PUSŤTE STARCE NA JEVIŠTĚ

Pomalu se o tom začíná mluvit. I já jsem nedávno navštívil představení, jehož hlavním nápadem bylo obsazení tanečníků starších výhradně čtyřiceti dvou let. Typem zážitku mi připomnělo, jak jsem měl před lety možnost vidět v zahraničí tančit jednoho legendárního choreografa, dokonce sedmdesátníka, a jeho slavnou partnerku, šedesátnici. Ne chodit po jevišti v hermelínu a rozhazovat rukama ve slavnostních gestech - tančit! Síla těchto zážitků a umělecký potenciál, kterým v mých očích disponuje, mě přiměly o fenoménu zralých tanečníků napsat.

Trend je opačný, preferuje jednoznačně mládí. Proč tomu tak je a proč bychom se měli zamyslet, zda se tím o něco neochuzujeme? Jednou z příčin je podle mě zhruba čtyřsetletý ideologický sediment počínající někde v osvícenství a kulminující nejspíš s rozvojem konzumního kapitalismu, projevuje se posedlostí jakoukoli naši zkušenost kvantifikovat. Jeho optikou je nahlíženo i umění. Skrze číslo a spočitatelnou "užitečnost" je hodnoceno, na produkt redukováno, aby nic iracionálního, o čem neumíme mluvit, nestrašilo. Když jsem seděl v hledišti a pozoroval tanečníky, netočili mnoho piruet ani neskákali vysoko. Jejich projev, vzájemná důvěra, duševní angažovanost mi však znovu připomněly, čím se umění liší od sportu. Soustředění, výrazovou přesnost, především ale cit pro nuanci a nadhled, nemluvě o opravdové radosti z pohybu, by jim mladší kolegové mohli závidět. Utvrzovaly mě v tom, že takové hloubky se nedá dosíci talentem a tvrdou prací. Nelze jí dosáhnout žádným urychlovačem ani se jí naučit na prestižní škole. Divák byl tažen, aby přeladil na jemnější stupeň vnímání. Tedy divák, jehož vkus ještě neotupěl všudypřítomným kýčem a spektakulárními efekty shows, jejichž marketingová tvář kvalitou (a urputností) mnohdy předčí intenzitu propagovaného zážitku. Byl to právě věk tanečníků - totiž ne věk sám, jako jím podmíněná zkušenost – , který umělecký zážitek kvalitativně proměnil, posunul na úroveň, jakou na českých scénách nejsme zvyklí vídat.

Stereotyp "tanec je pro mladé a taneční kariéra končí ve třiceti" nepodporují jen filmy plné klišé a média, je utužován i zástupci oboru. Zaměstnat mladého tanečníka je praktičtější: je poslušný, vděčný za příležitost, pracuje bez řečí a nad rámec potřeby; netroufne si diskutovat. Ale hlavně - je levnější! Důležitější než umělecký výstup je nakonec přesvědčivá výroční zpráva. Zralejší tanečník má tendenci do všeho kecat, v očích mu dávno nesvítí nábožná úcta, po níž většina šéfů touží. Starší tanečník se zdá být nevýhodnou volbou ze všech hledisek, vyjma toho uměleckého. Od koho se má ale mladý umělec učit? Pokrytí širšího věkového spektra v souboru funguje jako samoregulující mechanismus: mladší vychovává ke "kumštu", starším nedovoluje ustrnout. Je nutno si přiznat, že v našem oboru spolu vždy budou zápasit umělecký a ekonomický prvek, otázkou, již si umělecký subjekt musí položit, je, který dostane přednost.

U herců vyzrálost milujeme. I zralí tanečníci nám mohou myslím (slouží-li jim tělo a mají-li stále chuť podstupovat umělecké zkoušky) rozšířit repertoár chutí způsobem, který je jedinečný. Otevírají průzor, v němž možná probleskuje nová důstojnost stárnoucího člověka. Silou tančícího ducha na okamžik vítězí nad neodvratitelnou entropií hmoty. Jedině něco, co takto nelze nikde koupit ani nijak urychlit, co vzdoruje pojmu i kvantifikaci, může racionalistickou a tržní hegemonii, která nám vládne, korigovat. Pokouší se totiž zmást otázku, co že to činí naši zkušenost hodnou prožití. Otázku, na niž se tak těžko odpovídá jazykem kvantity.