KDYŽ SI TANEC SERE DO VLASTNÍHO HNÍZDA

aneb

NEKOREKTNÍ RECENZE

Včera jsem navštívil taneční představení OCD Love tvůrců Sharon Eyal a Gaie Behara, které bylo v Praze uvedeno v rámci festivalu Tanec Praha. Řešil jsem, co na sebe, protože venku je už několik týdnů nesnesitelné vedro, ale zároveň patřím k zastáncům názoru, že do divadla (jakéhokoliv) by se mělo chodit oblečený slavnostněji, aspoň v náznaku. Vzal jsem si tedy košili, tmavé džíny a kožené polobotky. Co má kdo na sobě o člověku prozradí víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

První zádrhel nastal, když jsem si spletl divadlo. Dorazil jsem do Fora Karlín namísto do Hudebního divadla Karlín a už před vchodem se mi nezdály nablýskané limuzíny a kolem postávající bodyguardi, potěšilo mě nicméně, že je v Praze kvůli tanci taková sláva. Prošel jsem kolem sexy hostesek, jež mi nabízely šampaňské z táců, když vtom mě zastavil hromotluk v obleku s drátem v uchu a chtěl vidět lístek. "Vy jste od novinářů?" "Ne, já jdu na představení." Studoval moji vstupenku a něco se mu nezdálo. "Je tady dnes taneční představení, že jo?" Znejistěl jsem. "Ne, tady je udílení cen Zlatá hokejka." Mrkl jsem na nejhezčí hostesku a zamířil do Hudebního divadla Karlín. Ještě, že jsem měl půlhodinový předstih.

Dorazil jsem pět minut před začátkem. Dav před vchodem byl na první pohled stejně početný jako dav předchozí, jen lidé byli hůř oblečeni. Předstíral jsem, že nevidím známé tváře a protlačil se dovnitř. Ve foyer se to hemžilo osobnostmi tanečního světa, kritiky, choreografy, šéfy tanečních těles, tanečníky, studenty, hned za dveřmi jsem narazil na šéfa baletu ND, se kterým jsem se musel chtě nechtě pozdravit, protože jsme se střetli pohledem. A před pár týdny jsme spolu navíc jeli z Nice do Monaka v jednom autě, neptejte se mě proč. Nechal jsem si zkontrolovat lístek, minul nevkusný muzikálový plakát a usadil se na své místo.

"Nejste náhodou tanečník?" Seděly hned vedle mě. Dvě dívky. Zahřál mne příjemný pocit, že jsem byl poznán. "Ano, ano, to jsem," skromně jsem se usmál. "Jak to víte?" "Poznaly jsme vás. Znám vás z představení, kamarádka říká, že by chtěla hrozně jít na vaše taneční kurzy, prý jí to už několik lidí doporučovalo." Snažil jsem se působit sympaticky a prohodil s nimi pár vět, pak jsem jim popřál hezký zážitek a zvědavě šilhal do obecenstva. Je tu Jan Hřebejk, Honza Cina a pochopitelně velká část fauny i flóry českého tanečního rybníku. Pak představení začalo.

Roztáhla se opona, na jevišti šero, trocha kouře; ve světle jediná tanečnice. Nejprve zpomaleně, poté rychleji se začala kroutit, její pohyb působil staženě, jakoby se s velkou námahou pohybovala proti odporu neviditelného. Dlouhé údy skládala do nefyziologických úhlů, často nebylo zřejmé, kterými cestami jsou propleteny. Poté se objevil muž. Stylizovanou baletní chůzí se zdviženými pažemi a vychýlenými boky se prošel nesmírně pomalu po obvodu; tanečnice se dál svíjela. Hudba byla nepříjemná, místy disonantní. Je to pomalé, stylizace je na pomezí karikatury, expozice postrádá cit pro timing, ale třeba se to rozjede, říkal jsem si. Pak na jeviště přinesli dalšího tanečníka a začal místy synchronní, místy individualizovaný tanec. Zdálo se mi, že chybí jakékoliv napětí, ale uvidíme. Pohybový slovník mi úplně neseděl, není to Ultima Vez, ale koukám dál bez předsudků. Pomalu ve mně ovšem sílí podezření, kterému jsem se bránil už od zhlédnutí traileru. Za dalších deset minut se definitivně potvrdilo. Nejsem fanoušek izraelského tance, choreografie Ohada Naharina se totálně míjí s mým vkusem, ale respektuji jeho přínos tanečnímu tréninku - gagu. Teď jsem sledoval choreografii bývalé členky Naharinova souboru Batsheva Dance Company a nic nenasvědčovalo tomu, že bude můj taneční antisemitismus dnes večer prolomen. Na jevišti se pohybovalo šest performerů; tři muži, tři ženy. Objektivně by se dalo říci, že profesionálně, sebejistě a technicky bravurně. Žádného z nich jsem však neshledal divadelně ani sexuálně atraktivním; ženy působily nevýrazně, bezpohlavně, postrádaly pro mne jiskru, muži proti tomu vyzařovali silnou sexuální energii, která na mě ale působila více než odpudivě, lascivně, nemužně. Nikdo mne nemůže nařknout z homofobie, vyrostl jsem prakticky v gay klubu a v mládí jsem se s klukama i zástupcem ředitele líbal za cigarety, politicky nekorektní část mé osobnosti by ovšem tanečníky na jevišti nazvala "vykroucené buzny". Dlouho jsem se snažil zůstat dílu otevřený, dát mu šanci, hledal jsem cokoliv, čeho bych se mohl chytit, hudba však byla nezajímavá, po celou dobu nelibozvučná, taneční slovník neorganický, podivný, stylizující tu klasické baletní pozice, tu typické gaga pohyby do jakéhosi bizarního tvaru, osvětlovač buď usnul nebo se tvůrci na jakýkoliv light design vysrali úplně, po emocích jsem u interpretů pátral marně. Dynamika struktury inscenace byla mdlá, choreografie nevýrazná, zahleděná do sebe, libující si v prvoplánové exhibici gymnastických dovedností a flexibility tanečníků, kostýmy nejen že nepřinášely nic nového, ale jako by byly dovršením nevýraznosti celku - ženy měly jednoduché černé dresy, muži něco podobného: upnuté trikoty, akorát na jedno ramínko - přesně ono taneční klišé, kterému se nevzdělaní lidé posmívají. Evidentně oprávněně! Jak já byl vytočený. V duchu jsem si v rámci cviku formuloval, co přesně mě na tomto představení irituje a snažil se důsledně oddělit vztek od věcných kritických argumentů. Ale doprdele! Taneční událost festivalu! Jak si představujeme, že bude tanec konkurovat jinému umění, třeba filmům, když se prezentuje takto? Co když je dnes večer někdo na představení současného tance poprvé v životě? Představil jsem si situaci, jak žena přesvědčuje partnera, aby s ní šel na taneční představení, aby to přece zkusil, tanec je fajn, muž tedy svolí a ocitne se na takovéto sračce. Jasně, že už na tanec nikdy nepřijde. Proč by měl člověk na něco takového koukat, když je počet minut v lidském životě omezen? Proč na to koukám sám, proč se nezvednu a nestrávím následující hodinu hodnotněji? Abych mohl něco posoudit, potřebuji nahlédnout celek, odpověděl jsem si. Pak jsem se zkusil zaměřit na fyzické výkony, jenže jediné, co jsem byl schopen vnímat, bylo, jak si chudáci tanečníci takovými pohyby ničí svůj kloubní aparát, za každým extrémně izolovaným pohybem jsem viděl prasklý meniskus či vysunutou ploténku. Ach jo. Jistě, umění je svobodné a musí být svobodné, estetický požitek je subjektivní dojem - "estetický požitek pramení ve skutečnosti z toho, že duch v látce rozpozná harmonii, která je totožná s jeho vlastní strukturou", jak jsem se dočetl v estetickém pojednání Umberta Eca, a možná právě v tom byl problém, nic nerezonovalo s žádnou částí mé bytosti. Ano, já vím, současné umění nemusí mít za cíl potěšit pouze smysly, může pokládat otázky, reagovat na aktuální problémy, bořit hranice, stavět mosty, hledat nové formy, nová východiska. Jenomže nic z toho jsem při včerejší percepci tohoto uměleckého díla při nejlepší vůli neidentifikoval. Mísily se ve mně pouze dva pocity: nuda a znechucení. A ty posléze vyústily v rezignaci. Vzdal jsem to a přepnul v rámci sebezáchovy do modu meditativní vegetace, hleděl jsem na dění na jevišti, ale věnoval jsem se svým myšlenkám. Kdyby se ke mně v tu chvíli připlazil Nietzscheho démon a předložil mi svou vizi "věčného návratu téhož", kdy tento a každý jiný okamžik mého života - ale hlavně tento! - se bude opakovat znovu a znovu bez sebemenší změny, padl bych na zem a prosil o smilování. 

 Bylo to nesnesitelné, ale nakonec to skončilo. Jako první se do vzduchu vymrštil šéf baletu a aplaudoval ve stoje. Zvedlo se více lidí. Z úcty k tanečníkům jsem přinutil své dlaně k několika rytmickým tleskům a nevěřícně sledoval okolí. Když paní přede mnou zařvala "bravo!", padla na mě marnost lidského údělu. Popřál jsem slečnám, které mne poznaly, hezký zbytek večera a odšoural se k východu. Foyer jsem se proplazil tak, abych nikoho nepotkal.

Doma jsem si otevřel pivo a pustil si film Woodyho Allena. Na spravení. Než jsem usnul, uvažoval jsem o umění, o kritice, o respektu ke kolegům z oboru, ale zároveň o Pravdě, o Pravdě, která by měla podle mě prosvítat každým poctivým uměním. Převaloval jsem v mysli pojmy jako diplomacie, vkus, estetické cítění, umělecká masturbace, většinový názor, konvence, kritické myšlení. Přemítal jsem o Honzovi Hřebejkovi, který možná uvažoval, že zakomponuje současný tanec do svého nového filmu, ale po dnešku to už neudělá. Bylo mi to líto. A pak jsem si uvědomil, že stejně jako si všichni umělci mohou přece tvořit, co chtějí, diváci si mohou myslet, co chtějí, mohu si i já psát, co chci. Tím se mi nesmírně ulevilo a sladce jsem usnul.

Představení OCD Love izraelského souboru L.E.V. Dance Company se zařadilo na jedno z předních míst žebříčku TOP 5 Nejhorších Představení Která Jsem Kdy Viděl, hned po boku pseudouměleckých kreací Spitfire Company, představení Balada pro banditu v NDM a jedné loutkové hrůzy z loutkového festivalu v Charleville. Nekritizuji je zde proto, že bych chtěl do cizí práce kopat, moje motivace je následující: tak jako filmový kritik nedělá svou práci, protože by film nenáviděl, ale přesně z opačného důvodu, tak i já cítím potřebu se k tanečnímu dění vyjádřit. Rozhodl jsem se přispět svým čistě subjektivním úhlem pohledu. A proč nenechám profesionální taneční kritiku, aby dílo reflektovala? Nechám, jen jsem ji chtěl předběhnout, abych nebyl podezříván, že se buď vezu na vlně, nebo jsem z principu v opozici. Bohužel, každá kritika trpí tím, že mezi kritiky a umělci jsou vytvořeny citové vztahy. Nebo mezi kritiky a dramaturgy festivalu. Proto nemůže být kritika objektivní. Jistou objektivitu ji zajišťuje pouze více úhlů pohledu. Zde je ten můj. A poučení na závěr? Měl jsem zůstat na Zlaté hokejce, tam byly aspoň pohledné hostesky a šampaňské.

Filip Staněk, 18.6.2019