DIALEKTIKA NEPODSTATNÉHO

Vypadá to, že česká taneční scéna opět prokazuje náchylnost ke dvěma tendencím, které ji, a tím i její osud, charakterizují: na jedné straně sklon upírat pozornost k tomu, co není podstatné, na druhé nereflektovaná zahleděnost do sebe. Nezajímá-li interní boj o "hodnoty" uvnitř TANCE PRAHA mne, člověka z oboru, navzdory urputné snaze oborových médií o opak, jak atraktivní může být pro mimopražskou odbornou, neřkuli laickou veřejnost?

Přiznávám, že se mi ani po přečtení všemožných shrnutí, prohlášení, facebookových komentářů a poslechu podcastů nepodařilo v problému zorientovat. Možná z nedostatku motivace. Narazil jsem však na několik bodů, které o současném ovzduší naší taneční scény možná vypoví víc než zdánlivě zásadní spor. Debata je rozštěpena do dvou celkem přehledných táborů, oba si uzurpují mediální prostor, oba promlouvají ke komusi, jen ne k tomu druhému. Početnější tábor předstírá, že mluví za "sjednocenou taneční scénu". Žádná sjednocená taneční scéna díkybohu neexistuje, to jen na okraj. Nedochází k žádné konfrontaci, inscenuje se zde jakási parodie veřejné debaty. Její podoba potvrzuje talent části naší taneční "elity" vkládat energii tam, kde to není podstatné, ale pohodlné: obě strany se schovávají za skupinovou identitu, jednotlivec je bezpečně rozmělněn buď v hlasu "tanečního lidu", nebo v institucionálně odcizeném, bezobsažném jazyce. Výstupy obou stran potvrzují pozici druhé strany, média pomáhají udržovat polaritu, která nezajímá nikoho kromě samotných aktérů a bulvárně kalkulujících žurnalistů. Ani jeden z táborů podle mě nekope za tanec, jak se oba tváří.

Když se totiž o tanec nedávno jednalo a zavírala se divadla, stát aktivně blokoval nejen taneční vzdělávání, znemožňoval lidem přístup k tanci a později jej umožnil jen určité skupině lidí, nikdo z nynějších obhájců "hodnot" se neozval. Jedna strana "konfliktu hodnot" se hlásí k inspiraci v byznysovém prostředí, které v duchu neoliberalismu tradičně odmítá státní zásahy, druhá požaduje demokratickou a progresivní "emancipaci". Když stát kulturu in toto zakazoval a později ji autoritativně zpřístupnil jen na základě diskriminačních pravidel, nebylo o nezávislosti ani o demokratických hodnotách ani slyšet. Když šlo opravdu o tanec, všichni mlčeli.

Spojování tance s "hodnotami", s nimiž se v debatě šermuje, považuji vůbec za absurdní. Pominu-li, že slovo hodnotaje dnes omílané natolik, až ztratilo jakoukoli reálnou referenční funkci, tvrzení, že se tanec pojí s nějakými hodnotami, je podle mne nepatřičné a manipulativní. Tanec žádné hodnoty neztělesňuje, je naopak prostředkem, který je vůči nim indiferentní, jako jazyk, a v tom je jeho největší "hodnota". Ztotožnění tance s jakýmikoli hodnotami je v lepším případě rétorickým kýčem, v horším aktem záměrné ideové manipulace. V probíhající debatě se tanec používá instrumentálně, jako elegantní štít, který má zakrýt malichernou povahu konfliktu a jeho podstatu. "Hodnoty" pak slouží jako kameny, kterými se znevažuje druhá strana.

Je asi zbytečné doufat v mediální prostředí, které by potlačilo bulvární instinkt a upřednostnilo péči o jazyk jako jediné místo, kde k ohledávání nějakých "hodnot" může docházet. Zřejmě je marné doufat v debatu, kde by se věci nazývaly pravými jmény a v níž by jednotliví aktéři mluvili vně či alespoň na hranici hradeb svých institučních či skupinových identit. Nakonec je nejspíš zbytečné doufat, že se naše skutečná taneční scéna ve vší své pluralitě a rozmanitosti obrátí k tomu, co je podstatné: k tanci jako prostředku svého vyjádření.