STRAŠIDLO


Psáno 5. 1. 2021 v Praze

Tento text byl psán pro internetový časopis, jehož redakcí byl zamítnut. S tím, že s obsahem se neztotožňuje a navíc jej shledává dokonce potenciálně nebezpečným. Rovněž jsem byl z jiné strany upozorněn, že nejsem zrovna kompetentní k tomu, abych se vyjadřoval ke zdravotnické situaci. Což samozřejmě nedělám. Vyjadřuji se ke kulturní, potažmo celospolečenské situaci. Protože současná politika dopadá tvrdě na celou společnost, i můj obor.

Prý bychom měli poslouchat odborníky. Odborníci na zdravotní stránku jsou jistě lékaři, ani mezi nimi však konsensus ohledně opatření nepanuje. A i kdyby panoval, jsou kompetentní k řešení pouze zdravotní stránky věci. Jenže společnost je komplexní organismus, v němž všechny složky spolu navzájem souvisí a ovlivňují se. A těch složek je více. Současná řešení implikují, že naším celospolečenským cílem je boj s virem, a dále, že naší jedinou hodnotou je zdraví. Všechny síly se napírají jen k tomuto cíli. Otázkou, která se fatálně opomíjí, je, jak budou vypadat ty zbylé složky, až/pokud se cíle dosáhne.

Opačný extrém by byl ovšem obětovat vše jen ekonomickým nebo třeba kulturním cílům. Avšak ve svobodné společnosti musí být za každé situace umožněna volná diskuze. Napříč oborovým, společenským spektrem. Musí být možné se vyjádřit svobodně, i kdyby se to neshodovalo s mainstreamovým postojem, dokonce i kdyby se to vzpíralo faktům (protože ta lze samozřejmě dohledat). Svobodná společnost se nikdy neobejde bez tření perspektiv. Je to zdlouhavé a nepříjemné, jenže nezbytné. Protože jedinou alternativou je totalita.

Začtete-li se do odborné literatury zabývající se ideologiemi a totalitarismem, nebezpečně mnoho bodů vám bude připomínat dnešní dobu, např.: vytyčení společného (neviditelného) nepřítele, omezování osobních svobod, mediální cenzura (netvrdím, že jsem její obětí, třeba mám v textu jen hodně gramatických chyb), zjednodušování myšlenek, radikální společenské změny ve jménu vědy atd.

Uvažuju takhle: je lepší někoho naštvat, třeba se i mýlit, než se vzdát kritického přemýšlení.

Zde text úvahy:


Strašidlo

Světem obchází strašidlo. Je jím nová koronavirová ideologie. Nejsem samozřejmě způsobilý k tomu, abych se vyjadřoval k odborné stránce věci, byli to však často umělci - a studenti, kteří na nebezpečné trendy ve společnosti poukazovali. A protože formálně spadám do obou kategorií, považuji za záležitost klidnějšího spaní zaměřit na situaci reflektor.

Nedovedu si představit hrozbu natolik silnou, aby ospravedlnila omezování svobody a kultury v rozsahu, jakého jsme svědky. Chápu, že nouzový stav je politicky zábavná hračka, ale ještě více mě znepokojuje, jak jsme si na stávající uspořádání zvykli. Znepokojuje mě, že uzavřená divadla, kina, galerie, restaurace, školy, omezený pohyb a sdružování nikoho moc neznepokojují. Místo abychom se bránili, či přinejmenším požadovali konkrétní data, na jejichž základě jsou omezení nařizována, ochotně se přizpůsobujeme. Netvrdím, že vzduchem nelítá nebezpečný virus, říkám, že ve svobodné společnosti je takto dlouhodobé a razantní omezování svobodného kulturního života nepřijatelné. A to za jakýchkoli (sic!) okolností.

Jenže aby se člověk mohl zorientovat, musí mít k dispozici informace. Jejich zprostředkování mají zajišťovat média. Ta upřednostňují zřejmě marketingové cíle před novinářskou etikou. Nebo patří dokonce těm, jimž současný model vyhovuje. Názorová pluralita, tak zásadní pro chod demokracie, je potlačována. Vidět jsou převážně abstraktní statistiky a odstáté uši veřejných osob. Vedle médií je ale ještě další způsob, jak reflektovat svět a zprostředkovávat tak informace. Možná ne faktické hodnoty, ale to neznamená, že méně pravdivě. Tím způsobem je umění. Umělci jsou další pojistkou, jak zabránit nebezpečné názorové jednotě a redukci života v tabulky a grafy. Umělci dnes vesměs mlčí, talenty, možná i svědomí, dusí pod rouškou. Jedním z mála, kdo se za taneční svět veřejně postavil, je bývalý šéf baletu ND Petr Zuska. Ten se spolu s výjimkami angažuje a proti nepodloženým opatřením ohrazuje. Zbytek se snaží pohodlněji adaptovat a znehodnocuje vlastní tvorbu v online prostoru.

Pod pojmem kultury si často poněkud redukcionisticky představujeme jen oblast umění. Ke kultuře ale patří také restaurace, móda, chování, jazyk, zkrátka skoro vše, co člověk vytváří pro člověka. To vše je nyní infikováno, ba co hůř, ohroženo trvalými následky. Kultura - nejen ona - se dusí (je dušena) a všichni tomu přihlíží. Neschopni akce, otázek. Jsem alergický na odpudivé roušky, pozdravy drcnutím loktů, jídla zatavená do plastových krabiček. Zavádějící výrazy jako "PES" či "první linie" nejenže hyzdí naši řeč, ale ovlivňují naše myšlení. Hloupé fráze doby, mezi nimiž ční klišé "společně to zvládneme", nebo požadavky na umělce, aby šli normálně pracovat, vypovídají o kontaminaci kultury koronavirovou ideologií víc, než uzavřená divadla. Nyní se naplno projevuje náš ochablý, povrchní vztah ke kultuře. Vystačíme si s plytkými seriály od Netflixu. Náš vkus je plochý jako displej smartphonu, který nám pro kulturní vyžití nejspíš stačí.

Raději bych se udusil natahuje ruce po plicním ventilátoru, než žít ve světě, jak vypadá dnes. Každý den doufám, že budu pozván na nějakou tu nelegální párty, bez roušek a rozestupů, kde moudrá touha po životě vítězí nad psychologií davu. Nezodpovědnost nevidím v pokusech o normální život, ale v dnešní politice. Nadějí mě naplnila nedávná akce v Ostravě: mladí tanečníci tam napochodovali do nákupního centra a v rozestupech, s rouškami tančili pro nakupující. Gándhí by tleskal, kdyby mu na to vystačily kalorie. Přestože neporušovali žádné nařízení, byli ostrahou požádání o ukončení akce; lidé se totiž zastavovali a dívali se.

Fandím všem, kteří se nové ideologii odmítají automaticky podvolit a bez násilí hájí to, čemu přisuzují hodnotu. Volíme skutečně mezi záchranou životů a svobodou? Mezi kulturou a záchranou světa? A co když je to falešné dilema a svoboda je podmínkou kultury, která je stejně tak základem jakéhokoli smysluplného života? Tak jako tak, patologické ideologie svobodu s kulturou rozežírají vždy. Ale koneckonců jsme to my, kdo rozhoduje, v jakém světě chceme žít.