Stín



"Tak už konečně zase něco napiš," naléhal na něj Petr večer. "Stýská se mi po tvých myšlenkách." Dlouho se mazlili a povídali si, k sexu však nakonec nedošlo. Když mu Petr usnul na rameni, pokoušel se meditovat. Než se propadl do snů, ručička jeho drahých hodinek stihla opsat dokonalý kruh.

Ráno odešel Petr do práce a on se válel v posteli. Potom si udělal snídani a osprchoval se. Oblékl si černý rolák, sako a - bílé tenisky nebo martensky? Bílé tenisky nebo martensky? V bílých teniskách bude vyzařovat nadhled a sympatickou sebeironii, ukáže, že se nebere příliš vážně, martensky zase reprezentují jeho nekonvenční myšlení, umělecké založení a kontrastují s jeho jemností. Obul martensky.

V kavárně se musel usadit k záchodům, protože jeho stůl byl obsazený třemi puberťačkami, co se skláněly nad iphonem a sledovaly jakési debilní video. Hulákalo to na celé kolo. To už si rovnou můžou vzít vrtačku a provrtat si mozky. Objednal si espresso a vodu a snažil se ignorovat primitivní melodii, která provrtávala mozek jemu.

"Vaše etiopie a voda." Číšník před něj položil tácek a bez zájmu se usmál. Když se otočil, podíval se mu na zadek. Nic moc, konstatoval. Lidstvo tloustne.

Vytáhl si knížku, brýle a chvíli hleděl na text, jehož význam se mu nedařilo vnímat, dění v kavárně ho rozptylovalo. Ty kačeny nebyly schopné bavit se normálně a jejich pozornost se soustředila výhradně na mobil. Zato v rohu seděla krásná blondýna a četla si knihu. Zdálo se, že jí na rozdíl od něj do příběhu ponořit daří. Posunul si brýle níž a zaostřil na obálku, Zaklínač. Zřejmě je Zaklínač záživnější než jeho Ishiguro. Chvíli ženu pozoroval. Vedle těch blbek působila vznešeně. Číšník běhal tam a zpátky, kolik tak kalorií může za den spálit? Babky okolo se ládovaly zákusky a nechutně přitom mlaskaly, hipsteři se svými macy seděli u okna, aby byli zvenku vidět, bůhví, proč nejsou v práci, bůhví, kdo jim namluvil, že se osmdesátky vrací. ".. důležitá je první investice, pak už to bude na tobě.." Zaposlouchal se do rozhovoru za sebou. Promlouvající hlas se snažil, aby zněl zkušeně a důležitě. Nenápadně se otočil. Tohohle už tady viděl. Tmavomodrý oblek, hnědé boty, účes z barbershopu, sotva dvacet let. Pracovní schůzka. V duchu kroutil hlavou nad stupiditou probíhající konverzace, která se skládala z motivačního monologu ve stylu Stevea Jobse na jedné a poníženě horlivého přitakávání na druhé straně. Zavřel knihu, na kterou stejně neměl náladu a kopl do sebe espresso.

O čem by měl asi tak napsat? A proč by měl vůbec něco psát? Svou poslední a zároveň jedinou knihu Křičící monáda, ke které se vzepjal před, ano, už to budou čtyři roky, a která se díkybohu docela prodávala, psal v době, kdy ještě nechodil s Petrem, neměl práci ani závazky. Studoval vysokou školu a nic mu nedocházelo. Mohl si tenkrát dovolit být upřímný. Naprosto upřímný. Psaní mu sloužilo spíš jako terapie, ventiloval jím své pocity, pojmenovával svou frustraci a tím se mu ulevovalo. Sám se divil, že to někoho bavilo číst. Dnes je všechno už jinak. Dnes by jakýmkoliv upřímným sdělením někoho nutně ranil. Nemůže psát o své práci, o svých kurzech, kam se mu hlásí lidi vesměs bez talentu, otravní podivíni mající pocit, že být intelektuálem znamená špatně se oblékat a smrdět. Vždyť nejsou schopni napsat jediný odstavec, co by logicky dával smysl. Ale platí. Nemůže psát ani o své rodině, rodiče ho iritují, nerozumí jeho světu, melou si pořád svoje, zapouzdření ve svém omezeném světě, hltající debilní televizní soutěže a dobrovolně se podřizující lobotomii konzumací všeho co konzumují. Nesnáší, jak se chovají k Petrovi. Jako by to byl nějaký jeho kamarád. Z jeho knihy nepochopil nikdo z nich ani hovno, ptali se ho na děj, chtěli vysvětlit, o čem to bylo! O čem to bylo! Nemají tušení, že svou zjednodušující interpretací, redukcí jeho knihy na pouhý příběh prozradili svou duševní tupost. Vzpomíná si, jak volala babička, že Monádu právě dočetla a ptala se ho, proč tomu profesoru Pálkovi neřekl, že mu tašku i s esejí ukradli. "Žádný profesor Pálka, babi, neexistuje. A Josef není já, jsou to postavy," vysvětloval, "ale hlavně to je jedno, jde tam o.. no, to je jedno." "No dobře, já vím," pokračovala svou babička, "ale kdyby se něco takového stalo příště, měl bys to tomu člověku radši říct, víš." Jeho přátelé z toho nevycházejí lépe. Má psát upřímně o nich? O paradoxu svého života? Jeho přátelé jsou tak moc pohlceni věcmi, vše kolem sebe potřebují kvantifikovat, i každý jeho krok, všechno pěkně do svých hranatých kategorií, které si vytvořili, když se zrovna nedíval. Kloužou po povrchu! Jak podivně rychle a bez odporu se mění ve vlastní rodiče, jak samozřejmě se vzdávají dřívějších nadějí. Zakládají si rodiny, vrhají do hypoték, pěstují si své opečovávané závislosti, které však nazývají jinými jmény. Svazují si své vlastní ruce ochotně provazy, které se jim budou postupně zařezávat do masa a jednoho dne jim ty ruce utrhnou. Hromadí pod sebe blahobyt vrstvu za vrstvou, jedna nestíhá zaschnout a už hnije pod další. Na úkor světa okolo i na úkor svobody svých duší. Aniž by byť na okamžik poodstoupili a zhodnotili celkový obrázek. Nabalují na sebe přesvědčení jako sněhová koule valící se z kopce. To vše bez jediné snahy o pochopení sebe samých, bez pátrání po smyslu svého konání, ignorující podstatu, ignorující Boha. Odpovídají, ale nejsou schopni se tázat. O těch, které miluje, o těch psát nelze. Musí je před svým rentgenem především chránit. Mohl by napsat třeba o svém psaní, tam je půda na první pohled pevnější. Co třeba o tom, jak tehdy odmítl cenu Magnesie, což nikdo kromě Petra neví? Byla by z toho dobrá povídka. Akorát by vypadal jako pozér a skutečné důvody by mu nikdo nevěřil. Ta nominace ho samozřejmě potěšila, ale jak by měl vysvětlit, že nechtěl dopustit, aby o kvalitě jeho díla rozhodovali nabubřelí idioti? Takoví, kteří vůbec mají tu drzost, že si jakékoliv dílo dovolí posuzovat. Jaké argumenty zvolit, aby nebyl nařčen z arogance? Byl by po obdržení té ceny lepším spisovatelem? To je právě to. Nemohl se tím nechat svázat. Dav, ano, ten na tyto světské vavříny dá. Ale není snad úkolem spisovatele proniknout hlouběji? Což zákonitě znamená samostatné myšlení a tedy být mimo onen dav. Touží-li někdo hodnotu Křičící monády posoudit, ať si knihu přečte. Nemůže psát zkrátka o ničem. O ničem skutečném. Nemůže psát, co si myslí. Svlékl by se. Takový pohled by nesnesli ani ti, co tvrdí, že ho mají rádi, jaký je. Jejich usměvavý, zdvořilý kamarád, příbuzný, učitel, partner a to nahé tělo s povislým přirozením a jizvami od cigaret jsou jedna a tatáž osoba. Kdo se vydrží dívat na obě tváře, aniž by odvrátil zrak? "Tak piš o vztazích," radil mu Petr, "něco sis prožil a dovedeš to hezky podat, piš o lásce." Ničemu nerozumí ani on. Jak by mu jen tuhl úsměv nad jeho popisem toho, kolik práce dá milovat někoho, komu perete ponožky a po kom chodíte na hajzl. Má psát o jejich romantické lásce nebo o tom, jak se mu zdá, že si ho jeho bývalý strčí do krku a kouří? Tak jsem ti, Peti, dopsal tu novelu, a o čem to je, lásko, ále, o tom, jak jsem se loni bláznivě zamiloval do syna svého nakladatele, bylo mu čtrnáct, nejvíc práce mi zabrala ta pasáž, kde popisuju, jak bych tě klidně opustil, kdyby to to dítě chtělo a jak bych se pro jednu noc s ním nechal třeba zavřít. Ano, ano, ano. Ano, to je kurva on v celé své kráse. Je snad někdo lepší? Dokonalost není bezchybnost, ale úplnost, že pane Jungu? Má ovšem na výběr. Buď bude skvělým spisovatelem s pokurvenými vztahy anebo průměrným pisálkem žijícím poklidný život.

Nalil si sklenici vody a zaposlouchal se do hudby, co právě hrála. Debussyho Claire de lune. Rozprostřelo se v něm hřejivé smíření. Hleděl dlouho skrze blondýnu s knihou. Budoucnost. Třeba rok 2150. Vědci se rozhodnou poslat do vesmíru lidský odkaz a vyberou Debussyho Claire de lune. To je dobrý začátek. Skladba se po cestě vesmírem zatoulá do černé díry a propadne se do minulosti. Hora Sinaj, osamělý Mojžíš táboří už několikátým dnem na jejím vrcholu. Najednou si všimne zvláštního předmětu ležícího opodál. Obsah schránky se začne rozléhat pustou krajinou. Mojžíš, pohnutý krásou tedy dobrem, nikdy nic takové neslyšel, sestaví desatero přikázání a dá tak vzniknout nejznámějšímu morálnímu imperativu v dějinách lidstva. Svůj zážitek považuje docela pochopitelně za boží zjevení. Melodii už nedokáže nikdy vypudit z hlavy a skladba se přenáší na jeho potomky a přežívá v každé další generaci jako jakýsi engram až do jednoho osudného dne, kdy ji v sobě uslyší a na notový papír zapíše jistý talentovaný skladatel jménem Debussy. Pokud na to nebude spěchat a něco si k tomu načte, možná jej zase nominují na nějakou cenu. A on je bude moct zase poslat do prdele. 

"Dáte si ještě něco, pane?" 

Těší se, až o tom nápadu poví Petrovi, bude se mu líbit.

Líbezné tóny náhle přehlušil řev videoklipu z telefonu těch holek od vedle.

"Ne, děkuji. Já vám zaplatím."

Měl bys začít běhat, kámo. A vy krávy si ztlumte ten zkurvený mobil!