ŽIVOTNÍ OKAMŽIK VE VĚKU SVÉ TECHNICKÉ REPRODUKOVATELNOSTI

6. 8. 2023

Indiáni prý věřili, že fotografie vysává duši. Konstatujeme-li dnešní posedlost focením všeho a všude, můžeme jim dát za pravdu. Odmítám argument, že telefon je jen nástroj a záleží na nás, jak jej používáme. Každodenní pozorování nás totiž přesvědčuje, že lidé jsou na svých přístrojích závislí a že virtuální realita pro mnohé z nich představuje závažnější ontologickou významnost než skutečná realita. Mimochodem, nikdy jsem nepochopil, proč by telefon měl fotit.

Ptal jsem se známých, proč na dovolené fotí. Chtějí si uchovat hezké vzpomínky, dala by se shrnout jejich odpověď. Co je ale vzpomínka? Paměťová stopa okamžiku nebo události, které byly v průběhu života jedinečné. Zažívám-li takový jedinečný okamžik a vytáhnu telefon, abych jej zvěčnil, znamená to, že do něj nejsem ponořen naplno, celou svou osobností. Je-li někdo schopen fotit si zásnuby, jak plnohodnotně asi tento životní okamžik prožíval? Buď neprožíval: byl zaneprázdněn focením (fotil někdo třetí nebo samospoušť?), anebo jej sice autenticky prožil, ale pak z nějakého důvodu naznal, že je potřeba jej rekonstruovat a fotograficky zachytit. Otázkou je, proč by to někdo dělal? Pro koho by to proboha dělal?

Walter Benjamin v eseji Umělecké dílo ve věku své technologické reprodukovatelnosti mluví o auře, pojmu, kterým vysvětluje rozdíl mezi originálem (uměleckého díla) a jeho reprodukcemi (např. fotografickými). Kopie na rozdíl od originálu postrádají auru. Aura je definována ukotvením v prostoru a čase, přítomností tady a teď, jedinečností. Kopie jsou naproti tomu v principu nekonečně opakovatelné. Pro Benjamina to ve čtyřicátých letech možná otevíralo nové možnosti vnímání umění, nám to může pomoci popsat jev, který nezřízeným fotografováním každodennosti na úrovni společnosti i jednotlivců vzniká. Oscar Wilde nás učil, abychom svůj život pojímali jako umělecké dílo. Reprodukujeme-li v takovém rozsahu významné i bezvýznamné životní okamžiky, čímž je nezvratně kontaminujeme, zbavujeme benjaminovské aury, jaký život pak můžeme prožívat?

Předjímám námitku, že zásadní roli hraje míra. Souhlasím s ní. Domnívám se, že přínos nebo nebezpečí každé drogy určuje právě míra (a kontext) jejího použití. Jenomže míry se nám zjevně nedaří docílit. Letos na dovolené jsem byl svědkem toho, jak se mladý pár vzájemně natáčí u bazénu. Scénu detailně narežírovali, naaranžovali, načež na pět nebo šest pokusů natočili. Výsledek zaujatě a zcela vážně konzultovali, neobešlo se to bez konfliktu. Předpokládám, že cílem bylo umístit video na sociální síť a následně se těšit z reakcí. Jaký přesně psychologický mechanismus se za takovým chováním skrývá? Těžiště jejich činnosti neleželo v činnosti samé, nýbrž v zamýšleném cíli, který je pozoru hodný: chtěli stvořit svůj nikoli přesný obraz, který umístí do bohatě osídlené pseudoreality (např. na Instagram), v níž měl ožít. Kvůli tomu byli ochotni obětovat hodinu života i se pohádat. Neprožívali chvíli, kterou by mimochodem zachytili, režírovali film a brali to smrtelně vážně. Na výsledku jim záleželo. Nebezpečí nespočívá podle mě v tom, že by dnes virtuální realita nabyla vrchu nad skutečností (protože pak by obě reality zůstávaly stále rozlišené), hrozba je v tom, že se necháváme nereflektovaně vtahovat do již existující zóny, v níž virtuální realitu od té skutečné už nerozlišujeme.

Co s tím, ptá se netrpělivý čtenář. Místo odpovědi (všechna řešení, o jejichž funkčnosti jsem přesvědčen, jsou nereálná) zkusím poukázat na skulinku, jíž by podle mého mohl vstoupit spasitel. Během letošního výletu do Berlína jsem se dozvěděl o existenci tamních swingers a sex klubů. Vyjevil se mi nový, vzrušující obzor. Vše jsem detailně prostudoval (jsou i v Praze!). Tato místa se prezentují jako hédonistická (z řec. hédoné – potěšení), svobodomyslná, panují v nich ovšem přísná pravidla. Dvě jsou podle mě relevantní: každý musí respektovat jakékoli "ne" někoho dalšího a telefony jsou zakázány (nikoli jen focení, u vchodu přístroj prostě odevzdáte). Návštěvníci jsou tak odkázáni na bezprostřední prožitek a následně – logicky – skutečnou vzpomínku. Provozuje se tam opravdový společenský kontakt. Ten, se všemi jeho riziky i přísliby, člověka bezprostředně přibijí k přítomnému okamžiku jeho aktuálního bytí. A pokud záliba ve swingers klubech není něco, s čím by se člověk ve společnosti otevřeně chlubil, ptejme se, proč telefon přilepený k ruce při všemožné lidské činnosti je něčím, co apaticky trpíme.