl jsem, že mohl mít tak k šedesátce. Když mě uviděl, jak si ho prohlížím, pokrčil úzkými rameny. "Nejsem zrovna Marlon Brando, uznávám."

Spíš žokej Váňa, pomyslel jsem si.

"Takže pane.. pane..," začal jsem a chtěl si to už vyjasnit.

"Říkejte mi Doktor."

"Cože?!"

"Dělám si legraci, říkejte mi jak chcete, beztak se uvidíme jen krátce."

"Aha. Takže, co má znamenat tohle.. kafkovské divadlo?"

Muž se upřímně zasmál.

"Víte, že nejste první, koho to napadlo. Přiznávám, že to celé působí tajemně, ovšem jen z vašeho úhlu pohledu. Pro mě je to tajemné asi jako pečení rohlíků."

Choval se velmi zdvořile, přátelsky řekl bych, a ač jsem se tomu pocitu bránil, byl mi ten člověk sympatický. Ale jak jsem říkal, snažím se nedat na první dojem.

"Jste nějaká firma, církev, nebo co vlastně jste? A jak jste na mě sakra vůbec přišli?"

Zatvářil se shovívavě, jako učitel naslouchající pomalejšímu žákovi.

"Byl jste vybrán jako Řidič."

Nevěřícně jsem se zasmál. Bylo toho právě dost.

"Víte co, byla to sranda, ale já musím do Prahy, vraťte mi moje auto a nechte mě na pokoji, na tyhle srandičky nemám čas ani náladu. Děkuji pěkně, nashledanou a běžte do prdele!" A zvedl jsem se a vyšel z místnosti. Už jsem si to mířil po schodech ven, když tu se odněkud vynořil chlap jak hora, a než jsem stihl cokoliv podniknout, popadl mě a dovlekl mě zpátky.

"Děkuji Norberte."

Dveře se zavřely, aniž jsem si Norberta stihl pořádně prohlédnout.

"To byla vaše první, a doufám že poslední, chyba," promluvil teď poněkud příkřeji muž. "Teď si půjdete lehnout, váš pokoj je připraven, Norbert vám přinese večeři. A pokud se budete nudit a pocítíte nutkání zase utíkat, a tím pádem udělat svou poslední chybu, pusťte si video. Nějaké otázky?"

"Proč?"

"Proč co?"

"Proč tohle? Co ode mě chcete?"

"Byl jste vybrán jako Řidič. To od vás chceme."

V ten moment jsem se rozbrečel. Bylo to ponižující, ale úlevné.

"No tak. Na tohle není čas, - abych nezapomněl, týden pro nás budete jezdit a pak vám dáme den volna, abyste si mohl vše zařídit, ale hlavně, pokud během vaší služby nenastane žádný problém, dostanete od nás jako odměnu bonus, splníme vám poslední přání, téměř cokoliv, peníze nehrají roli."

"To myslíte vážně, že mě hodláte zabít?! Jen tak? Proboha, proč? To přece nemůžete!"

"Je to nutné, obávám se, to jsou naše pravidla, nebudete první ani poslední. A ještě drobnost, doporučuji vám o nic se nepokoušet, ujišťuji vás, že je to naprosto zbytečné. Fungujeme úspěšně již velmi dlouho a veškeré mouchy v systému máme dávno vychytané."

Něco v jeho tónu mi říkalo, že si ten muž nedělá legraci. Zmocnila se mě panika.

"Ale to přece nejde, nemůžete mě jen tak zabít!"

Zatvářil se znuděně. Jak jsem říkal, četl jsem mnoho knih a viděl mnoho filmů, kde se objevovali záporáci, jenže tenhle chlapík vypadal jako úplně normální člověk, a kdyby jej někdo do takové role záporáka obsadil, vzbuzoval by snad až pobavení. Až na to, co říkal. Nevěděl jsem, co se to děje a bylo mi jasné, že se jedná o nějaký druh psychické manipulace, promyšlené a důsledné, ale netušil jsem proč. Proč vybrali zrovna mě, co ode mě chtějí? Sledoval jsem sám sebe jakoby z odstupu, a neviděl v tu chvíli žádné východisko, takže jsem jen poslušně přikývl a utřel si oči.

"Ještě něco vás zajímá?" zeptal se skoro přátelsky.

"Kdo jste?"

Mlaskl. "Chápu, že je trýznivé nic nevědět, ale tohle si pro všechny případy necháme pro sebe. Tak," tleskl rukama a bloumal kolem očima, jestli na něco nezapomněl, "myslím, že naše schůzka je u konce, uvidíme se ještě jednou za týden, naposled."

Ve dveřích se objevil Norbert, alespoň myslím, že to byl on, a odvedl mě o patro níž do mého pokoje, kde mě zamkl. Padl jsem na postel a pokoušel se uvažovat.

Co se to děje? Kdo jsou ti lidi?

Znovu jsem si přehrával události celého dne a rozhovor s Doktorem, jak se mi ten muž nejspíš v žertu představil. ,Chápu, že je trýznivé nic nevědět, ale tohle si pro všechny případy necháme pro sebe.´ Takhle to řekl, pro všechny případy, teoreticky tedy musí počítat s tím, že je možné, že by jim někdo utekl. Pro všechny případy. Ale přece nemůžou myslet vážně, že mě chtějí zavraždit. Chtějí mě pravděpodobně jen zastrašit a odradit od pokusů o útěk. To proto přede mnou mlčí, protože kdyby se mě skutečně plánovali zbavit, proč by jim záleželo na tom, že něco vím?

Ale proč, sakra? Proč?

Svůj pokoj jsem celý prošmejdil, vypadal jako v hotelu, s tím rozdílem, že v hotelu bych dostal klíče; byla tu postel, skříň, televize - programy nefungovaly, stolek a koupelna; okna zde nebyla žádná.

Navečer mi Norbert přinesl jídlo, bramborovou kaši a kousek masa. Když jsem se zeptal na pití, řekl, že si mám natočit vodu z kohoutku.

Po jídle jsem se šel osprchovat a ve sprše jsem si všiml modřiny na stehně, kam mě X. - vlastně Nora - zasáhla paralyzérem. Prohmatal jsem si to místo a skutečně cosi pod kůží nahmatal, jakýsi tvrdý hrbolek.

Pochopitelně jsem nemohl usnout, převaloval jsem se v posteli a neustále zvažoval své možnosti, pokoušel se to všechno nějak analyzovat. A pak, uf, ještě teď mi běhá mráz po zádech, pak - jakmile se zdálo, že nic nevymyslím - jsem udělal něco, co bych byl býval vzal nejraději zpátky. Pustil jsem si to video.


Ráno mě vzbudil Norbert, donesl mi snídani: dva krajíce chleba, sýr, marmeládu a čaj, ačkoliv po ránu piju kafe. Řekl, že mě vyzvedne za půl hodiny a šel. Hledal jsem hodinky, abych zjistil, v kolik to je, ale nemohl jsem je nikde najít. I mé oblečení někam zmizelo. Koukl jsem do skříně a viselo tam několik košil, a v přihrádce jsem zase našel dvoje kalhoty. Nezapomněli ani na spodní prádlo, bylo v šuplíku, úplně nové, ještě zabalené, jak trenky, tak ponožky. Museli to sem přinést někdy v noci, když jsem spal.

Přežvykoval jsem chleba a nemohl se zbavit toho hrůzného obrazu v mé hlavě. Pořád jsem viděl toho chlapa, jak tam jen tak sedí, brečí, buší do zdi, leží, zpívá si.. Trvalo to sedm hodin, ale video bylo sestříhané, šlo to poznat podle údajů na obrazovce, podle data a času, ve skutečnosti to muselo trvat týden a z každého dne byla zaznamenaná jen jedna hodina; přetáčel jsem, nic se tam vlastně nedělo, obraz byl nazelenalý - kamera byla zřejmě nastavená na noční vidění - a celou dobu zabírala jen tu jednu místnost a toho chlápka. Kurva! Měl jsem to hned vypnout, neměl jsem se na to dívat, ale z nějaké zvrácené zvědavosti jsem koukal dál a přetáčel furt dopředu. Jak jsem říkal, nic se tam v podstatě nedělo, i tak to však stačilo na to, abych měl noční můry. Poslední čtyři hodiny už jen ležel nebo seděl v rohu, a nešlo poznat, kdy přesně.. kdy přesně byl konec. Nic mu tam nenechali, jen kýbl vody a chleba, a ten si snědl už první den.

"Tak pojď."

Moc jsem toho nesnědl a tak tak jsem se stihl umýt, než pro mě přišel Norbert. Dovedl mě k bílé škodovce a vzápětí se vytratil. Auto bylo jako nové, naleštěné, mnohem lepší, než můj peugeot; sedl jsem dovnitř a všiml si klíčků v zapalování. Na moment jsem si pohrával s myšlenkou, že bych na to šlápl a zkusil ujet, ale než jsem se nadál, objevila se Nora. Zapnula si pás a bez pozdravu mi přikázala, kam mám jet.

Každý den to pak chodilo stejně, Norbert mě vyzvedl z pokoje a večer mě do pokoje zase odvedl. Já jezdil s Norou, na různá místa, po celé republice, kam mi Nora řekla. Nikdy mi neprozradila, jak dlouho se na daném místě zdržíme, ani co tam jede dělat; vždycky si vzala klíčky a zamkla mě v autě, než někam odešla. Pochopitelně jsem se pokoušel s ní mluvit, zjistit co nejvíc, vymáčknout z ní jakoukoliv informaci, ptal jsem se na všechno možné: kde je moje auto, proč jedeme tam a tam, co tam jede dělat, jak přišli právě na mě, jestli dali někomu v Ostravě vědět, že jsem tady, jakou má ráda hudbu, filmy, knížky, co je to za společnost, pro kterou pracuje a jak dlouho pro ně pracuje, kdo další kromě ní a Norberta pro ně pracuje a tak dále, ale nic nového jsem se nedozvěděl, Nora mlčela jako ryba anebo mě vždy odbyla tak, že už jsem se neptal.

"Viděl jsem to video, Noro," svěřil jsem se jí asi třetí den.

"Neoslovujte mě tak."

"Promiňte. Ale když si povídáme, tak to není chyba, ne, povídat si můžeme?" Chtěl jsem si být jistý, že nestrávím své poslední dny a hodiny v temné kobce jen s kýblem vody.

"Byla bych raději, kdybyste mlčel."

"Na tom videu, ten muž, to byl taky řidič?"

Zcela neznatelně Nora ztuhla. Většinou byla jako z kamene a její vyjadřování i řeč těla zůstávaly strohé a nečitelné, a možná právě proto jsem si všiml v jejím chování každé nepatrné změny.

"Vozil vás, Noro, jako já? Taky seděl na tomhle místě a mluvil s vámi?"

Nora se nadechla, jako by předtím zadržovala dech.

"Buďte zticha."

"Promiňte, Noro - promiňte, že vám tak říkám, ale proč to děláte? Co vás nutí být součástí tady toho -"

Nora vrhla pohled do zpětného zrcátka a zkousla si ret.

"Poslouchejte mě, S., tohle je mnohem větší, než si myslíte, než si vůbec dovedete představit, věřte mi, bude méně komplikované, když budeme plnit každý své úkoly a vy se nebudete pokoušet hledat odpovědi, smiřte se s tím a nepátrejte. Prosím. Prosím.." Odmlčela se a zavřela oči. "Nemůžete z toho nijak vystoupit, nejde to, neexistuje sebemenší šance. Nic by se nezměnilo, kdyby.. kdyby.." Dýchala teď téměř s námahou. A pak jako by utěsnila prostor, kudy její slova unikala a tvář se jí opět vrátila do svého původního stavu. "Prostě to berte, jak to je," uzavřela beze stopy po soucitu.

I tak mi toho však stihla říct víc, než dosud za celou dobu.

Hodně jsem nad tím přemýšlel a další dny se pokoušel dostat z ní víc, ale marně. Když jsme se den nato vraceli k vile, které říkali Centrála, nevydržel jsem to a vmetl jí:

"Víte co, Noro, já nevěřím, že jste tak bezcitná a krutá, jak se snažíte působit.."

"Ještě slovo, S., a nahlásím, že jste udělal chybu."

A víckrát jsem to nezkoušel.


"Ty Norberte, znáš Kafku?" vytáhl jsem na hromotluka předposlední den, když mi trochu otrnulo. Norbert mi přinesl večeři.

"Na. A drž hubu."

"Jo, a díky, že mi nosíš každý den jídlo, musí to být otrava, co? Tak znáš toho Kafku?"

Nedůvěřivě na mě hleděl s tácem v natažených rukou.

"To vaříš ty?" poposedl jsem na posteli. "Je to docela dobré, chutná mi to. Kafka je jeden spisovatel, víš? Ty jíš ale asi něco vydatnějšího, když máš takové svaly, co?"

"Hodně proteinů," řekl a netrpělivě přešlápl. "Vem si to už."

"Jo, díky."

Norbert se otočil a odcházel.

"..a Norberte?"

"Co je?" zastavil se ve dveřích. "Nemůžu s tebou mluvit, Doktor říkal, ať s váma nemluvíme."

"Ty mu fakt říkáš Doktor?"

"Jako jak?"

"To je jedno. Prosímtě, Norberte, nemohl by ses podívat do koupelny na záchod? Pořád teče."

Tupě na mě zíral.

"Ale jestli tomu nerozumíš, tak aspoň řekni Doktorovi, ať zavolá instalatéra, dneska jsem ještě spláchl, ale zítra bys to možná musel vytírat, ty tu uklízíš, ne?"

Takhle nervózní jsem byl naposledy u maturity, nebo spíš před prvním milováním, ale Norbert svraštil obočí a překvapivě zamířil do koupelny.

"Tady nikdy nic pokaženýho nebylo.."

Vsadil jsem na fakt, že takové svaly se málokdy slučují s pronikavým intelektem a jakmile se Norbert sehnul nad toaletou, přibouchl jsem dveře koupelny a otočil klíčkem. Cha! Zas tak precizně vyladěné to nemáte, pomyslel jsem si, když necháváte klíčky v zámku. Jak jsem předpokládal, můj pokoj byl zvukově izolovaný, takže když jsem ho opouštěl, nebylo Norbertův křik vůbec slyšet.

Myslím, že Norbert toho moc nepřečetl, určitě nic od Kafky.

Bosky a v trenkách jsem vyrazil po schodech a proběhl chodbou, kudy mě první den vedla Nora, zastavil jsem se až u těch posledních dveří. Modlil jsem se, aby mě nezachytily žádné kamery. Mohl jsem zkusit utéct, ale nechtěl jsem riskovat, že se někomu na obrazovce rozpípá červená tečka, vzdalující se od vily, takže jsem zůstal v domě. Neměl jsem to vůbec promyšlené, ani jsem nedoufal, že by se mi něco takového mohlo povést, musel jsem improvizovat.

Opatrně jsem otevřel dveře do místnosti s lavicemi a málem se mi zastavilo srdce, když jsem na okamžik spatřil Nořina záda, mizející právě v Doktorově kanceláři. Počkal jsem, až zavře dveře a vklouzl dovnitř.

".. vyvíjí dobře," zaslechl jsem Doktorův hlas.

Připlížil jsem se ke kanceláři a přiložil ucho ke dveřím.

"Ano, je spolehlivý," referovala Nora. "V Příbrami nebyl problém, zašlou vám potvrzení. Ví o tom městská policie a s jejich Sestrou jsem mluvila."

"Výborně, Noro."

Přišlo mi, že slyším nějaký šustot a lekl jsem se, že se každou chvíli otevřou dveře a já budu odhalen, ale přinutil jsem se zůstat v klidu. Pak promluvil zase Doktor.

"Tady jsou pokyny k zítřku. Zítra mi sdělí jméno a místo vyzvednutí nového Řidiče."

"Ehm.. vím, že jsem ta poslední, která by mohla navrhovat vylepšení," ozvala se nesměle Nora, "ale napadlo mě, totiž, nebylo by přece jen efektivnější nechat si Řidiče jednoho? Ten současný je velmi schopný a -"

Že by se mě pokoušela zachránit?

"Noro, Noro..," zpíval svým vysokým hlasem Doktor, "jak dlouho tomu je, co jste byla vybrána, dvanáct let? Řídit může každý, ale vy byste si měla vážit toho, co máte. Já pravidla nevymyslel, já je pouze zdokonaluji, tak jako ostatní. Jste žena, vyškolená, nepochybně loajální, ale pořád žena, a zkušenosti nás poučily, čeho všeho jsou ženy schopny - zvlášť zamilované ženy, viďte? My se pokoušíme rizika eliminovat nebo aspoň snížit na minimum, ne vás jim vystavovat. Týden je podle výzkumů adekvátní doba jak pro náš rozpočet, tak pro vaši emoční stabilitu. Nepodceňujte to."

Nora cosi zašeptala, znělo to jako "jistě.

"A teď se běžte připravit na zítřejší úkol, já musím podat zprávu Architektovi."

Pelášil jsem pryč a zastavil se až na schodech, srdce mi v hrudi bušilo jako dunění techna. Zvažoval jsem, kam teď, tohle byla zřejmě moje poslední příležitost. Vtom jsem nad sebou uslyšel kroky, a než jsem se stihl schovat, prošla přes chodbu Nora. Nevšimla si mě, hned zapadla do jedněch dveří.

Přemýšlel jsem, že za ní půjdu, ale rozmyslel jsem si to; kdoví, jak by zareagovala.

Sešel jsem dolů a nakoukl do kuchyně, nikdo tam nebyl. Obhlédl jsem to tam a po krátké úvaze nakonec popadl velký kuchyňský nůž, co ležel na lince. Nervy mi tekly a neměl jsem žádný lepší nápad, tak jsem se vrátil do pokoje. Možná to byla chyba, ale Nořina slova mě naplnila novou nadějí.

Zavřel jsem za sebou a zaklepal na Norberta. Jako bych probudil spícího pitbula.

"Pusťte mě!" začal vřískat. "Doktore, já za to nemůžu, měl pistoli, přivedu ho zpátky, přísahám, nebyla to moje chyba, přísahám, já ho chytím.." Zdálo se mi, že brečí.

"To jsem já Norberte."

"Ty hajzle! Zabiju tě!"

"Norberte, pustím tě, ale poslouchej mě."

"Já tě zabiju ty jeden zkurvenče!" Bušil do dveří.

"Tak fajn, jdu za doktorem a řeknu mu, že jsem tě zamkl u sebe v koupelně, určitě tě pochválí. A pak se zkusím nějak prosekat ven, mám z kuchyně nůž, víš, stejně nemám co ztratit." Jakmile jsem to dořekl, zauvažoval jsem, proč to neudělám přesně tak, jak říkám, ale pak jsem si připomněl, že hraju o čas, potřebuju mluvit s Norou. Jediné, co pro mě teď má nějakou hodnotu, je čas.

"Nedělej to, prosím, oni mě zabijou, nesmím dělat chyby! Pusť mě, domluvíme se," žadonil Norbert.

"Pustím tě, ale budeš mě poslouchat, jasné?"

"Tak jo, ale už mě pusť."

Odemkl jsem koupelnu, rychle oběhl postel a připravil si nůž. Norbert se vyřítil ven a funěl nosem, nenávistně na mě zíral.

"Norberte, já vím, že kdyby se Doktor dozvěděl, jak snadno jsem tě napálil, tak se tě zbaví. Nemají zapotřebí zaměstnávat neschopné hlídače."

"Co chceš? I kdybych tě pustil, daleko se nedostaneš."

"Já vím, mám pro tebe návrh. Já ti dám ten nůž a ty mě zase zamkneš, to je vše, už jen dneska, pak se mě zbavíš. Ale nikomu nesmíš říct, co se stalo. Pozítří bude po mně a já si to tajemství vezmu do hrobu."

Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, na což zjevně nebyl na rozdíl od zvedání činek zvyklý. "A to je všechno? A co tím teda získáš?"

"Prostě mi došlo, že neuteču. Ale nechci skončit v tom černém sklepě, navíc mi slíbili splnit poslední přání, pokud neudělám chybu."

Norbert se mračil.

"Ale tys ji teď udělal."

"A ty taky. Podívej, já zemřu tak jako tak, ale ty se můžeš zachránit, pokud o tomhle nikomu neřekneme."

Blafoval jsem, samozřejmě, nemohl jsem tušit, co by se stalo, sázel jsem však na to, že Norbert si taky nebude jistý.

Mrkal a bylo znát, že řeší dilema.

"Tak dobře. Ale jakou mám záruku, že zítra nepráskneš Noře, že jsem udělal chybu?"

"Žádnou, Norberte, stejně jako já. Musíme si prostě věřit." Hleděl jsem mu pevně do očí, načež jsem položil nůž na postel a poodstoupil.

Popadl ho a sevřel v ruce. Pak se otočil, vyšel ven a zamkl dveře.


Ráno se mi vyhýbal očima jako zamilovaná puberťačka.

"Poslední den," zamumlal, když mi přinesl snídani. "Večer jdeš k Doktorovi."

Lekl jsem se, že si to nějak rozmyslel nebo co, ale pak se mi vybavilo, že Doktor říkal, že se ještě setkáme.

"Dobře Norberte, a díky za všechno, bude se mi stýskat." Možná jsem to trochu přehnal, ale Norbert se zatvářil jako důvěřivé děcko. Jsem přesvědčený, že tohle mu ještě nikdo neřekl.

Dnes jsme měli jet do Olomouce. Nora byla jako obvykle zamlklá a zdálo se mi, že má navíc napuchlé oči jako kdyby celou noc plakala. Mně taky nebylo zrovna do smíchu, zítra jsem měl podle všeho zemřít.

"Tak, dneska naposledy, co?" nadhodil jsem, ale Nora obrátila hlavu a předstírala, že kouká z okna.

"Co kdybych to otočil a utekli bychom spolu někam do Německa? Kdybych na to šlápl.."

"Všichni se o to pokoušeli S., tohle je poslední den, chápu, ale už mlčte." Znělo to o poznání chladněji, než bych po včerejšku čekal. To mě vyděsilo.

"No tak, Noro! To mi to nijak neusnadníte? Aspoň mi konečně řekněte, kam to pořád jezdíme, co to tam děláte?" Snažil jsem se navodit důvěrnou atmosféru. "Tak mi to povězte. Kdo je to Architekt?"

Nora sebou trhla. "Jak víte o Architektovi?" zešeptala ledově.

"Cože? No.. já nevím, asi jsem vás zaslechl jak o něm mluvíte, nebo možná Norbert.. anebo možná Doktor se o něm zmínil, když jsme spolu mluvili, jo myslím, že to byl on."

Nora celá zbledla.

"Teď mi řeknete, jak víte o Architektovi nebo zvedám telefon a nahlásím vaši chybu."

"Tak fajn."

"Tak mluvte."

"Ne, fajn, jakože to nahlaste. Jo, nahlaste to, mně už je to jedno, zavřete mě do sklepa nebo kde tu kobku máte, hrozně se těším na ten bochník chleba, aspoň už nebudu muset poslouchat ty vaše kecy! Doktor, Sestra, Architekt.. na co si to doprdele hrajete? Ten, kdo to vymyslel, musel mít jako děcko fakt kurevský problém, a vy ho máte taky, jestli v tom jedete s nima. Zavolejte si klidně Lékárníkovi nebo pro mě za mě třeba Strojmistrovi, já vám seru na tu vaši chybu, seru! Slyšíte, se-ru!!" Samotného mě to překvapilo, ale cítil jsem se nejlíp za celý týden. Stočil jsem volant a sjel do odstavného pruhu.

Poprvé za celou dobu jsem v Nořině obličeji spatřil nefalšovaný údiv.

"Tohle není legrace, S."

"Ne? A já si říkal, že na Nově by se taková reality show chytla."

"Jste blázen, vůbec nemáte představu, netušíte.. Tak jo. Tohle jsem ještě nikdy neudělala, nikdy se nic podobného nestalo, ale.. takže.. dobře," povzdechla si. "Máte pravdu. Já nejsem taková zrůda jak se tvářím, ne doopravdy, prokoukl jste mě. Já.. nemám na výběr, chápete? Jako vy. Byla jsem vybrána, nikdo se mě neptal, oni s vámi prostě nediskutují, vyberou vás a tak to je. Máme teď dvě možnosti - a už jen, že vám to navrhuji by stačilo na to, aby mě zabili -, takže: buď pojedeme dál a já v Olomouci splním svůj úkol.."

"Anebo?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

"Anebo teď nahlásím vaši chybu a budu riskovat, že mě stáhnete s sebou a prozradíte, co jsem vám navrhovala. Tak jako tak zemřete, můžete si však vybrat jestli v podzemí ve tmě, sám, hlady a vysílením anebo rychle a bezbolestně, způsobem, který -"

"U nás říkáme kamenem nebo cihlou, prašť jak uhoď," řekl jsem zklamaně.

"To musíte vtipkovat i o vlastní smrti? Věřte mi, to první je horší."

"Noro, musí přece existovat ještě jiná možnost, musí!"

"Je mi líto. Jsem u nich už dvanáct let, vážně si myslíte, že jste první, kdo se to pokouší zvrátit? Můžete jet kamkoliv, můžete kontaktovat policii, úřady, můžete zalarmovat třeba samotného prezidenta, ale ten vám nepomůže ani za kamion Becherovky. Není kam utéct S., prostě není.. chtěla bych vám pomoct.. vážně chtěla.."

Najednou ta slupka praskla a Nora se zničehonic rozplakala. A v tom okamžiku vedle mě seděla jen bezbranná, zranitelná, nešťastná a zoufalá holka. Schovala obličej v dlaních a otřásala se vzlyky.

Chtěl jsem ji obejmout, ale v autě to šlo těžko.

"Vím, Noro, vím, že jste mi chtěla pomoct," chlácholil jsem ji a pak jí povyprávěl, jak se mi podařilo zamknout Norberta v koupelně a jak jsem vyslechl jejich rozhovor s Doktorem.

"To je neuvěřitelné, jste hrozně statečný, S., tak proto víte o Architektovi."

"Jo. A neříkejte mi S., jmenuju se Matěj."

"Ach, to ne, nechtěla jsem znát vaše jméno, teď to bude jenom horší."

Pohladil jsem jí po tváři.

"Právě teď, když jsem tu s váma.. s tebou, tak zapomínám na všechno ostatní, a není to tak hrozné, necítím se aspoň tak sám.."

Nora se rozvzlykala hlasitěji.

"Ti ostatní jen fňukali, prosili o milost anebo už byli odevzdaní jak ovce, nevím, co bylo horší. Musela jsem s nimi jezdit, poslouchat to, musela, až do konce a pak jsem je musela.. Já už nechci, nemůžu, nechci i tebe.."

"Já vím," konejšil jsem jí a bůhví, odkud se mi dostalo síly k humoru. "Pořád ale lepší, než kdybych se před týdnem proměnil v jakýsi odporný hmyz, co myslíš? Aspoň pro mě."

Zasmála se, narážku na Kafku pochopila. Poprvé jsem ji spatřil upřímně smát se, byla krásná; vysmrkala se do kapesníku a věnovala mi smutný pohled.

"Jak je možné, že dovedeš vtipkovat i v takové chvíli? Tohle mě na tobě dostalo, jaká s tebou byla navzdory všemu legrace, kolikrát jsem se musela držet, abych nevyprskla smíchy. Matěji, já nechci, nechci, ať to skončí.."

"Když takhle mluvíš, připadám si mrtvý už teď."

A pak jsme jeli do Olomouce, Nora mě přesvědčila, že to tak bude nejlepší, musela splnit úkol, a já si neuměl představit, že bych k smrti odsoudil i ji. Když jsem se jí pak ptal, co že to ty její úkoly jsou, už zase však mlčela.


"Ještě se uvidíme, Noro, slibuju," položil jsem jí ruku na zápěstí, když jsem zaparkoval před vilou.

Zvláštně se na mě podívala, ale přikývla.

"Vidíte, jak jsme to zvládli," bylo první, čím mě Doktor přivítal. "Člověk si zvykne na všechno, že? No, abych nezdržoval, protože čas běží, vzhledem k tomu, že jste neudělal chybu, máte zítra den na to, abyste si všechno zařídil, tedy ne celý, že ano, dejme tomu do večera. Teď vám vrátíme auto a můžete jet domů. Ale nezapomeňte," poklepal si prstem na stehno, "nemá to smysl, myslím, že mi rozumíte. A teď tedy, jak jsme slíbili, vaše přání."

Seděl jsem ve stejném křesle jako před týdnem a Doktor taky. Napadlo mě, jestli se z toho svého vůbec někdy zvedá.

"Můžu mít ještě otázku, Doktore?"

Podíval se na hodinky a souhlasně mlaskl.

"Proč jste mi to prozradili, že zemřu? Proč jste mě nenechali v nevědomosti a pak mě prostě - "

"Taková jsou pravidla, nevymyslel jsem je. Ale od začátku s vámi jednáme na rovinu."

"Vážně si myslíte, že vám to projde?"

Unaveně na mě hleděl. "To přání, prosím."

Polkl jsem.

"A co když nic nechci?"

"Pak tedy sbohem a.."

"Ne, dobře, počkejte. To přání - může to být cokoliv?"

"V podstatě ano."

"A co kdybych si přál přežít?"

Zatvářil se podrážděně. "Jste jako dítě, na tohle není čas, řekněte mi, co si přejete a jeďte už."

"Tak mi aspoň prozraďte proč."

Ani neumím popsat, jak jsem se cítil, byla to směsice mnoha pocitů: zoufalství, zvědavosti, bezmoci, zároveň jsem pořád doufal, že se to všechno nějak vysvětlí, že Doktor najednou vyskočí a řekne gratuluji, máte za sebou já nevím co. Ale tvářil se čím dál víc netrpělivě a otráveně.

"Sdělte mi své přání a neplýtvejte mým i svým časem nebo budu vaše chování klasifikovat jako chybu a to by byla poslední den opravdu škoda."

"Přeji si vyspat se s Norou."

Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou a pak se neovladatelně rozesmál.

"Cože?? Tak to tu ještě nebylo.." zvrátil hlavu a řehtal se. "..to jste mě dostal, cha! Chcete se vyspat s Norou? Výborné, vý-bor-né," plácal rukou do stolu, "..to je vážně gól, vyspat se s Norou, cha! To je gól.. A nakonec, proč ne?"

"Takže?"

Utíral si slzy smíchu a pobaveně na mě hleděl. "Vážně si nepřejete něco jiného, projet se ve ferarri, já nevím, nebo třeba rovnou tři děvky, co? Můžete dostat prvotřídní koks - to bývá časté přání, skoro ho doporučujeme -, celý den se sjíždíte, a bývá to snesitelnější, nakonec i pro nás, a možná budete mít štěstí a nestihnete ani -"

"Ne, chci Noru."

"Tak dobře, dobře, ve finále to bude ekonomičtejší.. Takže zítra ji pošlu do Ostravy," uchechtl se.

"Zítra."

"No ano, jindy už to nestihneme. Vážně jste mě pobavil, poslyšte. Takže," tleskl a propátral očima místnost, "sbohem, a - nemějte strach, tamto.. bude to rychlé."

Byl nezvyklý pocit moci se zvednout a svobodně odkráčet ven. Sedl jsem do svého auta, které už stálo před vilou, a nikdo mě nezastavil. Když jsem odjížděl, ve zpětném zrcátku jsem spatřil Norberta stojícího ve dveřích, jak mě nenápadně pozoruje.

Uháněl jsem po dálnici do Ostravy a pustil si rádio. Čím víc jsem se od vily vzdaloval, tím více se mi to zdálo všechno neskutečné - zítra že bych měl opravdu zemřít? Cítil jsem se volný, osvobozený, jako v nějakém snu, a co když se mi to vážně všechno jen zdálo? Měl jsem na sobě své oblečení, hodinky, seděl jsem zpátky ve svém autě - klidně jsem se mohl vracet z toho semináře, říkal jsem si, a kdybych u řadící páky nahmatal ještě svůj mobil, vážně bych o svém duševním zdraví začal pochybovat. Jenže mobil tam nebyl a hrbolek ve stehně na rozdíl od modřiny se taktéž nikam nevstřebal.

Byla noc a cesty prázdné, jako by všichni byli zavření v bezpečí ve svých domovech a krájeli minuty z koláče času tím, že koukají na nějaký hloupý pořad v televizi. Myslel jsem na Noru a přišlo mi, že je to hrozně dávno, co jsme se viděli, ačkoliv to nebylo víc než pár hodin. Vzpomněl jsem si na něco, co říkal Doktor, a teprve teď, sám v kabině auta, v tom stísněném prostoru, zatímco kolem se na všechny strany rozléhaly temné a nekonečné planiny temnoty, do níž jako by tu a tam občas někdo položil velké zrcadlo, ve kterém se odráželo nebe poseté hvězdami, ale které ve skutečnosti nebylo ničím víc, než shlukem světélek prozrazujících přítomnost lidí ve svých domovech, lidí nemajících potuchy o muži, jenž se zrovna žene kolem ve svém autě a míjí prchavé okamžiky jejich životů, teprve v tu chvíli jsem se skutečně a hluboce zamyslel nad onou relativitou vnímání času, jak říkal, a nejen nad ní, hloubal jsem, co je jeho pravou a ryzí podstatou. Čas ubíhal jinak, po celý můj život, po tento týden a v právě uplynulých vteřinách. Jako by se najednou rozdvojil, a jedna jeho část se oddělila a zůstala viset v jakémsi vakuu v neurčitém bodě nade mnou, zatímco druhá běžela beze změny dál.

Ten moment za okamžik pominul a obě roviny se opět prolnuly v jednu. Vypnul jsem rádio a s myšlenkou na Noru, a abstraktní představou vlastní smrti, halící mé vědomí jako hořký stín, jsem se držel volantu jako jediného důkazu svých prozatím fungujících smyslů. Je ironické, že jsem se zamiloval za takových okolností.

Nora, plačící, smějící se Nora.

Když jsem se blížil k Ostravě, byla už hluboká noc a mě přepadla dosud nepoznaná úzkost. Známé stavby a budovy zdály se mi nyní nezvykle cizí, jako kamarád ze základky, kterého vidíte po dvaceti letech, poznával jsem je, avšak míjelo mě to nasládlé dojetí, jaké jsem pociťoval, třeba jen když jsem se po týdnu navrátil z dovolené. Něco se změnilo; obával jsem se, že ovšem nikoliv v okolí, to zůstalo přirozeně nezměněné, to na mou duši už začínal dýchat ledový závan odkudsi ze druhé strany.

Ten večer jsem se opil. S nikým jsem nemluvil, nikam nešel, jen jsem se stavil do obchodu pro alkohol a pak se doma ztřískal. A ráno jsem se probudil do dnešního dne; chvíli jsem nevěděl, co se to děje, ale pak jsem si vzpomněl.

Poslední den.

Nechce se mi tomu věřit. Mám se fakticky vydat do banky a sepsat závěť? Navštívit rodiče? Mám se sebrat a učinit něco, co by po mém skonu usnadnilo ostatním práci?

Není asi těžké si představit, jak se mi do toho chtělo. Nemohl jsem se k ničemu z toho donutit, nemůžu zařizovat takové věci, je to jako jít a vykopat si hrob - jde to proti jakékoliv lidské přirozenosti; své hlavě můžete přikázat cokoliv, jenže tělo se zdráhá jít konci naproti. Ne, na předsmrtnou administrativu jaksi vážně nemám myšlenky. A přece, moje myšlenky netýkají se ničeho jiného než smrti, jako by je vědomí její blízkosti nakazilo a ony už nebyly schopny upnout se k něčemu jinému.

Nakonec jsem vstal a vyhrabal starý diktafon, koupil jsem ho v dobách, kdy jsem ještě doufal v kariéru novináře, a všechno co mi běželo hlavou jsem začal nahrávat. Vyprávěl jsem sám sobě průběh událostí minulého týdne, a vše, co se mi přihodilo jako bych tomu malému přístroji odevzdával. Jakkoliv to zní hloupě, neuvěřitelně se mi tím ulevilo. Skrze slova se mi podařilo alespoň částečně zbavit se té tíhy, nacpat svůj strach trychtýřem z vět do té malé krabičky a přenést svou mysl namísto vpřed na pár chvil nazpátek.

A teď?

Sedím ve svém bytě a mám strach. Přijdou si pro mě. Je to stejně tak jisté jako nevyhnutelné. Nemůžu jíst a na nic se soustředit, jediné, co můžu dělat, je sedět v křesle a čekat. Jiný by se možná pokoušel s osudem bojovat, já ale vím, že je to zbytečné, nikdy bych jim totiž neunikl.

Nějaká naděje tu ale je přece vždycky, nebo ne? Moje poslední naděje přijde s ní; musí tady být každou chvíli.

Existuje něco horšího, než čekání?

Hlas se mi třese a přístroj je celý mokrý od mé zpocené dlaně. Humor mě opustil.

Možná bych ale Noru mohl zkusit ještě přesvědčit, aby mi pomohla někam se schovat nebo utéct. Anebo se jen v zoufalství chytám stébla a bude prostě nejlepší, když si zkusím poslední přání užít a budu vděčný, že ji ještě uvidím?

Proč? V hlavě mě tlačí tato jediná otázka - proč.

Nevím. Nevím, jaký to mělo smysl.

Někdo klepe.