POTŘEBUJEME MEZINÁRODNÍ DEN TANCE?

Psáno 29. 4. 2023 pro názorový sloupek tanečního magazínu; text byl redakcí zamítnut.

Každoročně introspektivně pátrám, co mi na Mezinárodním dni tance (ostatně na Mezinárodních dnech čehokoli) nesedí. Většinou končím u nejasného pocitu nepatřičnosti. Na jedné straně mi káží různá poselství, která málokdy překročí unavující apel "mějme se všichni rádi a tančeme", na druhé straně mě uvádí do rozpaků hromadné "flashmoby" - tanečky úrovně zvláštní školy, při nichž se lidé pitvoří a křečovitě předstírají radost z pohybu. Je tohle tanec, který zasluhuje oslavovat?

Můj pocit se konkretizoval, když jsem letos v souvislosti s Mezinárodním dnem tance narazil na výzvu k minutě ticha "za všechny umělce, kteří padli v nesmyslných válečných konfliktech, za rozbombardovaná divadla a za zničené kulturní hodnoty, které vznikaly po staletí". Sdílelo ji na facebooku České středisko ITI – zastřešující platforma českých scénických umění. Když jsem potlačil zvracení, identifikoval jsem v ní hrozbu politizace tance. Zmařených kulturních hodnot lituji asi jako každý cítící kulturní člověk, nemohu se však zbavit dojmu, že zde jde o něco jiného. Kulturní hodnoty a lidské životy se průběžně ničí od nepaměti, výzva tak dle mého jen zneužívá tance k tomu, aby si přihřála polívku, která je aktuálně v kurzu. Umění jako prostředku k šíření politické reklamy využívaly i totalitní režimy dvacátého století, nekritizuji proto v žádném případě obsah výzvy, leč manévr, v němž se politika zaštiťuje uměním.

Druhé riziko, jež jsem letos identifikoval, spočívá ve způsobu, jímž se tanec v tento den prezentuje. Představuje se totiž jako forma nikoli umění, nýbrž zábavy. Rozjařené flashmoby, soutěže pro děti, apod. jsou jistě příjemným zpestřením sobotního rodinného dne, jenže ovlivňují povědomí o tom, co tanec je. Tím, jak se prezentujeme, spoluurčujeme, jak budeme vnímáni. Skutečně chceme, aby byl tanec vnímán jako barevný karneval sloužící jen k oddychu a pobavení? Rozhodneme-li se světu ukazovat právě tento aspekt, nedivme se, že se o tanci mluví, jak se o něm mluví: jako o "poskakování", v lepším případě jako o doplňku něčeho hodnotnějšího, romantické večeře nebo operního představení například. Umělcům jsou posléze nabízeny studené večeře a potřesení ruky místo honorářů. Sdílí-li někdo mé přesvědčení, že tanec může vypovídat něco zásadnějšího o skutečnosti, že jeho největší hodnota neleží v zábavě, a že nakonec není o nic méně seriózní a společensky relevantní než třeba věda nebo politika, pak se mnou bude souhlasit, že popularizovat takový náhled v pětiminutovce mezi lekcí salsy a bachaty, by bylo kontraproduktivní.

Odpověď na otázku v názvu tak v mém případě nejspíš tušíte. Skutečně si nemyslím, že něco jako Mezinárodní den tance (nebo žen nebo Romů nebo objímání) potřebujeme. Pokud se ale rozhodneme jej slavit, měli bychom mít na paměti, že formou, již zvolíme, spoluutváříme pojetí toho, co je jako tanec ve společnosti vnímáno. Chceme-li jej takto vulgarizovat, přijměme, že to nese svou cenu. Pokud si sami nevěříme, nemůžeme ale požadovat, aby nám věřili ostatní. Prodere-li se zbloudilec Skyllou politických poselství a Charybdou zábavy až do divadla, třeba jej nakonec přesvědčí tanec sám, že jeho oslavy nemusí být vázány na žádný konkrétní den.