...KDYŽ KÝČ TANČÍ

Publikováno 13. 3. 2024 na Dance Context

Přečetl jsem příspěvek Kláry Huvarové o tanci v médiích hladce skoro do konce. Zarazily mě až řádky o pořadu StarDance, který prý tanci dělá dobrou službu, když jej prezentuje jako "mnohotvárnou pohybovou aktivitu, výrazový prostředek, uměleckou formu, úctyhodnou podívanou i zábavu dostupnou komukoliv". Souhlasím, že rozsáhlejší mediální pokrytí by tanci neuškodilo, s přínosem podobných pořadů bych ale byl opatrnější.

Nemám nic proti konzumní zábavě, dokud se pokrytecky netváří vznešeně. Oblíbený pořad, který v Česku modeluje obecnou představu tance, je v jádru reality show: sledujeme tzv. celebrity, kterak se v přímém přenosu pachtí po boku profesionálních tanečníků. Ti se rekrutují ze světa sportovního tance: formát soutěže lépe odpovídá dopaminovým nárokům mozku. Aby se rozpaky tváří v tvář tanci minimalizovaly, porotci, moderátoři a návodná hudba nám poradí, co si myslet. Zájem pořadu – a je to v pořádku, kdyby se všichni netvářili tak slavnostně – neleží v kulturní osvětě, ale v oslovení co nejširšího publika. Jeho vkus nemůže tříbit, neboť mu již vychází podbízivě vstříc.

Instantní výstupy chtějí vzbudit v krátkém čase silné, hlavně ale jednoznačné emoce. Proto se používá grandiózních efektů, proto jsou diváci ve studiu vybízeni, aby bouřlivě tleskali. Umberto Eco popisuje kýč jako prostředek, který uměleckost a estetičnost jen předstírá: "Kýč coby lehce stravitelný Ersatz (náhražka) umění se logicky nabízí jako ideální strava pro lenivé publikum, které by rádo přilnulo k ideálům krásy a samo sebe přesvědčilo, že jich užívá, aniž by marnilo energii v nějakých nesnázích." (Stylistika kýče. In: Skeptikové a těšitelé, Argo, 2006) Soutěž potom dává divákovi pocit, že sleduje něco hodnotného, zatímco mu vnucuje jako velkolepé emoce, které takové ve skutečnosti nejsou. Představa, že se touto cestou společnost přiměje, aby konečně docenila tanec a naklusala do divadla, je dle mého stejně naivní jako představa, že nás četba bulváru přivede ke knihám a poezii.

Jde-li nám o kulturní apel, nevím, jestli je přišpendlení diváka k obrazovce nejlepším krokem. Chceme-li probudit jeho cit pro tanec, nejsem si jistý, jestli jej estrádní forma spíš neotupuje. Tanec dovede svou ambivalentností dráždit. Mainstreamová média jakýkoli jeho interpretační potenciál redukují na srozumitelnou zábavu; nemohou naši perspektivu nijak obohatit, natož vychýlit, protože nás potřebují utvrdit v té stávající. Dokud jsme si této hry vědomi, v pořádku. Prezentuje-li se ale bižuterie s tím, že je to zlato, nemůžeme se divit, že nikdo nepozná rozdíl.