Terapie



Dr. Mladý: Voda.

Pelková: Řeka.

Dr. Mladý: Hlava.

Pelková: Vlasy.

Dr. Mladý: Píchat.

Pelková: No, sex, no.

Dr. Mladý: Anděl.

Pelková: Karta. Babiččiny karty.

Dr. Mladý: Přátelský.

Pelková: Doktor.

Dr. Mladý: Stůl.

Pelková: Rodina.

Dr. Mladý: Úzkost.

Pelková přemýšlí

Dr. Mladý: Úzkost.

Pelková: Víno. Víno.

Dr. Mladý: Nemocný.

Pelková: Kašlat.

Dr. Mladý: Strom.

Pelková: Dýchat.

Dr. Mladý: Líbání.

Pelková: Hm.. Paříž.

Dr. Mladý: Sen.

Pelková: Tajemství.

Dr. Mladý: Požár.

Pelková (zaváhá): Vášeň.

Dr. Mladý: Prosím?

Pelková: Říkám vášeň.



Pracovna Dr. Mladého. Pelková sedí k křesle. Dr. Mladý naproti ní, v rukou drží notes a propisku.

Pelková: Dobře. Takže. Nejsem si jistá, kde začít.

Dr. Mladý: Minule jsme skončili u vaší práce, měla jste před koncertem a byla jste poněkud ve stresu. Vyprávěla jste mi, že vás nenechají hrát tak, jak byste to chtěla hrát vy, situaci jste vnímala jako bezvýchodnou. Umělecky.. (nahlíží do notesu) Umělecky zablokovaná. Tak jste popsala svůj stav.

Pelková: Ano, ano. Ano, ten koncert jsem si vůbec neužila. Zahrála jsem to, myslím, bezchybně, v podstatě tak, jak to chtěl dirigent, neměla jsem sílu se s ním už hádat. Ale nebavilo mě to. Já takhle prostě pracovat nemůžu, ale to je jedno.

Dr. Mladý: To mě mrzí.

Pelková: Jo. Kdyby mě to nechal hrát tak, jak to cítím, myslím že by nakonec sám uznal, že je to mnohem lehčí a víc jako ten jeho "jarní vánek", jak tomu říká. Je to debil.

Dr. Mladý: Chápu. Zkoušela jste ta dechová cvičení?

Pelková: Jo, jo.

Dr. Mladý: A jak vám to šlo?

Pelková: Nevím. Dělala jsem, co jste říkal, soustředila jsem se na dech a dýchala do břicha.

Dr. Mladý: Správně.

Pelková: Bylo to tak, že jo?

Dr. Mladý: Ano, bylo.

Pelková: To jsem ráda, že jsem to nějak nepopletla.

Dr. Mladý: Nepopletla jste to. Zkuste mi dnes popovídat o svém vztahu, paní Pelková.

Pelková: O svém vztahu? Dobře. 

Dr. Mladý: Ano.

Pelková: Jasně. No, já jsem spokojená. Nemůžu si stěžovat. Vztah je.. náš vztah s manželem je, myslím, že celkem běžný. Tomáš je skvělý, funguje nám to, někdy se samozřejmě hádáme, ale to je asi normální. Miluje mě, myslím, že mě miluje, nikdy nemůžete vědět, že. Náš vztah je fajn. Jo, je fajn. Je dobrý.

Dr. Mladý: Paní Pelková..

Pelková: Uf, teď jsem se lekla, že se mě zeptáte a co sex.

Dr. Mladý: Paní Pelková, já rozumím, že to je, řekněme, ne úplně komfortní situace a že se o tom vypráví složitěji než třeba o práci, ale pokud mají mít naše setkání smysl musíte se mi pokusit sdělit své skutečné pocity.

Pelková: Tak odložte ten notes.

Dr. Mladý: Prosím? Dobře. (odkládá notes stranou) Samozřejmě.

Pelková: Díky.

Dr. Mladý: Tak. (čeká, Pelková však mlčí) Poslyšte, já tady nejsem od toho, abych vás soudil, to přece víte. Popravdě řečeno jsem si docela jistý, že od vás neuslyším nic, co by mě mohlo překvapit. Nebo zaskočit. Hm?

Pelková: To ne.

Dr. Mladý: Výborně. Tak prosím, poslouchám vás.

Pelková: Jo.

Dr. Mladý: Tak dobře. Tak.

Pelková: Zopakujete mi prosím otázku?

Dr. Mladý: Jistě, ptal jsem se, jak vnímáte sama sebe v souvislosti s partnerským vztahem?

Pelková: Jasně, takže.. (odhodlaně) Dobře. Nejsem si jistá, že svého muže pořád miluju. 

Dr. Mladý: Rozumím.

Pelková: Totiž asi jo, myslím, že ho miluju, jen prostě, nevím, jestli ho můžu milovat celý život. Chápete? Někdy mě napadá, co když mě opustí? Najde si jinou, mladší? On už teď je ve všem takový laxní, sice vedle sebe jsme, ale nic tam neprobíhá, nic, nevím, škádlivého nebo jak to říct, nejiskří to mezi námi, ne jako na začátku, což je samozřejmě úplně normální, že jo, jsme spolu přece jenom deset let, ale co s tím, mám se s tím jednoduše smířit? Nebo to mám zkrátka potlačit? Řeknete mi, ať si spolu promluvíme, zajdeme si na večeři, ať se trochu snažíme, ale co když já se snažit nechci? Co když mám pocit, že se snažím neustále a že snažení je přesně to, v co se manželství proměnilo? Víte, já, i když třeba něčeho dosáhnu, něčeho, já nevím, to je jedno, tak mě to ani neuspokojí, prostě mě to neuspokojí, neuspokojí mě to, protože vím, že jsem se kvůli tomu musela snažit, chápete, jak to myslím? Jsem mrcha? Jsem sobecká? Asi je to silné slovo, ale nenapadá mě lepší - ubíjí, ubíjí mě to, to každodenní úsilí, ta práce. Proč se to nemůže prostě dít samo? Jak to ta příroda myslela?

Dr. Mladý: Obávám se, že příroda to vymyslela dobře, to my jsme si po cestě jaksi vsugerovali, že by to mělo být bezbolestné.

Pelková: Dřív to probíhalo nějak všechno samo od sebe. Panebože vždyť já ani nevím, jestli chci mít s Tomášem děti. Chtěla bych děti, jedno, dvě, asi radši dvě, hrozně moc, určitě, vím to, ale nevím jestli s Tomášem. On bude určitě perfektní otec, v rodině má vzor dobrý, on by děti chtěl, má je rád, aspoň to tvrdí, jenomže když o mě ztrácí zájem teď, jak to bude za deset let? Jak to bude po těch dětech? Nemyslím jen zájem, však víte, zájem tamten, myslím zájem obecně, zájem jako takový. Život si běží a - pochopitelně budu mít časem mnohem horší postavu, už teď se mi dělají stehna jako mojí matce, jestli mě Tomáš opustí, co když bude pozdě? Myslíte, že mě někdo bude balit v padesáti? No, nebude, to víte, že nebude. Čas mě tlačí z obou stran - teď jsem patetická, slyším se -, ale my ženy to prostě máme v tomhle trochu horší. A pokud se rozhodneme ty děti nakonec mít, všichni říkají, že už to nikdy nebude jako dřív, ne že by to teda aktuálně byla taková pecka. Ach jo, dohajzlu! Dohajzlu se vším. Promiňte. To.. Někdy je to lepší, někdy horší. Někdy mě prostě přepadne taková panika, že mám pocit, že se z toho zblázním.

Dr. Mladý: To je ale naprosto v pořádku. Možná-

Pelková: No, to si právě nejsem tak jistá. Vlastně bych ani nechtěla nic měnit, kdyby to šlo. Jen kdyby, kdyby byl trošičku.. kdyby mi třeba přinesl někdy kytku a byl trochu aktivnější. Kdyby se zkrátka víc snažil, kdyby udělal něco nečekaného, vzal mě do divadla, například, mám divadlo ráda, ví to, mám ráda tanec, už asi rok mluvím o tom, jak ráda bych viděla 420people, ten taneční soubor, mu to prostě nedojde. Vůbec nic mu nedochází. Nudím se, normálně se nudím! Vím, že jsem asi nevděčná, objektivně vzato mám všechno co můžu chtít, práci, vztah, jsem zdravá, cestuju, někteří lidi nemají kde spát ani co jíst a já si tu stěžuju a všechno si to uvědomuju, já jenom.. jenom..

Dr. Mladý: No, tak, klidně to řekněte.

Pelková: Z nějakého důvodu jsem prostě nešťastná. Někde tam uvnitř.

Dr. Mladý (pro sebe): Animus catharsis.

Pelková: Prosím? Já jsem vám nerozuměla.

Dr. Mladý: Ten důvod, paní Pelková, vy ho někde hluboko uvnitř znáte, je to tak?

Pelková: Jsem vážně strašná. Strašná. Asi si zasloužím trpět.

Dr. Mladý: Zkuste ten důvod pojmenovat.

Pelková: Ale já- Víte vy, doktore, co mě štve?

Dr. Mladý: Nevím, paní Pelková.

Pelková: Štvete mě vy. Dráždí mě, jak jste furt pod kontrolou a nic s váma nehne. Pořád ten zdvořilý, slušný, vyrovnaný pan doktor. Podívejte se, jak se tváříte. Tváříte se na všechno stejně. Kdybych vám řekla, že jsem právě zabila a snědla svou matku a že každé úterní odpoledne souložím se svým desetiletým žákem, co ke mně chodí na klavír, zapsal byste si to do notýsku a nehnul ani brvou, co?

Dr. Mladý dál hledí klidným pohledem

Pelková: Připadám si vedle vás horší.

Dr. Mladý: Ale já mám problémy úplně stejně jako vy a vy to víte.

Pelková: Co to je? Nemanželské dítě, milionový tunel? Nebo jste snad zapomněl koupit mlíko?

Dr. Mladý: Mám třeba nemocného otce.

Pelková: Chcete mě odbýt! Mám pocit, že se tu zpovídám papeži Františkovi.

Dr. Mladý: Používám parfém s kadidlem.

Pelková: To byl vtip?

Dr. Mladý: Evidentně ne z mých nejlepších. 

Pelková: Nemůžou vám vzít za používání humoru licenci?

Dr. Mladý: Sedíte tady dobrovolně, paní Pelková, a za nemalé peníze. Mám takový návrh: pojďme se zpátky soustředit každý na svou roli. Zkuste pokračovat ve verbalizaci svých úvah.

Pelková: Máte aspoň milenku?

Dr. Mladý: A dost. Takhle to nefunguje. Jsem lékař, ne váš kamarád.

Pelková: Dobře. Víte co, asi už půjdu. Dneska mi to nějak nejde.

Dr. Mladý: Jak myslíte, ale máme ještě spoustu času.

Měří se pohledem

Pelková (najednou vyletí z křesla): CHYBÍ MI VZRUŠENÍ, PANEBOŽE!!! Vemte si notýsek a zapište si to tam! Chybí mi vzrušení! Chci, abyste se mě pokusil svést, chci abyste po mně toužili. Je to tak moc? Já se chci prostě jenom líbit. Chci, aby policajt, co mi dává pokutu, dirigent - i když mi třeba zrovna nadává, kolega z orchestru, bezdomovec na ulici, manžel mé nejlepší kamarádky i ten můj desetiletý klučina z klavíru, chci aby ti všichni na mě nějak reagovali, proboha. Chci vzbuzovat žádost! Nejsem žádná děvka, to si o mě nemyslete, nikdy jsem nebyla, o tom to vůbec není, já prostě jen potřebuju zalívat, jako kytka, jinak zkrátka uschnu. Uvadám. Fyzicky cítím, jak se to děje. Musíte si myslet, že jsem úplná kráva, další zoufalá ženská, co se bojí stárnout, a to ještě stará vůbec nejsem, ale já bych to samozřejmě nikdy neřekla nahlas. Nevím, proč vám to tady vykládám. Víte, nebylo to tak vždycky, to něco v poslední době. Dříve, když jsem byla mladší, když jsem studovala na konzervatoři, kluci mě chtěli, ne všichni, ani ne ti nejhezčí, ale měla jsem, jak to jen říct, pravidelnou frekvenci těchhle osvěžujících interakcí s opačným pohlavím, otevřela jsem třeba učebnici a našla tam papírek s milostným vyznáním, psali jsme si smsky, třeba s dvěma najednou, psali mi, že se zblázní, jestli mě přes víkend neuvidí, něco se dělo pořád, v sedmnácti se do mě zamiloval profesor. Děsí mě, že je to pryč a že už to bude jenom horší. Že tak, jak je to teď, už to bude pořád a že - no vlastně to jsem teď před chvílí řekla. Já vím, jak je to hloupé a sobecké, nedospělé, ale já se prostě bojím, že to už bylo všechno. Všechno hezké.

Dr. Mladý: Cokoliv teď řeknu vyzní nejspíš jako fráze. Ale každá krize je tak trochu šance.

Pelková: Nebojte, já umím být rozumná. Umím se tvářit, že je všechno tak jak má být. Ale co když nechci? Co když na to nemám sílu? Víte, jak to je? Sním o tom, že mě někdo dobývá. Já vím, že je to dětinské, ale taková je pravda. S Tomášem máme pěkné manželství, ale já pořád tajně doufám, že se něco stane. A než se to stane, tak o tom aspoň sním. Mám Toma ráda, ale on po mně už nešílí. Jasně, že po mně nešílí po deseti letech.

Dr. Mladý: Vy nevěříte v Boha, paní Pelková, že ne?

Pelková: Ne.

Dr. Mladý: Pak věříte ve svou svobodnou vůli.

Pelková: To se nějak vylučuje?

Dr. Mladý: Dobrá otázka.

Pelková: Ale věřím v lásku. Vždycky jsem věřila. Věřím, že láska je něco, čeho jsme součástí a z čeho tak nějak všichni jsme. Takhle to v sobě cítím.

Dr. Mladý: V tom případě o ní víte, o hlubině. To proto se nemůžete spokojit s ničím menším.

Pelková: Teď si nejsem jistá, že vám rozumím, pane doktore.

Pelková a Dr. Mladý se dívají jeden druhému do očí, není jasné, co si kdo myslí

Dr. Mladý (opět věcně): Byla jste někdy svému muži nevěrná?

Pelková: Co prosím?

Dr. Mladý: Jestli jste svému muži byla za deset let někdy nevěrná?

Pelková: Záleží, co považujete za nevěru. (nepřirozeně se uchechtne) No dobře. Líbala jsem se spolužákem na třídním srazu. Už je to dávno.

Dr. Mladý: Dobře.

Pelková: A myslím na jednoho muže, kterého jsem potkala loni v Paříži.

Dr. Mladý: V Paříži? Tak to se snad ani nepočítá.

Pelková: Doktore?

Dr. Mladý: Omlouvám se. Pokračujte, prosím.

Pelková: Bylo to loni. Hrála jsem sérii koncertů na Fête de la musique, v Paříži. Přišel na první koncert. Byl to novinář. Elegantní, mužný, Francouz, no. Pak jsem ho viděla v hledišti každý den. Asi po třetím koncertě, když jsem vycházela ze sálu ven, tam náhodou stál a oslovil mě. Byl velice galantní, příjemný, pozval mě na večeři, což jsem teda odmítla, ale neurazil se. Nabídl se, že mě doprovodí do hotelu a celou cestu jsme si povídali. Zajímal se o mě, o sobě nemluvil skoro vůbec, ptal se, koho ráda hraju, jak se mi líbí v Paříži, jak mi chutná francouzská kuchyně a tak, znáte to. Něco jsem plácala, ale co bylo zajímavé, on mě skutečně poslouchal. Myslím, že mi to ten večer opravdu slušelo. Když jsme dorazili před hotel, myslela jsem, možná i doufala, že bude na tu večeři naléhat, ale neudělal to. Rozloučil se jako pravý gentleman a odkráčel do noci. Už jsem ho neviděla. Po posledním koncertě mi poslal květiny a obálku s dopisem a náramkem, tady ten (ukazuje zápěstí), hezký, že? Mají vkus ti Francouzi. Pane doktore, to vám bylo tak pěkné co mi napsal. Další den jsem odjížděla. Romantika jako vyšitá a to jsem si myslela, že na romantiku nejsem. Od té doby na to myslím. Na něj myslím. Divné, že? Bude to rok. Víte, on byl trochu starší, na svůj věk ale docela přitažlivý. Nemůžu z hlavy dostat ten jeho pohled. On, díval se na mě jako na něco posvátného, a nebyl v tom chtíč nebo jen obdiv, i když obojí jsem tam viděla taky, bylo v tom něco, o čem se točí snad jenom filmy. Po takovém pohledu jsem toužila celý svůj život. A vždycky už po něm toužit budu.

Dr. Mladý: Nenaplněná láska je vždy dokonalá.

Pelková: Není to láska. Nebo možná je, co já vím. 

Dr. Mladý: Možná jste se nezamilovala do člověka, ale do představy.

Pelková: Já nevím, co to je. Ale komplikuje mi to život.

Dr. Mladý: Můžu osobní dotaz?

Pelková: No jasně.

Dr. Mladý: Litujete, že jste s ním na tu večeři nešla?

Pelková (váhá): Ano i ne. Kdybych na tu večeři šla, možná bych zjistila, že Philippe není tak šarmantní, jak se tvářil a byla bych zklamaná. Třeba by se opil a zkusil mě svést příliš brzy. Anebo by to naopak nezkusil, a já bych si rvala vlasy, že nejsem dost přitažlivá. Ani pro starého chlapa, chápete? A kdybych se s ním ten večer vyspala, získala bych tím vůbec něco? Přestěhovala bych se do Paříže, opustila bych Tomáše? Taky mohl být ženatý, nevím.

Dr. Mladý: Děkuji vám.

Pelková: No, jo. (zarazí se, pak se nečekaně usměje) Nevím, jak jste to udělal, pane doktore, ale je mi mnohem lépe.

Dr. Mladý: To jsem rád.

Pelková: A přitom se nic nezměnilo, že?

Dr. Mladý: Ale změnilo. Ve skutečnosti se mění všechno a pořád.

Pelková: Možná máte pravdu.

Dr. Mladý: Tím to pro dnešek ukončíme, co říkáte?

Pelková: Souhlasím.

Dr. Mladý: Pěkný zbytek dne, paní Pelková a sejdeme se zase příští středu v devět, může být?

Pelková: Mám to v diáři, pane doktore.

Dr. Mladý: Nezapomeňte na dechová cvičení, pomáhá to víc než myslíte.

Pelková: Jistě. (rozverně) Stejně to nepoznáte.

Dr. Mladý (s úsměvem): To asi nepoznám.

Pelková: A pane doktore?

Dr. Mladý: Ano?

Pelková: Hodně štěstí s vaším otcem.

Dr. Mladý: Děkuji, paní Pelková.

Pelková: A.. omlouvám se za ten, však víte, za ten můj výbuch, zvládl jste to velice profesionálně.

Dr. Mladý: To je v pořádku, nebylo to nic mimořádného.

Pelková: Až za sebou zavřu dveře, zajímalo by mě, co si napíšete do toho svého notýsku. 

Dr. Mladý: Na shledanou, paní Pelková.

Pelková: Na shledanou, pane doktore. Pane doktore?

Dr. Mladý: Ano?

Pelková: Raději už nic.