Na začátku filmu Vážený občan přebírá hrdina Nobelovu cenu za literaturu. Ve své řeči přiznává smíšené pocity, je přesvědčen, že podobná ocenění znamenají úpadek umělce, ukazují, že vyhovuje vkusu a potřebám porotců, že je institucím pohodlný. Umělec by měl podle něj klást otázky, burcovat. Hrdinova pýcha však nakonec vítězí nad hořkostí, a tak cenu přijímá a s ní i konec své tvůrčí cesty. To filozof Jean-Paul Sartre byl důslednější, když v roce 1964 Nobelovu cenu odmítl. Spisovatel by se neměl stát institucí, zdůvodnil, jakékoli oficiální ocenění umělce vůči instituci, která ho vyznamenává, zavazuje. V našich končinách máme poněkud skromnější ceny a zjevně i pohodlnější umělce. Nutno ale předeslat, že zde nechci zpochybnit umělecké nebo morální kvality nominovaných a oceněných ani kompetentnost porotců. Chtěl bych spíš prozkoumat oprávněnost prestiže, která je Thálii přisuzována, zamyslet se nad dle mého scestnou myšlenkou soutěže v umění a zvážit možné důsledky.

Každému rozumnému člověku je jasné, že umělecká ocenění se nezakládají na objektivním hodnocení. Zatímco při Oscarech však hlasuje asi šest tisíc odborníků, jejichž jména jsou anonymní, aby se předešlo korupci, odborné poroty Thálií čítají tři, nanejvýš patnáct členů. Tvoří je kritici, ředitelé souborů, pedagogové, umělci apod., lidé, kteří jsou k nominovaným často ve vztahu současných či bývalých kolegů, studentů, zaměstnanců, přátel apod. Nezřídka spolu pracují, dohazují si kšefty, potkávají se na večírcích. Porotci a nominovaní tedy mohou být svázáni různou mírou vzájemné závislosti, výhod a sympatií.

Na rovině složení poroty se cena spravedlivé distribuci příliš nepřibližuje. Komise v kategorii balet, tanec a pohybové divadlo letos neobsahuje například jediného zástupce současného tance, natož nového cirkusu či fyzického a pohybového divadla. Umělci těchto žánrů se sice často probojují do kategorie alternativního divadla, to ale jen ukazuje zmatek Herecké asociace v otázkách oborů vyvinuvších se později než v 19. století. Porotci taneční kategorie jsou, alespoň dle jejich historie, vkusem a vzděláním, tím pádem kompetencemi, veskrze zakořenění ve sféře klasického baletu, nanejvýš moderního tance.

Nejenže má klasický balet mezi hlasujícími nejvíce znalců, i jeho forma se jeví pro ocenění tohoto typu vhodnější. Struktura klasického baletu odráží hierarchickou strukturu společnosti, v níž vznikl, a staví proti sobě anonymní sbor a významnější sóla. Sboristé jsou neocenitelní, Thálie se uděluje za mimořádný výkon, úkolem sborového tanečníka je řádu se nevymykat. Zato role, které v baletech vystupují do popředí, se k ocenění nabízejí samy. V představeních současného tance lze o rolích hovořit málokdy, současné kusy bývají abstraktnější, většinou nerozlišují sóla a sbor. Naplňují prostě jiný typ vize, než jaká odpovídala normám za dob Maria Petipy. O novém cirkusu, pohybovém divadle a dalších formách opět ani nemluvím. Během Thálií tak porota vybírá z různých druhů uměleckých výkonů, jež jsou na jakékoli rovině neporovnatelné.

Problematické je podle mě i oceňování individuálních výkonů. Divadlo je z podstaty kolektivní záležitost a na jakékoli inscenaci se podílí nejen umělci, ale také režiséři, světelní designéři, scénografové, dramaturgové, technické a produkční složky, zkrátka celý tým lidí, bez nichž by nevznikla a nemohla se hrát. Myšlenka, že je možné z tohoto komplexu vytrhnout samostatný výkon, je nejen pomýlená, ale i neuctivá. Pomýlená je proto, že žádný jednotlivý prvek izolovaný z komplexu díla nefunguje sám o sobě: úsměv Mony Lisy je záhadný jen v souvislosti celého obrazu, Chopinův motiv tklivý jen v harmonickém celku nocturna. I jevištní výkon existuje jen v této souvislosti a pomáhají jej tvořit složky, na nichž je závislý. Neuctivá je tato myšlenka vzhledem k oněm dílčím složkám, jejichž význam ignoruje, především pak spoluúčinkujícím umělcům, již jsou pro hodnocený výkon formativní. Od osvícenství se do dnešních dní do centra pozornosti prosazoval jednotlivec, ale umělá dichotomie jedinec/společnost je dnes snad již překonaná: jedinec je spíš uzlem sociálních vazeb, které ho ustavují a na něž zároveň působí, než izolovanou jednotkou. Jinými slovy jedinec bez společnosti je abstrakce, stejně jako jevištní výkon bez svého kontextu.

Že umělecká ocenění nejsou spravedlivá, je banalita. Mnozí umělci jsou přesto názoru, že mají svůj "smysl" (anketa Tanečních aktualit Má Cena Thálie smysl?, 1. 10. 2019). Pomáhají prý divadlo propagovat a umělce zviditelňovat. Umělecká i laická veřejnost se zdá prokazovat Tháliím úctu: nominovaní na sítích za poctu pokorně děkují, kolegové jim s lehce nakyslými úsměvy gratulují, vkus veřejnosti je orientován správným směrem, o mimořádnosti oceněných už nikdo nemusí pochybovat, odteď platí apriori. Co na tom, že herec musí na jeviště vždy znovu? Jeho kvality jsou nyní stvrzeny vázou. Podíváme-li se do historie, zjistíme, kolik pozoruhodných umělců bylo opomenuto, možná najdeme i případ, kdy byla cena udělena průměrnému výkonu. V Česku se ročně odehraje zhruba tisíc premiér, z toho desítky těch tanečních. Není v lidských silách obrazit všechny. A tak jezdí jen někteří porotci, zpravidla na první obsazení. V pravidlech stojí, že "podmínkou pro konečné hlasování u jednotlivých členů poroty je skutečnost, že osobně byli přítomni nominovanému uměleckému výkonu či jej alespoň shlédli ze záznamu". (Tento freudovský překlep u bodu 3) čl. VIII Statutu Cen Thálie je příznačný: shlédnout znamená pohled shora dolů.) Osud nominovaných tak leží v rukou několika jednotlivců. Ať už si totiž o Thálii myslíme cokoli, nemůžeme jí upřít jistý vliv na kariéru umělce. A nebyl-li porotce výkonu přítomen, pustí si video. Abychom tyto nedostatky obhájili, musíme věřit, že nevýhody systému přece jen převáží "smysl" oné tolik potřebné propagace. Reklama je důležitá, lidé by přece do divadla sami od sebe nikdy nepřišli.

Proto je důležité jim jednou ročně naservírovat kultivovaný televizní pořad, který je o kouzlu divadla přesvědčí. Vyhlašování Thálií bývá fraška. Kamery zabírají převážně tváře známé z televize a médií, patetické proslovy připravené už od konzervatoře střídají záběry solidárně tleskajících kolegů, kteří laureáty ještě včera v klubu pomlouvali. Hlas s divadelní dikcí nám oznamuje nominace, ozřejmuje nám mimořádnost výkonů. Vyšňoření umělci dojatě slzí, prostor je laskavě ponechán i okrajovým oborům jako tanec či loutkové divadlo, jejichž zástupci se zpravidla v horších šatech mohou na chvíli přihřát v odlesku slavnějších kolegů. Thálii ve směšnosti předčí snad jen Ceny Jantar, které si vymyslel Moravskoslezský kraj, aby mohl udělovat ceny sám sobě, nebo Ceny ředitele Národního divadla, jimiž ředitel vyznamenává vlastní řady, tedy v podstatě taky sám sebe. Divadelníci v tento večer zkrátka táhnou za jeden provaz: dramatickými prostředky potvrzují váhu tohoto svátku českého divadla a tím sebe samých. Thálie byla v řecké mytologii dcerou Dia a Mnémosyné, její jméno znamená "kvetoucí". Ceremonie je květem pýchy, řecky hybris, která byla podle Řeků i podle svatého Augustina nejhorším hříchem. Ironií je, že v dnešním marketingovém světě je vyhledávanou vlastností: už ne antické "poznej sám sebe", ale moderní "měj sám sebe rád".

Princip uměleckých cen je založen na logice soutěže. I ta je pro dnešní společnost charakteristická. Po každé soutěži však zůstane jeden vítěz, zbytek jsou poražení. Soutěžní princip formátuje chování uměleckých subjektů i kulturně-politický provoz: vítězové mají v očích veřejnosti, ale i té umělecké, vyšší hodnotu; Thálii už vám ze "sívíčka" nikdo nevymaže. "Soutěže jsou pro koně, ne pro umělce," mínil Béla Bartók. Divadlo je, domnívám se, pomíjivá záležitost, svou hodnotu tvoří na rozdíl od filmu v neopakovatelném okamžiku. Nezůstane po něm než otisk v lidské duši, paměti. Je bytostně existenciální: jeho existence předchází jeho esenci. Jak hodnotit něco, co je takto nehotové? Proč oceňovat koně, který stále běží?

Sartre i hrdina filmu Vážený občan považují oficiální uznání za umělcovu smrt. Přijme-li umělec oficiální ocenění, implicitně tím uznává princip soutěže, izolovatelnost vlastního výkonu, prozrazuje, že víc než umělecké nezávislosti si cení prestiže a potěšení ega. Rozhoduje se zatvrdnout v sochu. Autonomii rozhodovat o kvalitě odevzdává instituci. Sartre je mrtev a hrdina filmu Vážený občan je fiktivní. Existuje dnes typ umělce, který zůstává nad podobný spektákl povznesen? Umělec svobodný, neochotný se normám automaticky podřizovat? Umělec, jehož působení by normy naopak vystavilo revizi?

Mám mezi nominovanými i letos přátele (alespoň dokud nečetli tento text), všechny považuji za skvělé umělce. Porotci, s nimiž jsem měl možnost se setkat, jsou podle mě vesměs milí, divadlu oddaní lidé. Kdysi jsem se sám ocitl v širší nominaci za svůj ne víc než průměrný výkon. Zaplavila mě tenkrát euforie, kterou vzápětí vystřídala hořkost, to když jsem zjistil, že kolegyně je v nominaci užší a můj úspěch přebije. I na základě této zkušenosti si troufám tvrdit, že dynamika moci, která se s podobnými cenami nevyhnutelně váže, je toxická. Nepomáhá vztahům mezi obory, soubory ani kolegy, nahlodává sebevědomí neoceněných i sebereflexi oceněných. Podřizuje divadlo konkurenční logice, místo aby se akcentovala spolupráce. Veřejnosti podsouvá úzce vymezený vkus. Ceny Thálie nevyznamenávají mimo-řádné výkony, pomáhají naopak budovat řád jemné kulturní manipulace a kontroly, jemuž by umělec, chce-li zůstat živým, měl podle mého vytrvale unikat.

Filip Staněk, 25. 9. 2023