POZNÁMKY O POLITICE

Jak změnit politickou realitu?

Nepotřebujeme další plány, programy, další boj. Potřebujeme uvěřit v prostor, kde může život plynout, aniž by musel něčeho dosahovat. 

Tanec je trhlinou, kde jej lze zahlédnout. Žádný cíl, žádný účel. Jen otevřenost. 

Takový pohyb není únikem, je gestem - důkazem možnosti proti současnému světu. Proměňuje logiku, která odděluje tělo od ducha, zpochybňuje vězení účelu, výkonu a identity, jehož mříže jsou jen v našich očích. 

Možná právě tohle je skutečná změna: žádná revoluce, ale obrat pozornosti. Potenciál, který nemusí být naplněn, ale jenž odhaluje zkušenost skutečné svobody.

Námitka: taková představa - opuštění vlády - je nerealistická.

Co když ale realita, jak jí rozumíme, je jen forma zapomnění? Co je realistické? Něco, co se může uskutečnit. Co když ale možnost může existovat i bez vztahu k uskutečnění? Co když to, čemu říkáme "realita" není nic jiného než pojmenování světa, který už předem vylučuje jakoukoli alternativu?

Požadavek na "realističnost" je součástí problému: tím, co nás drží v zajetí. Opravdové možnosti jsou dnes vyloučeny proto, že jsou s výsměchem označovány za nerealistické. "Realistické možnosti" pak jen udržují status quo.

Opuštění nároku na "realističnost" neznamená pasivitu, rezignaci ani snílkovství, jedná se o aktivní odmítnutí předem daných rolí, identit a falešných dilemat, o odmítnutí logiky, která ustavuje "reálný" svět.

Podíváme-li se na tanec jako na metaforu života a politiky, uvidíme způsob bytí, který se vymyká potřebě systému a jeho požadavkům. Naše představy o politice jako správě státu, souboje programů, z nichž ten vítězný usiluje o uskutečnění, mohou dostat trhliny. Uvidíme, že existuje způsob bytí, který není vázán na účel, a přesto je skutečný. Možná pak pochopíme, že otázka, jak zlepšit současný stav, je špatně položená. Možná nás bude více zajímat to, jak se pohybovat mimo logiku, která svět uzavírá do klece nespravedlnosti, odcizení a válek.

Námitka: takové tlachání je jen akademickým cvičením bez relevance pro běžného člověka.

Možná. Ale skutečná změna nepřijde, dokud neporozumíme tomu, jak je náš svět konstruován. Jedině odhalením mechanismu, který jej udržuje v chodu, můžeme znehybnit ideologický stroj současného politického systému. Tím mechanismem je vláda.

Jakmile pochopíme, že naše zkušenost může probíhat i jinak, rozpadne se iluze voleb mezi pravicí a levicí, progresivismem a konzervativismem, Východem a Západem, Putinem a Trumpem, Spolu a Stačilo apod. Nahlédneme, že to jsou všechny jen různé projevy jedné technologie vlády.

Taneční improvizace nám neporadí, co máme dělat. Prokazuje ale, že lze být v možnostech, které se mohou, ale nemusí uskutečnit. Skutečná moc stejně jako skutečná svoboda spočívá v tom, že můžu, ale nemusím.

Jak zprůhlednit mechanismus vlády? Co udržuje moc v chodu? 

Je třeba si uvědomit, že jsme dědici řecké ontologie, která nás naučila oddělovat tělo od duše a možné od skutečného. Binární logika tvoří základ západního myšlení, a skrze ni operuje i moc. Vláda vytyčuje hranice, rozhoduje, co bude začleněno a co vyloučeno. Hodnotí věci podle užitečnosti, výkonu a efektivity.

Během pandemie se to obnažilo naplno. Biologický život byl oddělen od života společenského a kulturního. Člověk byl redukován na svůj status: očkovaný / neočkovaný. To je dědictví římského práva, které člověka chápe jako jméno, identitu, právní fikci. Spása byla odložena do budoucnosti, správu přítomnosti bylo třeba odevzdat autoritě. Tak zase působí křesťanská teologie, která spolu s právním a ontologickým dědictvím tvoří tichý základ moderní vlády. Vládní opatření nechránila život, ale jeho biologický odštěpek, který je sám o sobě fikcí. Nechránila člověka, evidovala občany. Na ovečkách, které zůstaly uvnitř hranic, si nárokovala absolutní poslušnost.

Co by tedy znamenalo myslet možnost neoddělenou od skutečnosti a tělo neoddělené od ducha? Znamenalo by to osvobodit život z podřízení účelu, který je mu vnucován zvenčí. 

A jak se taková myšlenka zračí v taneční improvizaci? V improvizaci pohyb nemusí někam vést, aby měl smysl. Jeho hodnota nepramení z užitečnosti. Nic neprodukuje. Nerodí se z příkazu, ani s ohledem na výsledek. Dlí v čiré potencialitě: možnost má hodnotu, i když se neuskuteční. Tanečník může cokoli a nemusí nic. V každém okamžiku si je vědom své moci tančit i netančit. To je skutečnost neoddělená od možnosti. Možnost, která přetrvává ve skutečnosti. Skutečná možnost neboli svoboda. Zkušenost neoddělitelně tělesná i duševní.

Možná že nepotřebujeme další politický program k uskutečnění. Možná stačí změnit životní postoj. Svět bez vlády není nereálný; už se děje, pokud přestaneme nahlížet realitu jako oddělenou od možnosti. 

VOLBY (nejen) 2025

Je zjevné, že každý člověk upřednostňuje něco jiného. Někomu se líbí kluci, jinému holky. Ten má rád operu, onen fotbal. Jeden věří v Boha, druhý ve vědu. Problém nastává, když někdo jinému vnucuje své hodnoty, protože se domnívá, že ty jeho jsou univerzálně platné. Shodneme-li se na tom, že žádná hodnota není jiným objektivně nadřazená, zdá se rozumné usilovat o společnost, která by umožnila si je svobodně volit. 

Hlavním úkolem tedy zdá se promyslet, co svoboda je a co obnáší. Vypadá to, že svoboda souvisí s možnostmi. Navrhuji odpíchnout se od tohoto pojmu. Aristotelés ukázal, že možnost znamená moci, ale nemuset.

Takovou možností je i člověk. Člověk nemá definitivní podstatu, biologický úkol ani historické poslání. Je otevřený, může začínat znovu, může měnit směr. Neustále se vztahuje k sobě, ke své minulosti i budoucnosti, k druhým i ke světu.

A přesto nám společnost přisuzuje různé identity, které slouží jako nástroj kontroly a moci, a se kterými se často dobrovolně ztotožňujeme. Občan, lékař, vlastník, diabetik, křesťan, Čech. Orientují náš život a činí nás srozumitelnými pro aparáty. Nejsme tyto nálepky. Mnohem spíš jsme neustále probíhající zkušeností, která se nikdy nemůže sama se sebou zcela ztotožnit.

Z toho plyne, že nežijeme ve svobodné společnosti. Liberálně demokratický národní stát vládne formálně vůlí většiny, ve skutečnosti souborem slepých aparátů, oscilací mezi pravidlem a výjimkou. Mnoho toho musíme a mnoho nesmíme – pod hrozbou trestu, vyloučení nebo násilí. Dnešní společnost ovládá, nebo přinejmenším orientuje, kým máme být, i to, jak máme žít.

Pokud ale člověk nemá žádnou podstatu, měla by tomu odpovídat i politika. Tu nelze redukovat na ekonomii. Rozdělování zdrojů neřeší, jak spolu žít. Kapitalismus i komunismus předpokládají hotové identity i předem dané potřeby. Svoboda předpokládá opak: negativní antropologii, člověka bez esence, bez určení.

Svoboda podle naší definice není rozsah možností uvnitř předem daného rámce, ale možnost rámec opustit. Stát mimo role, normy, identity. Taková forma života - bez vlády - není utopie, už se děje. Tam, kde spolu lidé jednají bez nadřazenosti, bez pravidla, které by je předcházelo. Tam, kde vztahy - k sobě, druhým i ke světu - nejsou určeny na základě identity, ale přítomnosti a vnímavosti. Taková "mikropolitika" není programem, ale možností žít bez vlády. A může začít třeba tím, že se přestaneme zajímat o to, co a kdo jsme, a obrátíme pozornost k tomu, jak jsme.

ZÁKAZ KOMUNISMU ANEB KÁMEN A VODA

Člověk, kterému někteří říkají prezident, nedávno podepsal zákon kriminalizující propagaci a podporu komunismu, nacismu, nebo jiného hnutí, které "prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka". Vedle nacismu se v zákonném znění nově objevuje komunismus.

Abych se nerozčiloval, že prostor mezi tím, co musíme a nesmíme, se zase zúžil místo, aby se rozšiřoval, chci se podívat na to, co se tu vlastně zakazuje.

Slovo komunismus pochází z latinského communis – společný, sdílený. Jako ideologie představuje krajní podobu socialismu. Myšlenka komunismu je ve svém základu založena na představě rovnosti, nevlastnictví a nenadřazenosti. Ve jménu této ideje bylo v dějinách, jak víme, spácháno mnoho násilí a utrpení, stejně jako ve jménu křesťanství, kapitalismu nebo koneckonců i demokracie. Otázkou tedy je, zda má zlo na svědomí myšlenka nebo vládnoucí moc, která se jí zmocní.

Ti, kteří se dobro snaží petrifikovat v kámen zákona, staví komunismus naroveň nacismu. Nacismus má však rasismus, vylučování a násilí už ve svém pojmu. Komunismus ve svém pojmu nic takového neobsahuje.

Nemluvě o tom, že zákazem myšlenek a pocitů se nedocílí jejich zmizení, ale spíš opaku, stát si nyní činí nárok na to určovat, co komunismus je a co už není. To je ostatně podstata vlády – vytyčovat hranice. Měl by si přitom ovšem pohlídat, aby past, kterou klade, nebyla hloupější než kořist, kterou do ní chce lapit. Zákon, který chce svobodu chránit tím, že ji omezuje, je totiž v rozporu sám se sebou: není těžké si všimnout, že prokazatelně směřuje k potlačování svobod. Určováním přípustných hranic myšlenek a jazyka se připodobňuje režimům, před nimiž varuje.

Říká se, že moudrý člověk je jako voda: s ničím nesoupeří a všemu prospívá. Voda má však ještě jednu dobrou vlastnost: dovede kámen obtékat tak dlouho a trpělivě, až jej nakonec podemele.

V DEMOKRACII SI VLÁDNEME SAMI

Došlo tu k nedorozumění. Z komentářů k mým předchozím dvěma příspěvkům jsem znejistěl, jestli jsem byl pochopen. Pokusím se to ještě zkomplikovat.

Někteří mají dojem, že žijeme v nejlepším z možných systémů. Kdybych řekl, že si v něm vládneme sami, asi by se mnou souhlasili. Pokusím se toto naše společné přesvědčení interpretovat tak, aby odpovídalo skutečnosti.

Edward Bernays na začátku 20. století pochopil, že veřejné mínění je klíčem ke stabilitě demokracie. Lidé se nemůžou nechat jen tak. Jejich světonázor je třeba formovat. Do indoktrinační masáže zapřáhl kulturu i vědu. Bernayse si vláda najímala, aby pomocí svých PR kouzel měnil veřejný obraz třeba války. Fungovalo to. A funguje to dodnes.

Bernayse zmiňuje i Noam Chomsky ve své knize a dokumentu Výroba souhlasu. Média nám nelžou, rozhodují, co bude slyšet. Z nepřeberného množství dění vybírají události, které určitým způsobem pořádají a dávají jim vyznění. Média realitu nezrcadlí, vytvářejí ji.

Média jsou ale jen jedním z aparátů dnešní moci. Aparátem nazývám cokoli, co formuje naše myšlení, chování a touhy: telefon, škola, lékař, algoritmus, jazyk. Síť aparátů je rozprostřená skrze celou společnost. Aparáty nejsou represivní, jsou produktivní. Co produkují? Nás.

V demokracii už nejsme objekty vyšší moci, jsme subjekty. Subjektivace znamená, že se na vlastním podmanění spolupodílíme. Přijímáme cizí normy a myšlenky za své vlastní. Budujeme kariéru, důvěřujeme expertům, sledujeme statistiky, sebezdokonalujeme se. Kontrola dnes není vynucovaná, protože se kontrolujeme sami.

Moc je nejúčinnější právě tam, kde není vidět. Problém není špatná vláda, neboť vláda je špatná z definice. Problém tkví v tom, jak čelit moci, která je neviditelná, sídlí v nás samých, a o níž víme, že ji bojem jedině posílíme.

Negativní teologie je způsob výpovědi o Bohu, který neříká, co Bůh je, ale co není. Boha totiž lidským jazykem nelze popsat. A pokud stejně nelze definovat ani lidskou přirozenost – protože člověk je možnost, může všechno a nemusí nic – přenesme tuto negativní cestu i do politiky, která je koneckonců na teologických představách založena.

Je-li moc rozptýlena do každého z nás, nestačí systém kritizovat. Via negativa, negativní cesta, nenabízí řešení ani vize. Nechce aparáty rušit, ale ani vylepšovat. Neutralizuje jejich vládnoucí sílu. Tím, že se jich člověk prostě neúčastní. Přestane jim věnovat pozornost. Odmítne role, které mu přisuzují. Uvolňuje život z jejich sevření, aby mu vyčistila prostor.

Taková politika se netýká těch několika lidí v oblecích, kteří rozumují v televizi. Může se týkat každého z nás. Nespočívá v boji ani programu. Spočívá v odmítnutí logiky toho, co se prezentuje jako samozřejmé, přirozené nebo nutné. Jedním slovem, spočívá v neposlušnosti.

ZÁKON NENÍ ZÁKON

"Jednoho dne si lidstvo bude hrát se zákonem, jako si děti hrají s odloženými předměty, ne proto, aby mu navrátilo původní účel, ale aby jej od něj nadobro osvobodilo." Tato věta se nachází v závěru Agambenovy knihy Výjimečný stav. Co je tedy účelem zákona? Věří ještě někdo, kdo má oči, že spravedlnost?

Anarchisté říkají, že pokud je zákon v souladu s lidským rozumem, je zbytečný; pokud není, je to špatný zákon. Co je zákonné, není nutně správné ani spravedlivé. Všechny hrůzy, které se odehrávaly v nacistickém Německu, probíhaly v souladu se zákonem. 

Představme si mladý pár, chlapci je čtrnáct, dívce o něco víc. Jsou do sebe zamilovaní. Volný průběh jejich vztahu je však zákonem zakázán. Jinde máme člověka, který chová slepice a mohl by se prodejem zbavit přebytečných vajec. Zákon však požaduje registraci, hygienickou kontrolu a obchodní licenci. Popíjíte večer víno a na dveře vám zabuší soused. Jeho žena dostala infarkt. Zavezete ji svým rychlým autem do nemocnice a zachráníte jí život? 

Český anarchokapitalista Urza rozjel pozoruhodný projekt. Sbírá výpovědi lidí, kteří porušili zákon a, aniž by tím komukoliv ublížili, někomu tím pomohli. 

Možná nás mate to slovo. Zákon. Nomos ale není fysis. Právní zákon není přírodní. Přírodní zákon popisuje, jak se věci mají, právo předepisuje, jak se mají mít. 

Josefa K. v Kafkově Procesu obžalují, aniž by se kdy dozvěděl, čím je vinen. Agamben Proces interpretuje tak, že vina Josefa K. není výsledkem jeho porušení zákona, ale je způsobena samotnou přítomností zákona. Josef K. se zákonu podřizuje, protože věří, že existuje a musí mít nějaký smysl. Josefa K. tato víra nakonec stojí život. 

Naše víra v zákon je zdroj jeho moci. Přestože je prázdný, nesmyslný, absurdní. V jiné Agambenově knize zazní věta: Pravidlo je více než rada a méně než zákon. Pravidla jsou závazná, avšak bez vynucování a trestů. S ohledem na okolnosti je lze přizpůsobit, aby sloužila lidem, ne naopak. 

Legalismus tvrdí, že co je zákonné, je správné. Přemýšlející - nebo cítící - člověk se vydává neprošlapanou cestou. Bude se prodírat bodláky, ale tam, kde to bují životem, je mu to milejší než v mechanicky tupé šedi. Jako kompas mu slouží otázka: Je to, co je zákonné, taky správné? 

Texty byly psány jako facebookové příspěvky v r. 2025