MONAKO: ZLATÁ KLEC



Článek vyšel v časopisu Psychologie dnes, číslo 7-8/2016


Před rokem mě švihlo v zádech. Pro člověka, co se živí tancem, to znamená jistou pauzu. Zatímco jsem měsíc ležel a byl tak nucen hodnotit vlastní život, došlo mi, že v práci věnuji svůj čas a energii něčemu, v co vlastně nevěřím. Podobně na tom byla i má přítelkyně, taky tanečnice, a tak jsme se rozhodli, že dáme v souboru výpověď a zkusíme štěstí jinde. Následně jsme absolvovali několik konkurzů do zahraničních tanečních souborů, já úspěšný nebyl, jí nabídli smlouvu v souboru Les Ballets de Monte Carlo v Monaku, což se v tanečním světě rovná asi příležitosti oblastního herce točit film se Spielbergem. Co se týče mě, řešil jsem dilema, zda zůstat v Česku, kde jsem měl již slušně vybudovanou síť kontaktů a kde bych neměl problém se uživit, anebo jet do Monaka taky. V té době jsem cítil, že potřebuji změnu a po letech stereotypu mi chybělo dobrodružství, dospěl jsem tedy k odvážnému rozhodnutí přestěhovat se na jih Francie se svou partnerkou. S tím, že to nějak dopadne.

Jak moc odvážné rozhodnutí to bylo, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem se ocitl s autem plným kufrů v ucpaných uličkách Monte Carla, zatímco ostatní řidiči na mě naštvaně troubili ve svých rollsroycech. Co tady proboha budu dělat? Moje holka nastoupila do jednoho z nejprestižnějších baletních souborů na světě a já trčel v cizím městě, kde i bageta stojí majlant, bez práce. Jak to ale v životě je, člověk si nakonec vždycky nějak poradí, pokud se nevzdává.

První brigádu se mi podařilo sehnat asi za týden - "pomocník na oslavě narozenin". Z pozice sólisty baletu a pedagoga konzervatoře docela sešup, ale nemohl jsem si zrovna vybírat. Ráno jsem dorazil před vilu Bulgheroni v centru Monaka, kde se měla oslava konat, a přemítal, co mě tam asi čeká. Obeznámili mě s náplní mé práce: rozmístit stoly, naaranžovat všude ozdoby, a až dorazí hosté, dolévat šampaňské, nosit občerstvení a starat se, aby jim nic nechybělo. No a pak vše uklidit. Nic, co by naplňovalo mou uměleckou duši, jenže trochu naplnit potřebovala moje peněženka, takže jsem to bral jako možnost nakouknout do života monacké smetánky a ještě si přitom něco vydělat. Když jsem do bytu vcházel, spadla mi čelist. Byl přepychový. Nenápadně jsem si vše prohlédl a pak se odhodlaně pustil do nafukování barevných balónků. Jednalo se o oslavu padesátých narozenin jedné dámy a vzápětí se ukázalo, že to bude čistě dámská jízda. Brzy se v bytě nashromáždilo asi na třicet ženských, a když měla každá z nich v ruce sklenici s šampaňským, mohl jsem si spolu s filipínským sluhou, což byl na oslavě jediný další muž, trochu oddechnout. "Vy žijete v Monaku už dlouho?" zajímal jsem se. Snědý Filipínec mi lámanou angličtinou vysvětlil, že pracuje normálně na jachtě, která patří rodině oslavenkyně, ale dnes ho odvolali, aby vypomohl tady. Zvědavě jsem pěstěné ženy pozoroval a nemohl se zbavit pocitu, že jsem se nějakou náhodou ocitl v jedné z epizod seriálu Sex ve městě. Všechny byly očividně velmi dobře situované a chovaly se patřičně distingovaně, což si úzkostlivě hlídaly i před kamarádkami. Ovšem jen do té doby, než jim šampaňské pomohlo odhodit zábrany. Někdo vyjekl, oslavenkyně právě rozbalila jeden z dárků - kabelku od Louise Vuittona. Láhví začalo postupně ubývat a dámy vesele korzovaly mezi obývákem a prostornou terasou, vzrušeně štěbetaly jedna přes druhou a spontánně vířily na tanečním parketu v celkem divokých tanečních kreacích, já zůstával pochopitelně profesionálně střízlivý a ruce od vychlazených láhví mi mrzly. Když jsem procházel s tácem jednohubek, shlukl se kolem mě najednou hlouček rozjařených dam (pro představu asi ve věku mé matky) a byl jsem vyzván k odložení košile. Jedna z nich mě popadla za pas a začala se kolem mě vlnit, zatímco ostatní se řehtaly a skandovaly: "Striptýz, striptýz.." Jako profesionální tanečník jsem s kamennou tváří zareagoval dotazem na honorář. Nakonec se spokojily s tím, že mi rozepnuly vrchní dva knoflíčky. Tolik k mé první brigádě v Monaku.

Za pár týdnů se mi jako zázrakem podařilo najít práci: několik hodin týdně v tanečním a fitness studiu. Majitelka zaplaťpánbůh nepožadovala znalost francouzštiny a byla velmi vstřícná, nechala mě tedy na zkoušku odučit několik lekcí, načež mě zařadila do rozvrhu. I při této práci se setkávám výhradně s ženami. Většina z nich je sice milá a sympatická, nikdo se mi však nemůže divit, že zbývající volný čas trávím rád v tichu a o samotě. Nejlépe čtením či psaním. 

Přítelkyně pracuje šest dní v týdnu od rána do večera, takže náš společenský život až na výjimky příliš bohatý není. Jednou za čas vyrazíme na večeři do jedné z místních předražených restaurací, nebo když v práci dostane pár dní volna, podnikáme výlety po azurovém pobřeží do Nice, Cannes, Saint Tropez, anebo na druhou stranu do italského Sanrema (italská hranice je vzdálena asi deset minut jízdy autem), avšak mnoho přátel v novém prostředí nemáme. Ze začátku jsem se pokoušel hledat zdejší českou komunitu, nic moc jsem ovšem neobjevil; paní Maxovou či pana Berdycha jsem na ulici prozatím nepotkal, a s panem Rittigem bychom si zřejmě moc nerozuměli. Kontakt s blízkými nám tedy, asi jako všem lidem žijícím daleko od domova, zprostředkovává převážně skype a facebook.

Naši společenskou izolaci nám ale kompenzují občasné návštěvy přátel a rodiny. To je najednou v našem malém bytě naopak nezvykle živo. S každou návštěvou musíme pochopitelně znovu absolvovat prohlídky těch nejznámějších turistických cílů jako je kasino, knížecí palác apod. Místa to jsou pěkná, ale opakovanou návštěvou ztrácí na kouzlu. V podstatě každý, kdo do Monaka zavítá, je nejprve omráčen všudypřítomným luxusem, tomu se však snadno dá přivyknout a člověk může časem lehce nabýt dojmu, že chudoba, jakou vídá ve zprávách, je jen jakousi vzdálenou a nepravděpodobnou realitou. Snažím se nezapomínat, že iluze je to spíš právě tady. Drahá auta, obrovské jachty, honosná sídla privátních bank, lidé, kteří své bohatství dávají až přehnaně na odiv, to vše ve mně paradoxně vzbuzuje spíš skromnost a pocit jakési sociální nerovnováhy ve světě. Funguje to na stejném principu, jako když se přejíte čokolády - jeden dva dílky jsou fajn, ale když sníte celou bonboniéru, je vám z toho blbě. A v Monackém knížectví je koncentrace toho všeho opravdu až nepřirozená. Když to ale člověk nahlíží s humorem a nadhledem, může se taky dobře pobavit. Někdy mám dojem, že jsem se připletl k natáčení bondovky: určité typy mužů mi neodbytně připomínají bondovské záporáky a ženy na vysokých podpatcích a s kabelkami od Hermése zase bondgirls. Bývá zážitek jen tak u kasina stát a výstřední boháče pozorovat. Mnozí z nich svou roli hrají ještě lépe než ve filmu, a to navzdory tomu, že je nesnímá kamera.

Že peníze automaticky nezaručují vkus, jsem při pozorování lidí pochopil velmi rychle. S přítelkyní momentálně ujíždíme na nešťastnících, kteří to přepískli s plastickými operacemi. Bývají to častěji ženy, než muži, i když ani těch není málo. Rty, nosy, samozřejmě poprsí. Jejich kačeří tváře mě pak někdy straší ve snu.

Abych ale Monačanům nekřivdil (ono vlastně nelze poznat, kdo je občanem Monaka a kdo turista), přirozeně vídávám i lidi běžnějšího ražení. Usměvavé prodavačky v supermarketech, muže sedící na zahrádkách kaváren s dýmkami, děti hrající na hřišti fotbal, ženy věšící z okna vyprané prádlo.. Čím víc se vzdalujete od centra, tím víc koncentrace luxusu klesá. Pravdou však je, že chudoba zde vidět není, na žebráka na ulici prostě nenarazíte. A to je možná další z důvodů, proč může Monte Carlo při delším pobytu působit jako zlatá klec. Existuje ale luxus, který je zde k dostání zadarmo. Jsou to dechberoucí výhledy a úžasná panoramata. Především na moře, to se rozprostírá pod celým městem jako nekonečná modrá nádhera a můžete na ně zírat třeba celý den. Pro člověka z vnitrozemí velká vzácnost.

Monako, druhý nejmenší stát světa, je přizpůsobené bohatým lidem a přepych a elitářství, jak jsem už říkal, také vyzařuje. Má nálepku daňového ráje, to ovšem platí pouze pro Monačany. Pokud ale milionář nejste, máte zase možnost poznat místní každodenní život. Jako každé místo, má i Monako své zvláštnosti. Čeho jsem si povšiml, je počet kadeřnictví a lékáren na kilometr čtvereční. Snad každý druhý podnik, na který narazím, je právě kadeřnictví nebo lékárna. Naopak obchod čistě s drogerií, tak jak je známe v Česku, není široko daleko ani jediný; zubní pastu či deodorant si tak můžete koupit buďto právě v lékárně, a to za nekřesťanskou cenu, anebo ve velkém supermarketu. A kadeřnictví? Když do některého nakouknu, vždy mají plno. Lidé tady zkrátka o svůj vzhled pečují a investici do něj považují za samozřejmou. A to se mi zase líbí: jdete si pro bagetu a i v tom nejzapadlejším supermarketu narazíte na dokonale upraveného (a ostříhaného) chlapíka, oblečeného sice v pracovním mundúru, ale s naleštěnýma značkovýma botama, jak vykládá do regálu zeleninu.

Život v zahraničí vás každopádně obohatí. Získáte nad domácími problémy jakousi lepší perspektivu. Tím, že se vzdáte svých domnělých jistot a vydáte se za hranice (svého pohodlí, i ty geografické), jste navíc nuceni přizpůsobit se novému prostředí a zvykům; tím se vyvíjíte a učíte. Co jsem se naučil já? Řídit a vařit. Od svých osmnácti let jsem řidičem a byl jsem přesvědčen, že dobrým. Tady mi hřebínek spadl. Trvalo asi měsíc, než jsem si na úzké křivolaké uličky a nekonečné popojíždění v zácpě zvykl. Monte Carlo je postaveno v horách, takže jedete vždy buď z kopce nebo do kopce, a to serpentinami. Umění parkování jsem zde dovedl k dokonalosti. A protože meníčko v restauraci by mě tady zruinovalo, naučil jsem se vařit. Dnes už vařím lépe, než místní restaurace s michelinskými hvězdami.

Čemu se v Monaku, a ve Francii obecně musíte chtě nechtě přizpůsobit, je odlišné vnímání času. Jsem z těch, co chodí neradi pozdě, a totéž vyžaduji od druhých. Francouzi jsou schopni na schůzku dorazit o hodinu později a ještě se vás s úsměvem na rtech zeptají, proč se tak mračíte. Trpělivost se vám bude hodit právě i v dopravní zácpě nebo v restauraci, žádný číšník prostě nepochopí, že vás rozčiluje, že už dvacet minut čekáte na placení. Ale nakonec proč ne? Není na škodu občas trochu zpomalit. 

Člověk si zkrátka časem zvykne na všechno, i když to nemusí znamenat, že mu to tak vyhovuje. Domnívám se ale, že klišé "každá zkušenost dobrá" obecně platí. Kdyby mi před dvěma lety někdo řekl, že budu psát na balkoně s výhledem na moře článek do časopisu, asi bych se podivil. Nad svým životem stejně nemáte absolutní kontrolu, ať si v něm totiž naplánujete cokoliv, může se stát, že vše dopadne jinak. A to je docela vzrušující. Anebo taky děsivé. Záleží, jak se na to díváte. Pravdou je, že v Monaku bych celý svůj život strávit nechtěl, prostě proto, že mám pocit, že to místo úplně nesouzní s mým založením. Ale nemůžu říct, že mě pobyt zde ničím neobohatil, a jako místo k návštěvě bych vám Monacké knížectví jistě doporučil. 

Na závěr jsem si nechal perličku z párty, kterou jsem navštívil po baletním představení mé přítelkyně. Představení poctil svou přítomností sám princ Albert a i on pak zavítal do klubu Zelo´s, kde se soukromý večírek konal. Gratuloval jsem zrovna tanečníkům k výkonu ve dveřích salonku, když tu do mě zezadu kdosi lehce vrazil. Otočil jsem se a uvědomil si, že stojím tváří v tvář samotnému knížeti monackému. "Pardon," omluvil se mi pokorně a pak jej obestoupili mohutní bodyguardi s jakýmisi dráty v uších a odvedli jej pryč. Bylo po půlnoci a vypadal už, eufemisticky řečeno, unaveně.

Daleko od domova můžete zažít zajímavé věci a leccos si taky uvědomit. Někde se vám líbí víc a někde míň, myslím ale, že je to nakonec stejně v člověku, jak mu je, a ne tolik v okolí. Co se týče mě, je dokonce možné, že se mi po rodné zemi trochu stýská. To bych ale nikdy nezjistil, kdybych se nerozhodl vytáhnout z ní načas paty.

Filip Staněk, 2016