KRITICI A UMĚLCI

Vypadá to, že se v uměleckém diskurzu poslední dobou hojně probírá téma taneční kritiky. Jaký je či jaký by měl být její účel? Nakolik si může dovolit být subjektivní, nakolik je schopna být objektivní? Jak se dotýká umělců a kdo je kompetentní k tomu, aby určil míru kompetence jejího autora? A tak dále. Díky probíhající diskuzi jsem se chtěl zamyslet nad taneční kritikou obecně. Jako člověk, zabývající se více či méně zdatně tancem i slovem, jsem dospěl k tomuto: tím, že někdo reaguje, uznává mou existenci. Nastavuje mi zrcadlo, jakkoliv zkreslující, stále nabízející odraz.

Obecně se má v této věci za to, že se zde vyskytují dva opoziční tábory – kritici a umělci. Na svých toulkách internetovým vesmírem jsem nabyl dojmu, že se kritici cítí být z nějakého důvodu v defenzivě a mají potřebu se obhajovat. Jak ale dobře vím, umělci se naproti tomu zase tváří, že jsou jim kritiky ukradené a že je stejně nečtou (což je samozřejmě lež). Pravdou je, že většina tanečních umělců nedá dohromady gramaticky správnou větu (jak empiricky víme z facebooku) a kritik se potýká s hypoglykemickým šokem, jen co vyjde na galerii. Jistě, všichni nemůžeme ztělesňovat antický ideál dokonalosti ducha i těla, ale to se po nikom ani nechce. Vypravím-li se do divadla na tanec, očekávám dech beroucí taneční výkony a přeji si, aby mi tvůrci naservírovali intenzivní, komplexní a jednotné umělecké dílo. Čtu-li divadelní kritiku, vyžaduji zase, aby se mi autor pokusil zprostředkovat esenci zhlédnutého díla a na základě své erudice je kriticky nahlédl. Měl by disponovat dobrou češtinou, všeobecným kulturním přehledem a schopností vystihnout podstatné, měl by umět text napsat tak, aby jej pojal laik, ale odborníka uspokojil. Ani na jedné straně se přitom nelze zbavit subjektivní perspektivy. O co zde tedy jde? O profesionalitu a způsobilost. Jak víme, shodit něčí práci dovede každý. V konečném důsledku však, kritikem počínaje, choreografem či režisérem pokračuje, performerem konče, všichni jdou se svou kůží na trh. Všichni prezentují své schopnosti. Všichni tvoří ex nihilo.

Pak je tady ona utopická představa jakéhosi společného smíření. Představa, že jsme všichni na "jedné lodi" a měli bychom tedy "táhnout za jeden provaz". Kritici volají po respektu, tvůrci by pochopitelně byli raději chváleni nežli kritizováni. Ve skutečnosti je to ale právě ono napětí mezi kritiky a tvůrci, které situaci svědčí. Psychický tlak z druhé strany, jenž se projeví v zodpovědnosti, zodpovědnosti k vlastnímu povolání. Jen tak si tvůrce nemůže dovolit okopírovat scénu od jiného renomovaného choreografa, jen tak si nemůže dovolit rochnit se ve svém domněle geniálním počínání, je tady totiž vzdělaný kritik, který by na "krádež" či nesoudnost poukázal. Anebo taneční interpret, věčně unaven a frustrován svou finanční situací, ten je "nucen" vyždímat ze sebe na jevišti maximum, když jej z hlediště pozoruje ostříží oko kritikovo, kritik tanečníkovu kariéru sleduje a kdyby zaznamenal kvalitativní pokles, v ideálním světě o tom napíše. A nakonec ani ubohý recenzent si nemůže během představení v hledišti schrupnout, musí udržet pozornost, a co víc, žádá se po něm, aby následně o díle napsal. Nevratně. Riskuje, že bude za blbce, že mu třeba unikla hlavní myšlenka, že něco zásadního nepochopil. Taky by měl své závěry opatřit argumenty a tyto argumenty by měly být založeny na jeho erudici a zohledňovat kontext domácí, případně zahraniční tvorby. Překročme svou omezenost a akceptujme tuto nepohodlnou, ale vzrušující dynamiku. Proč spolu musíme pořád souhlasit? Kritik žvýkající po premiéře svůj chlebíček se jistě smíří s apriori podezřívavým pohledem režiséra a umělec zase přežije, bude-li jeho převratné dílo skandálně nedoceněno. Vzdejme se iluze, že bychom měli být všichni kamarádi a že jednou dojdeme k nějakému finálnímu konsenzu. To by sice ulevilo našim dušičkám, ale neprospělo by to oboru. A o ten nám přeci jde. Jsme zaplaťpánbůh odsouzeni k neustálé snaze a nikdy nekončící diskuzi.

Jestli je kritiky potřeba, je hloupá otázka. Každé umění je reflektováno a pokud není, zaniká, neexistuje. Jak praví filosof Berkeley: esse est percipi, být znamená být vnímán, a dodává (což se hodí dialektické symetrii tohoto článku): esse est percipere, tedy být znamená vnímat, kritikové. Kvete to, čemu věnuji pozornost, ať už je to milostný partner, zahrádka nebo záliba ve vaření. Kritici i umělci se pochopitelně prožívají, to je normální a děje se to v každém oboru. Já bych nám všem poradil asi takto: přestaňme fňukat a dělejme svou práci, jak nejlépe dovedeme.