ROZHOVOR O SMART BODY

Před létem za mnou po lekci přišla Kristýna Boháčová, pravidelná a nadšená účastnice kurzů smart body a studentka FHS UK, s dotazem, zda bych jí neposkytl rozhovor, který by mohla použít do své diplomové práce. Sešli jsme se během hektického dne uprostřed srpna v kavárně nedaleko divadla, ve kterém jsem právě zkoušel nové představení. Kristýna vytáhla diktafon, já si objednal oběd a pustili jsme se do rozhovoru. Protože mě donutila formulovat odpovědi na složité otázky, napadlo mě, že by nebylo od věci se o ně podělit s případnými zájemci o hlubší vhled do konceptu smart body. Požádal jsem Kristýnu, jestli bych mohl rozhovor publikovat na facebooku. "Samozřejmě na Facebooku jakoukoliv část nebo komplet zveřejni, budu ráda, pokud se textem protančí ještě někdo další," odpověděla mi v mailu. 

Vnímám, že pro smart body, taneční techniku, kterou vyučuješ, je určující fakt, že zapojuje tělo i mysl. Chápu jej jako pohybovou cestu k sobě samému i ke světu. Nechci Ti proto pokládat otázky, které by implikovaly jakoukoliv dualitu, ale spíše bych s Tebou ráda hledala vztahy mezi jednotlivými participanty takového pohybu.

Jak vnímáš vztah mezi dechem a pozorností?

Dech je taková kotva mezi myslí a tělem. Jde o nejsnazší cestu, jak propojit tělo a mysl, na trénincích s tím pracuji při meditacích nebo zklidněních, rád tím začínám nebo končím. Když se člověk soustředí na dech, ukotvuje se v těle, protože dech je fyzický jev. S dechem se dá hodně experimentovat, má několik pozitivních rozměrů. Když se zrychlí, je možné se velice rychle zahřát a prokrvit tělo. Inspiruji se u buddhistických meditací nebo Wim Hofovy metody. Souvislost s pozorností vidím v tom, že hluboké dýchání zklidňuje, odbourává psychické i tělesné bloky. Když se člověk snaží zklidnit dech, zklidňuje se i mysl. Pozornost je aspekt, který mě obecně velmi zajímá. Pozoruji na svém okolí i na účastnících kurzů, že lidé často nejsou schopni soustředit se na jednu věc dlouhodobě, a tím pádem ani hloubkově. Člověk si neumí třeba několik hodin číst, věnovat se jen jídlu a podobně, aniž by jeho pozornost nebyla roztříštěná. Roztříštěná pozornost se odrazí v dechu a tím pádem i v těle, potažmo v pohybu.

Myslíš, že prohloubení dechu má přímý dopad na pozornost?

Myslím, že je to individuální. Žádné cvičení, ať už sebepromyšlenější, není samo o sobě dobré nebo špatné. Záleží na přístupu. Věřím několika principům, které se mi v praxi osvědčily, ale nemyslím si, že když zadám někomu, komu se nechce soustředit, dechové cvičení, tak to zafunguje. Spíš naopak. Když někdo naopak na dech úplně kašle, ale je soustředěný, může na tom být s pozorností mnohem lépe. Ale obecně má dech, umí-li se s ním pracovat, prokazatelně relaxační účinky a je zcela klíčový při zvládání námahy. Rád pracuji s fyzickým vyčerpáním. Když je člověk unavenější, nemá sílu dělat zbytečnosti. Dělá jen to, co je potřeba. Snaží se energií šetřit a hledá úsporné pohybové řešení. Tomu práce s dechem hodně napomáhá.
Když jsem byl na konzervatoři jako student, neuměl jsem s dechem vůbec pracovat a rychle jsem se vyčerpal. Dýchal jsem povrchově, soustředil se jen na svůj výkon. Dnes se tím zaobírám. Jen tím, že se člověk takzvaně prodýchá, se tělo prokrví, a začne jinak fungovat. Dají se s tím dělat různá kouzla. A co se týče vytrvalosti, dech pomáhá dopravit kyslík do svalů, což je zcela zásadní.

Čím je pro Tebe rytmus? Jakou roli hraje v průběhu pohybové aktivity, ať už jde o trénink, nebo o taneční představení?

Rytmus je důležitá složka tréninku, představení i života. Můj dech, údery srdce i chůze mají svůj rytmus, aniž bych o tom zvlášť přemýšlel. Je to něco přirozeného, něco, bez čeho se prostě neobejdeme. Je pro mě jakožto téma rovněž velice důležité. Co se týče pohybové aktivity, zvlášť té taneční, rytmus obstarává hudba a jsem-li schopen se na něj napojit, pomáhá mi pohyb nést. Například vydržím skákat déle, než pokud by hudba nehrála. Rytmus je řád a lidské bytosti mají v řádech zálibu. Část tréninku tedy věnuji čistě rytmu ve spojení s koordinací. Často k tomu pouštím hip hop, ten má silný a jasný rytmus. I člověk, který mi tvrdí, že neslyší hudbu se přitom začne automaticky pohybovat ve správném rytmu, je to fascinující. Rytmus je pak složka, jíž se obírají i sportovci, kteří k pohybu hudbu nepotřebují, boxer, tenista, plavec, všichni pracují s rytmem, je to psychologický nástroj, který usnadňuje, ba podmiňuje pohyb.

V tanečním, koneckonců v jakémkoliv divadelním představení, má rytmus taky zásadní roli. Temporytmus hereckého projevu, timing divadelní situace, dynamika tanečního sóla - tedy rytmus v malém měřítku, i ve velkém - rytmus jako členění představení: expozice, kolize, krize, katastrofa. Nejde celé představení řvát, běhat dokola stejnou rychlostí, nebo mlčet. A i kdyby to šlo, nikdo by nechtěl být u toho. Vše potřebuje rytmus.

Myslíš, že je skrze pohyb možná transformace? Jak pro toho, kdo pohyb provádí, tak pro recipienta?

Určitě. Kurzy pro laickou veřejnost vedu už 10 let, a je krásně vidět, jaký vliv tanec na lidi má. Transformační potenciál vnímám hlavně z dlouhodobého hlediska. Během tréninku nejde o to zvednout pravou ruku a levou nohu, je důležité, abychom já i účastníci věděli, proč se tomu věnujeme, jaký je význam tréninku v kontextu mého života. Nesoudím na svých lekcích estetickou stránku pohybu, takže se nestane, že někdo dělá něco špatně, naplňuje zkrátka daný úkol, a pokud je u toho nemotorný, těžkopádný, je to nedostatečně zvládnutá koordinace nebo rytmus nebo tak něco, tedy objektivní problém, který má řešení, jinými slovy, dá se na tom pracovat. Pokud bych řekl, že někdo u něčeho vypadá směšně, tak jde o subjektivní soud. I pro mě jako pro tanečníka je takové nehodnotící vědomí velice důležité, protože jsem pochopitelně silně ovlivněn jistým estetickým paradigmatem. "Noha musí být takhle dopnutá, ruce takto ladné." Věřím, že pokud má člověk autentickou pohybovou intenci, tak jeho pohyb nikdy nebude špatný či směšný. Může být pravda směšná? Tato moje perspektiva působí na lidi, co navštěvují kurzy smart body uklidňujícím dojmem. Často vnímám posun taky u žen, které tvoří většinu účastníků mých kurzů. Všiml jsem si, že je pravidelný trénink odblokovává, pomáhá jim zvyšovat sebevědomí, objevovat vlastní autentický projev, za který není třeba se stydět. Což samozřejmě nemusí být způsobeno mou metodou, ale třeba způsobem, jakým lekce vedu. Chyby jsou povoleny, tvoří součást procesu učení se, tím pádem se jich člověk nebojí a tím pádem se rychleji a radostněji učí. Není kárán, jeho snaha je vždy oceněna. Často se lidé neodváží tančit, protože mají dojem, že by to neuměli, neslyší hudbu, jsou tlustí, staří, nemocní, není to pro ně. To jsou výmluvy. Když člověk přijme tuto, řekněme, filozofii, zjistí, že tanec je uvnitř. Pohyb je jen jeho vnějším důsledkem.

Myslíš, že tenhle vnitřní pohyb v sobě má každý?

Ano, věřím, že je to tak. Jednoduchý důkaz je pohyb malých dětí. Když jim pustíš hudbu, začnou se hýbat a je jim jedno, jak u toho vypadají. Někdo ji slyší lépe, někdo má větší umělecké vlohy, někdo je fyzicky zdatnější, ale myslím, že když slyšíme rytmus nebo melodii, s tělem to začne něco dělat. Pak se dá tato schopnost kultivovat - což v naší společnosti ani kultuře nikoho moc nezajímá, - nebo degeneruje. Obalujeme tuto vrozenou schopnost různými společensko - psychologickými bloky, což je, myslím si, případ většiny lidí, se kterými se potkávám. Někteří se pak jdou vyřádit na diskotéku, to je surová forma vypuštění nahromaděného napětí, pramenícího z blokování této přirozenosti, jiní hledají východisko ve sportu nebo třeba sexu. Já jsem přesvědčen, že tanec, tak jak ho vnímám, je jednou ze základních lidských tělesných i kulturních potřeb.
Baví mě hledat paralely v jiných oborech, například ve filosofii nebo lingvistice. Jelikož je tanec jazyk, zastavím se u lingvistiky. Noam Chomsky tvrdí, že se jazyk neučíme jako tabula rasa až po narození, ale že je nám nějakým způsobem vrozený, že s určitou jazykovou predispozicí již přicházíme na svět. Podle jeho teorie jsme jako lidské bytosti obdařeni jakýmsi language acquisition device - orgánem pro získávání jazyka, a já věřím, že něco podobného, řekněme movement acquisition device, máme i pro tanec. S tím, že na slovo tanec je třeba se podívat nezaujatým pohledem. Tato dispozice se potom může samozřejmě cíleně rozvíjet, nebo ji můžu nechat zakrnět. Možná by zakrněl i jazyk, kdybych se jej systematicky od dětství neučil a nepoužíval jej. A pak bych se - stejně jako se potřebuji vyřádit na diskotéce - musel chodit někam vyřvat. Tanec a řeč mi jako systémy nabízejí sofistikovanější formu ventilace této potřeby, možnost se vyjádřit.

Začíná a končí pro Tebe někde pohyb?

Pro mě je pohyb v mysli a ve fantazii. Takže v koncepci smart body žádný pohyb není prázdný, vždycky je reakcí na něco. Na hudbu, na partnerovu akci nebo na představu, již si vytvořím sám. Představím si například, že mám ruce jako špagety, procítím se do této představy, funguje zde ideomotorika, propojení představy s pohybem. Můj mozek disponuje tzv. zrcadlovými neurony, které mají na svědomí, že opakuji to, co vidím. Důkazem toho třeba je, že když žiji dlouho s určitým partnerem, nevědomky kopíruji jeho mimiku. Jinak se budu pohybovat, obklopím-li se kameny, jinak, obklopím-li se vodou. Tělo nasákne to, co vidí. Vždy ale na tréninku po ruce nemám špagety, a tak si je musím představit. Tak funguje ideomotorika. Dá se to trénovat. Netančím, abych se prohlížel v zrcadle. Nekoriguji formu zvnějšku, ale na základě vnitřního pocitu. Forma není cílem, ale důsledkem mé mentální aktivity.
Hodně jsem přemýšlel, jestli tanec někde začíná a končí. Třeba Stephen Hawking, který byl fyzicky paralyzován, tančil jako nikdo jiný, v myšlenkách se dokázal rozběhnout a provádět neuvěřitelné figury. Pro mě je to podobné. Včera jsem ležel v posteli a pracoval jsem na svém sóle tím, že jsem si ho přehrával v hlavě. Ideomotorický trénink. Sranda je, že to není jen tak nějaká kratochvíle, pokud se do pocitu určitého pohybu opravdu vcítím, nervová zakončení komunikují se svaly a informace se ukládá do mé neuromuskulární paměti. Takže i takový trénink má svůj efekt. Tančíš, ale nehýbeš se. Zdánlivý protimluv, ale výborné řešení, když se nechci zpotit. Tanec se tedy rozprostírá tak daleko, kam dosáhne má fantazie a myšlenky.

Vidíš nějaký vztah mezi myšlením a pohybem?

Pohyb spojuji s myšlením jen ve chvíli, kdy se na něj připravuji nebo jej zpětně analyzuji. Při pohybu samotném je lepší spolehnout se spíše na pocity. Pohyb je pro mě propojen více s cítěním, než s myšlením.
Vrátím se k analogii tanec jako jazyk. Řekneme-li, že řeč je odrazem myšlení, tak si myslím, že pohyb je odrazem cítění. Samozřejmě že i v řeči se odráží cítění a v pohybu myšlení. Domnívám se, že nesnáze mohou nastat, převáží-li v řeči cítění a v pohybu myšlení. Často se setkávám s tím, že racionálněji zaměření lidé chtějí všechno promyslet a logicky vysvětlit, pohyb má však svou vlastní logiku. Máme třeba na tréninku vazbu, při které si pomocí ideomotoriky vytvoříme imaginární balónek. Jeden pohyb držíš balónek, a pak pokračuješ dál bez něj. Používám to k dosažení určité kvality pohybu, představím si, že balónek někam přenesu, ale pak pokračuji třeba do skoku nebo do převalu. Tito lidé se mě ptají: "Dobře, teď jsem měl v ruce balónek, tak kam zmizel?" Hledají v tom logiku. Ale žádný balonek nikdy nebyl, je to jen představa. Myšlení je tedy občas na překážku. Nebo když někomu něco nejde, snaží se najít, v čem je problém, a ono to někdy není třeba. Někdy je dobré veškeré analyzování vypnout a spíš než přes hlavu na to jít přes tělo. To má totiž své nevědomé mechanismy, které nemáme pod kontrolou. Spolehněte se na ně. Když uklouznu na slupce od banánu, nemám čas si promyslet, že před sebe nastavím ruce, a ono se to přesto stane. Automatická reakce, která je rychlejší než myšlenka, miliony let stará zkušenost. V tanci můžu tyto nevědomé reakce rozvíjet a tyto mechanismy provokovat. A potom to třeba racionálně reflektovat.

Jak vnímáš propojení pomíjivého tanečního gesta a času?

Moje tělo si pohyby pamatuje. Opakuji-li je dostatečně často, stanou se vzorcem, který je nesnadné přepsat. To může být výhoda i nevýhoda, snažím se s tím ve smart body pracovat. Taneční projev, tedy i gesto, je z podstaty pomíjivé (jako ostatně vše ostatní, ale to ponechme stranou), nezůstane tady jako kniha, film, obraz. Jistě jsou i videozáznamy tance, to však je neúplná a vágní stopa. Pusť si představení na videu a potom se na něj běž podívat na živo, myslím, že o rozdílu není třeba diskutovat. Kdo ví, čím vším vnímáme přítomnost? Jistě to není jen zrakem a navíc dvourozměrně. Proto nemám rád taneční filmy a tanec na kameře. Tak jako indiáni věřili, že fotografie ti vysaje kousek duše, tak i já věřím, že kamera vysává duši tanci. Pohyb se rodí v okamžiku a v dalším umírá. Nějaký matný dojem může zůstat v divákově paměti, ale i ten se velmi rychle zamlží a pokřiví, vzpomínka pak nadobro mizí spolu s jeho smrtí. Pokud je to všechno jinak, nic o tom nevím.

Jak důležitý je pro Tebe divák?

Úplně zásadní. Je to hlavní důvod, proč se věnuji divadlu. Myslím, že můžeš tančit, aniž bys byl divadelním umělcem. Někdo se rád hýbe, ale nemá potřebu to někomu ukazovat. Já tu potřebu mám. Dokonce si ze mě dělají kolegové srandu, že bez diváků se nepohnu. Když nikdo nevnímá moje snažení, tak se mi strašně nechce. Napětí mezi mnou a divákem při představení je první důvod, proč tančím. Jinak bych to asi nedělal. Zkoušení mě vůbec nebaví, i když vím, že je to třeba, že se to musí najít, někdy je to i podnětné. Ale nebaví mě.

A vnímáš to napětí oboustranně? Není to jen výdej energie z Tvé strany?

Těžko se to popisuje, ale lze to vnímat. Někdy se s kolegy shodneme, že byli diváci super. A jindy cítíš, že je publikum mrtvé. I když se třeba zasmějí, je to prostě ve vzduchu. Něco tam probíhá, nevím, co to je. Jestli jde o mou a jejich pozornost zkříženou někde mezi hledištěm a jevištěm nebo zkrátka o kolektivní náladu. Něco takového zažiješ jen v divadle, v televizi ani v kině ne anebo jen částečně. Touha stát na jevišti musí být jako základní motor. Myslím, že v osobním životě jsem spíš introvertní, ale na jevišti se otevírám. Tam musím být extrémně extrovertní a velmi si jistý tím, co dělám a co chci sdělit. Jen skrze tuto jistotu můžu předávat něco dál.

2019